Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Po stopách Nikdykde VI - Žluté peklo

Londýn se opět probouzí do mlhy a deště, mám málo času a k tomu výhled 19ti hodin v sardinkoidním prostoru  žlutého autobusu.

Vstávám v půl 8 a vůbec se mi nechce. Pro případ, že bych cestou nenašla zase jídelnu, si jdu dolů do kuchyňky přelít další instantní pseudojídlo, tentokrát vanilkový pudink, do kterého proto, aby měl alespoň nějakou energetickou hodnotu, přidám jeden hroznový cukr. No, že bych byla nasnídaná, to se vážně říct nedá, ale nevadí, však já dneska tu snídani najdu.

Sbírám všechny svoje věci, kontroluji primárně foťák, peněženku a pas a můžu vyrazit. Nenechám se zlákat prvními schody dolů a jdu hezky po těch druhých a skutečně se ocitám v restauraci. Naliju si do jednoho z mnoha plastových kalíšků pomerančový džus, k tomu zakousnu plátek toustového chleba s marmeládou a fotím si cedulku Abby road, kterou jsem ovšem nenavštívila. (A nebýt Upýrovi přednášky, tak abych ani nevěděla, proč jí navštěvovat...) „Don’t take a picture, take breakfast.“ směje se mi recepční.

„She’s fotograf, she don’t need breakfast.“ už se mi smějou dva.

Tak jdu zaplatit, že se odebírám k domovu.

Loučím se s recepčním a v kapse mi zbývá 5 liber. Tedy 65, ale víc než 40 se utratit nechystám. Z Dollis hill už jezdí metro, takže by to do centra mělo být docela rychlé. A protože je normální pracovní den, všude kolem se to hemží kravaťáky s aktovkami a školáky v uniformách s batůžky na zádech a rodiči v patách. Ani si nedělám naděje, že bych si sedla. Takže se jen opřu o polstrovanou zeď. Mind the gap! 74 injuries last year. Tak oni to tu skutečně v metru hlásí. A dokonce to tu i visí na plakátech. A já to považovala ze páně Gaimanovu literární fikci. Dojedu na přestupní stanici, protože se mi nechce jít pěšky. Sice je čas, ale znáte to, jistota je jistota a nenechám si ujet bus domů.

Na Victorii vystoupím, samozřejmě dávám pozor na mezeru a ocitám se na značně plném nástupišti. No fuj, tady je tedy ve všední den masakr. Po eskalátorech nahoru, dolů nikdo nejede, zvláštní na to jak je dole narváno. Vysvětlení se mi dostane nahoře ve vestibulu. Všichni, co chtějí dolů stojí v chumlu za turnikety. Ptám se dispečera,jak to funguje. Jednoduše, až odjede metro a odveze lidi pryč, povolí těmhle sjet dolů. No ještěže je jich tu jen takovýhle hlouček. Vyjdu poslední schody a opět musím toto své pozorování upravit. Nahoře totiž stojí další zaměstnanci dopravních podniků a brání ve vstupu teď už skutečnému davu, který z mého pohledu snad ani nemá konec. A cedule nad vchodem hlásá: Do not enter. Emergency! Ne, ne, nechtěla bych tu žít. Ani za zlatý prase ne. Ale za jedno mají ti lidé můj obdiv. Poslušně stojí, byť by v tom počtu toho jediného člověka v oranžové vestičce převálcovali. Tak nevím, fungovalo by to u nás?

Procpu se masou lidí na druhou stranu, do odjezdové haly vlakového nádraží. Najdu východ a z venku jej obejdu na autobusovou zastávku. Náš autobus už tu stojí, ale mám ještě hodinu do odjezdu, což znamená, že stihnu poslat pohledy a třeba si i někde dát Fish and chips. Nejdřív se poptám po poštovní schránce, do které hodím vyvolené tři dopisy, na které jsem sehnala známky a poté se jdu projít zpět k nádraží. Prolezu celou halu, zda se tam někde nedá najíst, ale nikde nic, co by mě uchvátilo. Vlastně jo, restaurace, kde dělají porridge na přání, ale já bych přecijen radši tu rybu. (Tomáš promine...)

