Připravit ke startu, pozor, teď! Startuji z Victoria station a mám necelých 10 hodin na to, abych obešla všechny viděníhodné památky. Uznávám, není to zrovna moc...
Jako první se vydám na křižovatku k Big ben’s little brother, kde by měla být jedna keška. Momentálně ovšem probíhá rozsáhlá rekonstrukce, takže si zaznamenám značný neúspěch a pokračuji dál. Vzhledem k tomu, že jsou kousek od Buckinghamského paláce, mířím přímo k němu. Bohužel mi ale nedojde, že v poledne před ním bude víc než narváno. Prodírání se davem, abych se dostala blíž k plotu, vzdám a raději pokračuji parkem dál s tím, že bych měla cestou potkat hradní stráž na koních. Místo toho potkám samotného Královnu s osobní stráží. A nakonec mám i štěstí na koňostráž. jedou proti mě, zbroj se jim leskne jako zrcadlo a přes přilby s červenými chocholy nemůže ani jeden z nich vidět na cestu, jak hluboko je mají naražené.
Po jejich průjezdu na chvíli odbočím z cesty a zasednu v parku, abych se najedla. V trávě jsou rozeseta skládací lehátka, sem tam na některém někdo odpočívá. Když zjistím, kolik chtějí za jeden den pronájmu, pochopím, proč je těch obsazených tak málo. A přitom je dneska krásný den. Slunce svítí a dokonce i hřeje, takže jsem tu jen v rejoickách a tričku a je mi dobře. Najezená pokračuji kolem rybníčku s kachnami a jinou vodní havětí ke kasárnám jízdní stráže. V trávě skáčou odrzlé veverky, které kolemjdoucí krmí. Na zjištění, že veverka neumí počítat do dvou mi stačí chvíle pozorování. Dostala totiž jeden arašíd, rozloupla skořápku a snědla vrchní oříšek, druhý i se slupkou zahodila a šla loudit o další.
Nechávám veverky svému osudu a jdu za zvířaty svého srdce – koňmi. A ve finále neodolám a nechám se s nimi i vyfotit, když už jsem tady. Mé další kroky vedou k Downing street, ze které není skoro nic vidět, pakliže nepočítám velmi vysoký plot, před ním policisty a dav turistů, kteří se snaží zahlédnout z tohoto místa naprosto cokoliv.
Na Westminster subway station zaběhnu do podchodu, vystojím frontu nabiju si Oyster card na 10£ a vracím se zpět na povrch zemský. Podél silnice s prohánějícími se doubledeckery a černými taxíky dojdu na nábřeží k parlamentu s Big Benem, přejdu most na němž se nechám vyfotit a po druhém břehu a proti proudu Temže ťapkám k dalším keškám. Opět je vše marné, ale alespoň vidím šílené žluté obojživelné vozidlo – v tu chvíli ještě tedy netuším, že je obojživelné a večer ho potkám v ulicích. Kolem St. Tomas hospital se vracím k nábřeží, zůstávám na South bank a chystám foťák na London Eye. Vzhledem k ceně jízdenky se spokojím s fotkami zespodu. Že bych v tom chaosu a návalu našla další označenou kešku se ani neodvažuji doufat, takže to vzdávám rovnou.
V této části je část nábřeží věnována pouličním umělcům (honosnější název pro žebráky, kteří se alespoň snaží něco předvést, když už z vás tahají peníze). Jako první minu chameleona na kole, poté modrého kytaristu, jamajské akrobaty, imitátory, zpěváky, živé sochy a všichni mají své publikum. Přesouvám se mezi nimi až dojdu k Národnímu divadlu. Taková velká betonová kostka to je a na jednom z jeho ochozů stojí kostka zelená s plastikami letících kachen. Přijde mi to o něco málo příšernější než nová budova našeho Národního divadla.
Zdržím se jen tak dlouho, než udělám dvě fotky a pokračuji dál k Tate modern, kde předpokládám tři věci. Za prvé to je moderní umění v celé své kráse, za druhé toaleta a za třetí výhled. Po tom, co shlédnu většinu exponátů, dojdu k závěru, že nerozumím modernímu umění a zároveň, že jsem to ani tím druhým důvodem, proč jsem sem šla, nikterak nedegradovala. I když uznávám, že projekt focení blízkovýchodních obývacích pokojů se mi líbill, ovšem to byla jen jedna místnůstka z pěti pater. Úplně nahoře je restaurace, kde se nesmí fotit, takže pořídím jen pár obrázků z chodby.
