Když mi začaly chodit jedna za druhou pozvánky na první demonstraci proti dohodě ACTA, měla jsem z počátku tendence je ignorovat, jako většinu nesmyslů, co kolují internetem. Ve chvíli, kdy ale začaly chodit i od lidí, které nepovažuji za notorické spamery, začala jsem se trochu zajímat o to, co že to vlastně je, a hlavně proč proti tomu vlastně kdo protestuje.
A jelikož mám momentálně zkouškové a zároveň všechny záludné zkoušky za sebou, měla jsem na studování dokumentů a různých pro i proti názorů poměrně dost času. A když jsem se nakonec dostala k tomu, že Anti-Counterfeiting Trade Agreement má na stole Ministerstvo průmyslu a obchodu a vzpomněla jsem si na vlastní zážitky se schvalováním a doporučováním ledasčeho na (uznávám, že jiném) ministerstvu a docela mě to vyděsilo. Nehledě na fakt, že všechno mělo probíhat ideálně hezky tajně – záporná reakce lidu byla zřejmě očekávána. Nicméně nechystám se tu vypisovat všechny své důvody (či dokonce někomu vnucovat své názory), které mě nakonec doslovně zvedly ze židle, abych šla protestovat, ale chtěla bych psát o tom, jak tyto naše protestní akce probíhaly.
28. ledna se konal první protest, kam jsem se nedostavila ze dvou důvodů. Ještě jsem neměla dost informací na to, abych se odhodlala k činu a navíc jsem se nenacházela v příčetném dosahu Prahy.
2. února už to bylo poněkud jiné, informací jsem měla poměrně dost, a když se ještě ozval Pavel, abych tentokrát šla a to i s transparentem, už jsem moc dlouho neváhala. (Pravda, když jsem si představila své ubohé zmrzlé ruce, říkala jsem si, že nějaké to písemné vyjadřování názoru bych s radostí zanechala doma, ale zase sem ho v tom nechtěla nechat samotného.) To, že si vezmeme pirátské klobouky, jsem odsouhlasila hned. Vzhledem k tomu, že hodně lidí dávalo najevo své sympatie s Anonymous nošením jejich masek, my jsme dávali zas najevo, že patříme na stranu hlavního svolavatele.
Transparent jsme spáchali u nás v kuchyni ze starého závěsu a násad od košťat a honosil se nápisem Cenzura neznamená pokrok. (Později jsme si říkali, že jsme možná měli dát přednost něčemu skandovatelnějšímu, před estetickou hodnotou gigantického razítka CENSORED přes ne ve slově neznamená. Ale holt pozdě bycha honit...)
Ve čtvrtek se potkáváme na Malostranské, uvádíme transparent a sebe do chodu a přemisťujeme se k Pirátské lodi, na které probíhají proslovy organizátorů, čtení různých dopisů ať už souhlasných, či nesouhlasných. Jak jsem se již snažila naznačit, tento protest organizovala Pirátská strana, takže její zástupci měli „hlavní“ slovo, nicméně prostoru se dostalo i jiným. (Ač se sešli zástupci poměrně nesourodých politických uskupení, všechny spojoval společný nesouhlas s ACTA).
Vzhledem k tomu, že jsme došli později, zmeškali jsme zahajovací řeč a slyšeli jsme až jak by mohla probíhat kontrola, pokud bude u nás ACTA uvedena v platnost. Ing. Škromach prošel bezpečnostním rámem, ten zapípal a ohlásil přítomnost zařízení, které by mohlo obsahovat cizí duševní vlastnictví. A opravdu. V jeho telefonu bylo nalezeno několik skladeb od ruských lesbiček. Chobotnice ACTA zasáhla ihned a tvrdě. Majitel zařízení neměl u sebe žádný důkaz, že toto duševní vlastnictví získal legálně, takže ACTA telefon zabavila a pro jistotu rozbila kladívkem na součástky, aby se snad díky němu nemohl někdo další dopustit trestné činnosti. A nakonec, jen tak pro jistotu, aby se snad dalších podobných činů nemohl dopouštět i zmíněný pachatel, nechala jej popravit na Digitální gilotině.
