Londýn je plný překvapení. Nejprve mě zvládla překvapit doprava a nakonec i samotný No. 8 hostel...
Konečně jsem na Green parku. Nořím se do podzemí, kde je z nějakého důvodu neuvěřitelné vedro. U turniketu poprvé vyzkouším Oyster, a když mě pustí dál, dojdu k závěru, že funguje. Teď už musím jen najít metro tím správným směrem. Směrovky tu fungují, jako všude jinde, takže není problém. Vlak přijede asi za 15 minut, další má jet za 35 a pořád přidávají, to mi nějak nesedí, ale třeba tu večer nikdo metrem nejezdí.
Vozy mi proti těm Českým přijdou poněkud malé, ale sedačky jsou pohodlné. Zasednu, vyndám knížku a no stress, vždyť jedu docela daleko. Zrada se najde vzápětí. Prvně si tedy myslím, že špatně rozumím anglicky, potom si to přeberu tak, že jenom tenhle vlak končí už na West Hampstead, kde tedy poslušně jako všichni vystoupím a zjitím krutou pravdu.
Po celý víkend má metro na téhle tase výluku kvůli opravě a dál už jede jen náhradní doprava. No to teda potěš koště. Vycházím ven, rozhlížím se, vidím zastávku autobusu. Hledám, jestli je na ní psaný jakýkoliv autobus na Dollis Hill. Není, tak se jdu ptát. Chlapík v modré vestičce mě ochotně posílá za roh na jinou zastávku. Děkuji a ženu se tam, neb vidím, že na ní zrovna směřuje autobus s označením náhradní dopravy. Což o to, náhradní doprava on je, ale v opačném směru. OK, jdu se ptát dalšího človka v modré vestičce. Ten mě posílá zpět na tu původní zastávku.
Čekám, jsem lehce nervózní, čas ubíhá. Co já to zas vymyslela za hovadinu? Je tu autobus, nastupuji, ptám se a parkuji se hned u kabiny řidiče, který mi slíbí, že mě upozorní, až budu mít vystupovat. Jízda mi ze všeho nejvíc připomíná záchranný autobus z Pottera, myslím, že se paní Rowlingová inspirovala skutečným stylem jízdy místních řidičů. Na Dollis hill vystupuji s rozklepanými a značně omlácenými končetinami. To teda byla jízda...
Z kapsy vyndám mapku, kterou jsem si vytiskla ze stránek hostelu, ale ať koukám,jak koukám, žádná z ulic na mapě neodpovídá té, na které se nacházím. Zkusím se projít kousek dál, ale jsem špatně. Že on mě nechal vystoupit na jiné zastávce? Ale ne, tamhle se to píše DOLLIS HILL. Vzdávám marné pátrání a jdu se zeptat do nejbližšího obchodu. Dívají se na mě jak na vyvoranou myš a rozhodně neví, co po nich chci. "Ale třeba vám poradí naproti."
Poděkuji a směřuji do dalšího obchodu. A tady skutečně sedí pán, který ví naprosto přesně, jak se dostanu na požadované místo. Dokonce zná i přímo hostel, takže mi cestu popíše do detailu. Ten zásadní zádrhel je totiž jen v tom, že musím podchodem projít na druhou stranu zastávky, což naštěstí jde. Potom už je orientace jednoduchá a černé sídlo No. 8 hostelu nepřehlídnutelné.
Z venku to vyapadá jako strašidelný zámek a hodně ubohej bordel dohromady, po vstupu za dveře se dojem nemění, ale třeba ty pokoje budou vypadt líp. Skoro se modlím, aby vypadaly, protože jinak nevím, kde ty 2 noci spát. U recepce se ohlásím přesně v 9. Recepční je docela fajn chlapík, jen moje jméno mu dělá problém, tak že mi prý bude říkat Kuta. No proč ne, já slyším na ledasco. Přebírám si klíč od dormitoru, dostanu instrukce, že mám vyjít za barem do 2. patra a doleva, kde to je pokoj č. 14. Schody najdu, poučena, že Angláni mají první patro v přízemí odbočím po prvních schodech doleva, dám si okružní kolečko zpět ke schodům a jdu ještě o patro výš. Tady už 14tku najdu. S hrůzu odemykám. Uuuuf, tady to vypadá dokonce i jako u lidí. Pravda, ta červená na zdech a zácloně poněkud nahrává tomu bordelovitému dojmu.
Shodím batoh ze zad, boty odkopnu pod palandu, věci naházím nahoru na ní a jdu si najít něco k večeři. Volba padne na instantní polívku s chlebem, protože se mi takhle večer nechce nic kuchtit. Ovšem k tomuhle budu muset najít kuchyňku, která by tu někde měla být. Při první cestě najdu koupelnu, ta se taky bude hodit. Na druhý pokus najdu i avizovanou kuchyň.
Zaliju tatrgel strýčka blivajza a vrátím se s ním do pokoje. Po jídle navštívím koupelnu a odcházím spát. Budík nařizuji na přiměřených 8 ráno, abych stihla nějakou malou procházku venku a potom hezky na celý den do Science muzea, než budu mít v 6 večer rande s Upýrem.
Ráno zvoní budík a mě se ani trochu nechce vstávat. Zvednu hlavu, něco si mručím, ale obratem mě probere pohled střapaté hlavy z druhé palandy. Jako nic proti chlapům, ale co dělají ve female dormitoru? Děsná představa, že jsem na něj třeba v noci vystrkovala holej zadek. Brrrr. Ale s tim už teď moc nenadělam. Pozdravím, usměju se, jdu se hrabat z postele. Kalhoty oblíkam ještě pod peřinou. Přichází vysvětlní situace. Maminka onoho mladíka, zatímco on odchází do sprchy. Snažíme se konverzovat, ale matinka neumí anglicky, tak to nějak zvládnem rukama, nohama.
Jsou to Španělé se jménama jak z telenovely - Alechandro a Manuela... Ale docela sympatický. Pravda, synáček maminku trochu naštve, když jí opomene říct, že na našem patře neteče teplá voda, zatímco dole jo a mě to oznamuje hned mezi dveřma, zatímco ona už si dala ledovou sprchu. Tak si ještě chvilku popovídáme a já pak odcházím směr koupelna, a když se vrátím, oni jsou už pryč.
Balím všechny věci, které by se mohly dneska hodit a vyrážím ven. Dolů po schodech, že si dám i snídani, která je v ceně. Ovšem ani za boha nemůžu najít ty správné dveře, takže to vzdávám a jakýmisi vraty odcházím rovnou na ulici. A vracet se zase jinými dveřmi dovnitř se mi nechce, vždyť bych vypadala jako pako. To budu radši hladová...
