Venku je hnusně, prší. Ještěže jsem venkovní objekty zvládla už včera. A alespoň mi nebude líto, že budu zavřená celý den v muzeu...
Pádím na metro a až tam si uvědomím, že vlastně nejede, Takže zase podchodem tam, kam jsem včera přijela a přidat se k davu na zastávce. Čekáme, čekáme a najednou frnk, náš doubledecker si to prosviští kolem a nezastaví. WTF? Kdosi se za ním rozběhne, překvapivě úspěšně jej zastavuje za rohem, takže se celé osazenstvo zastávky rozbíhá za ním. Pro okolní pozorovatele to mohl být dost komický pohled. Asi tak 20 lidí stojících pod stříškou se v jednu chvíli vrhne určitým směrem, aby se po pár krocích napresovali do autobusu.
Docházím k závěru, že West Hampsted station poznám, takže si můžu vylézt do patra, kde budu mít alespoň lepší výhled. Chvíli hledám pytlík na zvracení, ale nakonec přesvědčím sama sebe, že když jsem přežila let na Blaníku, nějaký doubledecker se mnou jen tak nezamává, takže si to ve finále i užívám. Je to vlastně taková vyhlídková jízda a z technických důvodů dokonce zadarmo, protože jim nefungovala čtečka na Oystercard.
Na West Hampsted čekám asi půl hodiny než se k nám doplíží krokem se sunoucí metro, (to je tak hrozný pocit, když celou dobu ten vlak vidíte a on se skutečně pohybuje po pár metrech a mezi tím vždycky tak 5minut stojí) na které přestoupím a dojedu na Green Park. Tady vystoupím, a protože přestalo pršet chvilku se projdu v zeleni směrem k Buckingham Palace. Opět v ten nejblbější čas – poledne. Mě snad vážně není souzeno to tu vidět bez lidí. Vzdávám to, přes hlavy davu a plot udělám fotku a radši jdu dál. A protože jsem se včera zamilovala do plyšového bobíka za 5P a levnějšího jsem nikde neviděla, rozhodnu se, že si jej koupím. Takže se vracím k domu hradní stráže před nímž stojí stánek a zakupuji medvěda v policejní uniformě.
Po té to vezmu k Westminster abbey, kam bych se sice mohla jít podívat,ale musela bych tvrdit, že jdu na mši. Na to se obávám, že nemám žaludek. Stačí, že jsem se včera večer nacpala do Anglikánského kostela, kde jsem musela simulovat, že se modlím, aby mě tam nechali. Radši směřuji k Victorii a cestou pro dvě kešky. Opět s nulovou úspěšností. Vzdávám to a přesunu se na autobusovou zastávku.
„Ale na Hyde park nic nejede“
„Počkej, já se taky podívam. No jo, nic.“
„Ehm, ehm, dobrý den, můžu vám nějak pomoct?“ oslovím dvě dohadující se Češky před sebou.
„Eeeee, nooooo, my jedeme na Hyde park.“
„Ano?“
„A nic tam nejede.“
Tak jim vysvětlím, že vlastně jedu skoro tamtéž, a že stačí vystoupit na Knightsbridge (kam já jedu ze svého důvodu pronásledování Nikdykde).
Dámy se sice chvíli cukají, že chtějí Hyde park, ale nakonec se nechají přesvědčit, že to dává smysl. Hurá. Přesně proto cestuju sama, abych nikomu nemusela dělat chůvu. I když, trochu bych jim křivdila, alespoň mi řekli, jak se po Londýně cestuje jen autobusy, vzhledem k tomu, že já si koupila Oyster kvůli metru. Tak si ještě chvíli popovídáme, moje sólocestování je vyvádí z míry a totálně jsem se pohřbila prohlášením. „Londýn je v pohodě, v Iránu to byla větší výzva.
Nastupujeme do C1 a už svištíme městem. Tentokrát se jedná o přízemní autobus, ale jede s námi stejně jako všichni ostatní – asi jakoby nás právě ukradl. Míjíme obchodní dům Harods, místo pohyblivého trhu a stavíme na Knights bridge, kde vystupuji. Světla je tu dost, krysa žádná, jak to tak vypadá, do Podlondýna se asi nepodívám. No nic, tak k muzeu.
Hledám, bloudím, nacházím, hurá.
Exit only, opět mi to připomene mojí službu v katedrále, takže jdu poslušně najít vchod. Už bylo na čase, protože během jízdy autobusem zase začlo pršet. Při vstupu do budovy se předkládají batohy ke kontrole. Mezi zakázané předměty patří nože, pepřové spreje a já nevím, co ještě. No super, vzhledem k tomu, že můj batoh obsahuje jak nůž, tak pepřák, ale třeba si toho nikdo nevšimne. Pravděpodobně mě zachraňuje právě koupený medvěd, protože ten si hoví na kabátu na vrchu batohu. Hlídač se nejdřív podívá na něj, pak na kabát a ke chlebu s nože ve třetí vrstvě už se ani nedostane a boční kapsy ho nezajímají. Občas mam vážně víc štěstí než rozumu.
Beru si mapu muzea a volím taktiku od půdy dolů. Takže nejdřív vyjedu do 5. patra, do oddělení veteriny a medicíny, které mám sama pro sebe. Paráda. Historie medicíny je věc zajmavá. Pohyblivé protézy jsou fascinující. 4. patro je opět medicínské, stejně jako část 3. Ve 4. patře už je pár lidí a ve 3. už je hlava na hlavě. Vmedicínské části třetího patra narazím na Českou babičku s vnoučkem z nichž ani jeden nehovoří anglicky. Mám dvě možnosti – utéct a nemuset poslouchat ty jejich dohady, na co se to vlastně dívají a nebo jim to překládat. Jsem srab, prchám.
Radši se jdu podívat do interaktivní části, kde si může kdokoliv zkusit různé fyzikální pokusy. Tady je to trochu jako ve školce. Děti si hrajou a občas k tomu pustí i nějakého nadšeného dospěláka. A já, protože jsem stále dítě, samozřejmě neodolám a taky si ledasco vyzkouším.
A potom přijde na řadu to nejlepší. Dreams of flight – expozice letadel, vrtulníků, motorů, balónů a všeho o čem lidé snili, že je vynese do oblak. Jsem ve svém živlu. Byť je to jen jeden velikánský „hangár“, strávím v něm neskutečné množství času. Ale čas se začíná nachylovat k šesté, takže už jen chvíli posedím v odpočinkové části muzea, sním čokoládu, abych měla alespoň nějakou potravu za celý den a pozoruji přicházející Židovské rodiny, které tu mají evidentně nějaký sraz.
Byť se mi ven do deště ani trochu nechce a chybí mi ještě dvě patra, musím jít.
