4 dny červencového volna je nutno aktivně využít. Jak? Třeba výletem k sousedům...
„Máš závratě?“
„Ne, proč?“
„Plánuju výlet do Roháčů.“
Tak nějak to celý začalo. Následně pokračovalo přes složitý výběr a nákup pohorek. (Ty starý mi Marvin bez milosti vyhodil, neb věděl, že já bych je tu jinak syslila do skonání věků bez ohledu na to, že chodit už se v nich fakt nedalo). A byť uznávam, že moje nový Asola jsou naprosto perfektní a ještě k tomu modrý, dost mě strašila představa, že na jejich rozchození mam jen tři týdny a vlastně žádnou pořádnou příležitost. (Po nemocnici v tom běhat nemůžu a doma v kuchyni to taky nějak není ono.) Ale nakonec jsem se smířila s tím, že budu mít nohy samej puchejř a začla se těšit, že budu mít aspoň 4 dny fakt prázdniny a ne jen strašit ve špitále na praxi.
Pak to chvíli začalo vypadat, že z toho nic nebude, to když jsme zjistili, že chaty v Roháčích jsou beznadějně plný. Marvin naštěstí vymyslel záchranný plán v podobě Nízkých Tater, stanů a spacáků. Tím nám sice přibude něco málo do krosen, ale naopak odpadnou dva účastníci zájezdu, takže kupuju zpáteční jízdenku pro 4 do Liptovskýho Mikuláše s tim, že je to ekonomicky výhodný, ale nezabrání nám to vystoupit už v Ružomberoku. A byť mě paní na pokladně přesvědčuje, že si máme koupit místenku na lehátko, berem sedačky, však my se vyspíme i tam.
Ve středu před svátky vstávam tradičně po pátý ráno a vyrážim do nemocnice s tim, že odpoledne toho musim poměrně dost stihnout. Nakoupit, zabalit, předat svojí krosnu Petě, přičemž mi až se zpožděnim dojde, že byl asi drobet blbej nápad jí slibovat krosnu před tim, než jsem zkusila, jestli se mi všechno vejde do malýho Deutera. Ale pozdě bycha honit, aspoň budu mít motivaci to tam všecko narvat. A navíc, když Marvin tvrdí, že zvládne pobrat jak stan, tak většinu jídla, tak já nebudu ten, kdo by mu to rozmlouval.
Z praxe odcházím s poměrně zajímavými zdravotními potížemi, takže zamířim domů a do postele s tím, že pokud vydržim 2 hodiny spát a nejít ani jednou zvracet, prohlásim se za zdravou, a pokud ne, tak budu muset celej výlet odpískat, což se mi nechce. Naštěstí to asi byl nějaký projev cestovní horečky, takže můžu začít balit. Tuhle část cestování bytostně nesnášim (i když vybalování je ještě horší).Spacák i oblečení nacpu do spodní kapsy, vrchní je volná na jídlo, který ale musim ještě zajet nakoupit. A protože nevim co, (s)prostě okopíruju to, co má Marvin, neb předpokládam, že on na rozdíl ode mě ví, co dělá. (To ne, že bych před tim nepročetla asi 20 různej outdoorovejch fór, abych vůbec věděla, co balit.)
Odjíždim nakoupit, ulovim jednu společnou večeři, pak nějakou potravu pro sebe, abych bídně nezahynula hladem a přijdu tak akorát, abych vyzvedla Peťu, která vnese lehký chaos do našeho večeření a balení. Aspoň to bylo zajmavější. Do batohu se nakonec vejde i muj velkej foťák a z venku karimatka a Marvinovo lékárnička, protože mojí sem úspěšně zapomněla při poslední návštěvě u maminky. (Jednoduše zdravotník na prd...) Ale aspoň můžu balení prohlásit za ukončené, těsně před tim, než nás Marvin začne honit k odchodu, protože zjistil, že ten vlak jede už ve 22:13 a ne 22:37, jak si z nějakýho (mě neznámýho) důvodu myslel. Ještě v rychlosti proběhnu sprchou a můžem vyrazit. Loučíme se s Peťou, od který jsme nafasovali dvě krabice čerstvých skotských Brownies, který se nikam nevejdou, takže je celou dobu nesu v náručí a na hlaváku začínáme vyhlížet Lenku s Honzou. Nikde, nikdo a jen Lenka píše, že teprv odjíždí odněkaď z kelu. Asi je čas zakleknout a modlit se ke všem bohům metra, aby sem stihli dojet včas. Sedáme nahoru pod ceduli odjezdů, dáme si zmrzlinu a za 4 minuty odjezd se přemisťujem do vlaku, že v nejhoršim pojedem sami. To ten výlet fakt pěkně začíná.