U autobusového nádraží je jedna restaurace, která rybičky inzeruje, tak se tam zeptám, kolik stojí. 5 Liber i se salátem, super, to je přesně kolik mám, tak si jí objednám a najednou je to 5,99. Ruším objednávku s tím, že mám jen 5. „OK, OK, bez salátu. S tím se dá souhlasit, nejsem králík, takže se bez salátu obejdu. Za chvíli už mám před sebou na talíři krásně vonící smaženou rybu a hranolky. A byla výborná!

Do odjezdu už chybí jen pár minut, takže si ještě odskočím a můžu se jít nalodit. Lidí tu je požehnaně, s některými se přijela rozloučit i velmi početná rodina. Při odevzdávání zavazadel opět narazím na problém nedostatečného příručního zavazadla, takže to opět jistí igelitka. Přendat obě lékárničky, pití a chleby s nutelou a můžu jet. Tentokrát budu sedět vedle starší paní, no ta nevypadá že bych si s ní nějak výrazně pokecala - nemůže být každý den posvícení.

 

Autobus je obsazen do posledního místa + dvě mimina, která ječí buď synchronně, nebo se střídají. Cpu si radši sluchátka do uší, Rammsteini přeřvou i děti. Potom, co stevardka rozdá sluchátka a pustí film, přeorientuji se na to. Přede mnou sedí velmi protivná ženská, která má přes uličku kamarádku, takže se celý autobus dozvídá, jak je to strašný, že vždycky když jede, tak se musí koukat na tenhle debilní film, proč tam nedaj něco lepšího. No z celého slovního projevu, velmi často prokládaného výroky „ty krávo“ (v tom lepším  případě) se mi (a myslím, že nejen mně) hodně rychle dělalo špatně a skoro jsem si přála, aby zase začlo vřískat nějaké to dítě, aby je přehlušilo. Kdybych si chtěla dát zvuk od filmu hlasitěji, než byly tyto „dámy“, tak bych pravděpodobně ohluchla, ne že by mi za to nebyly vděčné moje nervy. No, to bude cesta, to mám za to, že jsem měla minulý tři dny tolik štěstí...

 

Dojíždíme do Doveru, kde nám do autobusu naběhnou Francouzi s nějakým pípátkem a prohledávají celý autobus. Budiž jim k dobru, že tentokrát nás nevyháněli ven. I když je to divný pocit, když vám někdo zabaví pas a někam ho odnese a vy nemáte ponětí, jestli vám ho ještě vrátí. Najíždíme do vlaku, skvělé, 35 minut bez těch příšerných blbek přede mnou. Sedám si tentokrát na schody ve dveřích autobusu. Radši budu uhýbat lidem, než abych poslouchala, jak někomu po milionech odumírají mozkové buňky.

 

Minimální počet zastávek a ještě k tomu občas na místech, kde není funkční WC. Bohové, pomoc! Ať už jsme v Praze...

 

V Belgii stavíme u benzínky s restaurací. Pár mláďat odhadem ještě ne plnoletých si kupuje piva, která schovávají do kapes a všude kam se vejdou. Opět protahuji nohy a chvíli se pak venku bavím se slečnou, co sedí naproti mě a ještě jednou, která sedí někde vpředu. Hodnotíme klady a zápory Londýna, řešíme cestování obecně a zase se skládáme do busu.

„Nezlobte se, ale můžete mě příště upozornit, že si sklápíte tu sedačku, abych vám třeba uhnula?“

„Co si vo sobě myslíš, že jako budu celou noc sedět v pozoru, nebo co? To neni muj problém, že se tam nevejdeš.“

Jedna z "kamarádek" si zklopila sedačku do klína naprotisedící slečny, stejně jako to udělala ta první mě.