Po této akční scéně přišlo na řadu další proslovování a čtení vyjádření. Některé výroky a dopisy byly až úsměvné, většinou dle politické příslušnosti „pachatele“, ale protože jsme nepřišli kvůli souzení kohokoliv za politické preference, vše jsme si poslechli, občas se zasmáli, sem tam zatleskali a občas mi přišlo, že někteří ani neví, zda to, co právě bylo řečeno bylo pro, proti a nebo prostě jen nějaký výkřik do větru, kterého stejně polovina nebyla díky přílišné vzdálenosti od lodě slyšet.
S Pavlem se tak nějak přesouváme prostorem, lidí je tu poměrně dost, novinářů docela taky, začínáme být zvědaví, jak tato akce bude prezentována v médiích. Sobotnímu narychlo svolávanému protestu se většinově vysmáli, ale na Klárově nás bylo ze začátku několik set a s postupujícím časem a konci pracovní doby, školy a podobně nás začalo poměrně radikálně přibývat. Věkové složení většinou mladí, středně věcí, ale i nějací starší.
Při rozhlédnutí se po davu člověk mohl zahlédnout velmi málo Pirátských klobouků (na druhou stranu jednoho vzorně oděného Piráta i s papouškem a vlajkou), spoustu transparentů od jednoduchých s nápisem STOP ACTA až po sofistikovanější: JELIKOŽ NEJSEM AUTOREM SVÉHO OBLIČEJE, MUSEL JSEM JEJ ODSTRANIT, VZHLEDEM K PORUŠENÍ AUTORSKÝCH PRÁV MÝCH RODIČŮ. Dále se zde nachází mnoho masek Anonymous, většinou nošených na zadní části hlavy, či z boku, aby nositel neporušoval zákaz maskování na shromáždění a neprudil tak okolostojící policisty, kteří na nás přísným okem dohlíželi a většinově vypadali víc zmrzlí než my. My jsme se ovšem mohli alespoň trochu zahřát všelijakým pohybem. Od skandování: „Kdo neskáče, je pro ACTA, hop, hop, hop.“ provázeném jak jinak než hopsáním, přes hru na honěnou s Chobotnicí, která lapala do chapadel demonstranty a tím svá chapadla prodlužovala, po téměř nepatrné pohyby končetin při podepisování petice.
Čas ubíhal, lidé přibíhali (i naší pirátské dvojce přišla sourozenecká posila) a pomalu ale jistě nastal čas k odchodu na Hrad. Plán byl projít přes Malostranské náměstí, nahoru Nerudovou ulicí, před Hradem rozpustit shromáždění, projít Hradem, znovu se shromáždit a dojít zpět na Klárov.
Řadíme se do dlouhého průvodu čítajícího několik tisíc osob a vycházíme. Pár příliš aktivních jedinců jde špatně, ale jsou zpacifikováni organizátory a umravněni na správnou trasu. Cestu provází skandování hesel. Mezi oblíbené patří STOP ACTA, Nechceme cenzuru, ACTA je zlo...
Na Malostranském náměstí na chvíli zastavujeme, skáčeme, pokračujeme. Na schodech to vypadá, že většině demonstrantů dochází dech, takže už toho moc nenakřičíme. Před Hradem si to vynahradíme. Ze zadních pozic se zdá, že nás nechtějí pustit dál, ale za chvíli se opět dáváme do chodu. U vchodu skládáme na žádost s poděkováním za uposlechnutí paní policistky transparent a Pavel jí celkem odzbrojuje, když jí na to řekne: „Nemáte zač.“ Asi nikdy neviděla slušného piráta?
Průchod Hradem je relativně klidný, moje osobní nedůvěra v lidské pokolení mi našeptávala, že bych se měla obávat tupé stádnosti, ale naštěstí to nebylo nijak strašné. (Díky bohu a přítomným lidem...) Za poslední branou opět rozbalujeme transparenty a pokračujeme dolů na Malostranskou, kde se již odpojujeme a odjíždíme domů rozmrznout.