Prodíráme se narvanou uličkou a pějeme oslavné ódy na místenky. Nicméně prodírejte se s plnou náručí Brovnies a širokym báglem na zádech, to prostě nejde. Takže batoh dolů, na něj krabičky. To nefunguje, tak prosím stojící, ať mi to podrží, než je obejdu a dokonce i s tím, že si můžou za odměnu kousek vzít. Nikdo nechce, asi se bojí, že to je otrávený.
„Ukončete nástup, vlak je připraven k odjezdu.“ zahlásí paní z amplionu a do toho volá Lenka, že už hledaj vlak. Jen aby ho našli včas. Vlak se dává do pohybu a oni v něm někde jsou. Teď už se k nám musí jen procpat, což asi nebude tak jednoduchý, ale třeba to zvládnou ještě před tim, než dojedem na hranice...
My se zatím uvelebujem v kupé, Marvin hází bágly nahoru a už teď tiše zuří, že mam ten batoh ověšenej ze všech stran všim možnym. Když na něj pak ještě začne pršet ze špatně těsnící hadičky hydrovaku, čekám, že rovnou milej batůžek poletí z vokna. Konečně se sem dostanou i ti dva, nicméně místo na batohy už je jen pro ten Lenčin, takže Honza svůj umístí do uličky, dáme si na něj nohy a pohoda. Akorát, když chce někdo jít na záchod, tak to má takový dobrodružnější.
Ono vůbec chození na záchod ve vlaku by možná vydalo na článek samo o sobě. Vzhledem k tomu, že kuřáci evidentně nezvládají vydržet tak dlouhý časový úsek bez své dávky dehtu do plic, jsou všechny záchodky snad po celém vlaku neustále obsazené. Před tim nejbližším navíc stojí chlapík, který vypadá, že má celkem solidní ascites, šermuje tam poměrně velkym nožem a vůbec vypadá tak, že jdu rovnou jinam. Když takhle běham asi čtvrt hodiny po vlaku, tak to vzdam a jednoduše zabušim na dveře z podkterých se kouří, takže buď nám hoří podvozek, nebo nějaký cestující. Za chvíli se dveře neochotně otevřou. Nejprve vyjde slečna, za ní muž a třetí tam zůstává, že ještě potřebuje močit. Druhý, co vylezl se mě ptá, zda se může jít taky vyčůrat, že to nestihl. Snažim se mu vysvětlit, že dáma má přednost a muž by měl vydržet dýl, ale nevypadá, že by byl gentleman a nacpe se tam stejně přede mnou.
„Zácpa.“ komentuje to pán opírající se o dveře.
„Ježiš, tak tu doufam, že nemá, protože to bych fakt nevydržela!“
A podobné scénky se opakujou až do uplného konce. V kupé je mezi tím poměrně zábava. Povídáme, smějem se, dokonce i spolucestující se baví. Kolem půlnoci pak vyhlásíme večerku, zhasnem a chvilku všichni simulujeme, že spíme. Ve skutečnosti to moc nejde, takže se jen vrtíme na sedadlech, snažíme se někam umístit nohy, poskládat těla, poopírat se o sklo, či sebe navzájem, abychom aspoň seděli v nějaké příčetně pohodlné pozici a nedojeli uplně rozlámaní, když už budem maximálně nevyspalí. Nevyjde ani to.
Před Broumovem pak přistoupí dvě paní, které se začnou hádat o místenky. Mají je až z Broumova a do Broumova je má někdo jiný. No vyloženě se těšíme, že tyto dvě příjemné dámy vystřídají tu dvojici, co už tu seděla. Jak normálně říkám, že je někdo příjemný, jak osina v zadku, tak tyhle dvě byly příjemný, jako sedět na ježčí rodince. A pořád po nás chtěli, abychom se posunuli, zatímco Marvin se jim snažil vysvětlit, že nám tohle uspořádání vyhovuje a navíc, my máme místenky sem, ony tam, tak ať si je užijou, když se kvůli nim tak hádaly.
Pak se zase tváříme, že chrupem, možná občas někdo na pár minutek vážně usne, ale nic slavnýho to není. Venku už je světlo a taky Slovensko, když přijde průvodčí. Dostanem razítko na lístek, dojedem do nějaký stanice a začíná rychlá evakuace, protože to je Ružomberok. Popadnem všecky věci a už se sypem ven, abychom ještě nakonec nepřejeli...