„Mě nevadí, že to máte sklopené, jen bych si příště ty nohy dala jinam, já mam operované koleno.“

No tak se ještě dozvíme, co všechno si slečna může a potom opět úžasný hovor, jak jsme všichni netolerantní a vlastně je asi diskriminujeme tím, že za nimi sedíme a chceme se tam vejít. OMG.

 

Konečně ty dvě usínají, takže je alespoň ticho, přejíždíme České hranice, vysazujeme lidi v Plzni a už jen hodina do Prahy. Florenc, jsem skoro doma. Popadnu batoh a mizím na metro, už se nemůžu dočkat, až budu doma v posteli. Aspoň teď mám štěstí, jede to chvilku potom, co slezu na nástupiště. Usínám za chůze, usínám v sedě v metru i autobusu. Cílová rovinka od výtahu k bytu. Shazuju batoh za dveře od pokoje a padám na matraci pod postelí tak, jak jsem a využívám státního svátku k tomu, abych dospala dnešní noc.

 

Londýn byl rozhodně zážitek a jak známo, zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný...

 

Autor: Klára Kutačová | pondělí 6.12.2010 12:44 | karma článku: 12,04 | přečteno: 986x
  • Další články autora

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.

Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.

6.8.2020 v 14:00 | Karma: 17,81 | Přečteno: 591x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.

Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.

29.7.2020 v 21:42 | Karma: 19,75 | Přečteno: 500x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.

Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...

28.7.2020 v 17:30 | Karma: 16,00 | Přečteno: 456x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.

Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.

19.7.2020 v 11:58 | Karma: 19,92 | Přečteno: 490x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...

... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.

20.6.2020 v 12:59 | Karma: 27,04 | Přečteno: 985x | Diskuse | Společnost
  • Nejčtenější

Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková

2. prosince 2024  17:16

Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...

Pohřešovaného manažera našli mrtvého, po noční nehodě patrně bloudil v lese

9. prosince 2024  9:39,  aktualizováno  14:34

Policisté v pondělí dopoledne našli pohřešovaného manažera e-shopu s hudebními nástroji Kytary.cz....

Velký test másla: Nejlahodnější vzorek nebyl ani bio, ani z alpského mléka

7. prosince 2024

Premium Lahodné máslo, které chutná a voní po smetaně, nemusí stát majlant. Jenže napěchovat jím mrazák,...

Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo

3. prosince 2024  15:18,  aktualizováno  4.12

Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...

Kvůli agresivitě Romy neregistruji, vyhlásila pediatrička po konfliktu s nimi

3. prosince 2024  14:21

S neurvalostí, agresivitou a urážkami se setkala v čekárně své ordinace dětská lékařka z Aše. Podle...

Coca-Cola distribuuje Finlandii. Češi mají rádi kokosovou, říká ředitelka

10. prosince 2024

Coca-Colu si spousta lidí spojuje s limonádou, ale americký výrobce nápojů boduje poslední dobou i...

Trouba, vánoční světýlka, televize. Víte, kolik elektřiny propálíte na svátky?

10. prosince 2024

Premium Zatímco o Vánocích spotřeba elektřiny v celé České republice klesá, domácnosti jí naopak využívají...

Brutální a bezcitní. Ojedinělá sonda do dětských zločinů: jsou nečekaně hrůzné

10. prosince 2024

Premium Brutalita, agresivita, bezcitnost a chladnokrevnost dětí, které páchají nejzávažnější trestné činy,...

Energie z jádra v ohrožení. Francie ztratila kontrolu nad uranem z Nigeru

10. prosince 2024

Premium Vojenští vládci ze západosaharského Nigeru se rychle vzdalují kdysi spřátelené Francii. Od převratu...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

  • Počet článků 283
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1085x
Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...