5 pater po chodech dolů a zase ven na čerstvý vzduch, který tu až překvapivě panuje. A sluníčko taky stále svítí, nádhera. Dalším cílem je Globe Theatre, byť pouze zvenčí. Trochu zklamání, když zjistím, že z něj není vidět skoro nic. Ale mělo moc hezkou kovanou bránu.
O kousek dál se zastavím na nábřeží, sednu si na lavičku, udělám nějaký ten autoportrét, dám si svačinu a pokračuji v cestě. Kolem proudí i Češi. V pokračování po nábřeží mi brání terénní nerovnost, též označitelná jako několikapatrový dům, takže odbočuji ze svého směru a doufám, že se neztratím. V domnění, že to je nejlepší nápad, seběhnu dolů po schodech z mostu a ocitám se v uličkách, kde se snad zastavil čas. Cihlové přízemní baráčky, jeden jako druhý s modrými pergolami a květinami v oknech. A taky s paní rvoucí kočárek do schodů. Potom, co jí vysvětlím, že nejsem únoskyně dětí a jen jí chci pomoct, mě opravdu nechá, abych jí pomohla. S pocitem, že mám alespoň splněný dobrý skutek bloudím dál ulicemi.
Jsem na křižovatce, odhaduji směr řeka, uhýbám vyřítivšímu se policejnímu autu, žasnu nad trávou zarostlým domem a plastovou krávou na střeše restaurace. Cesta dál mi však stále jasná není. Vlevo vidím most, ze kterého jsem slezla, vpravo nade mnou je druhý a pod ním trh. Sice to není Pohyblivý Trh z Nikdykde, ale i tak se ponořím do jeho hlubin. Čerstvé ovoce a zelenina, ochutnávky marmelád, koření, Fish and chips, vůně se míchají mezi sebou, lidmi se to tu jen hemží a nápis Buy British zdobí nejeden stánek. Po přepočítání svých financí dojdu k závěru, že Britskou si koupím maximálně známku na pohledy do Čech.
Jsem venku z trhu a u schodů na další most u opravovaného kostela. Vylezu nahoru, ale stále ještě se nedá vrátit na nábřeží. Nevadí. Alespoň u dalšího muzea tortury (proč je to tu tak strašně oblíbená atrakce?) narazím na stánek, kde prodávají známky. Chci říct, prodávali, koupila jsem poslední 3. Ale tady ve stínu domů začíná být docela zima, takže to beru co nejrychleji zpět směrem k Temži, když se mi naskytne výhled na Tower Bridge mezi několika domy. U řeky ulovím Japonského turistu, jehož foťák byl prokazatelně dražší než můj, aby mě vyfotil, poté zasedám na sluníčko a píšu pohledy. Mnohanásobná dokumentace tohoto architektonického skvostu je skoro až povinností, zatímco procházka po něm je zážitkem. Už jen pro ty davy lidí, které se hemžily tam a zpátky.
Na levém břehu znovu vylovím svůj seznam kešek, abych stejně odešla s prázdnýma, jen pavučinami obalenýma, rukama. Fuj. Dovnitř do Toweru se nechystám, a i kdybych chtělu, už by mě tam ani nepustili, jsem tu evidentně moc pozdě odpoledne. Tak se alespoň projdu dokola, na schodech chvíli pozoruji klučinu na skate boardu s rukou připravenou na lékárničce, kdyby měl tendence se mrzačit, ale nakonec jej nechám svému (snad dobrému) osudu a odcházím naproti do parku.
Zapadající sluníčko dodává Londýnu naprosto jiný rozměr. Skoro se mi tu na chvíli i začne líbit. Je čas jít dál. Katedrála sv. Pavla čeká a byť by nikam neutekla, není čas se zdržovat dlouho na jednom místě. Mám sice ještě 4 hodiny, než jsem si napsala příjezd do hostelu, ale než dojdu na metro, dojedu a tam a najdu správné místo, rozhodně to nějaký čas zabere.
U katedrály ovšem neodolám a ztvrdnu tam neuvěřitelně dlouho. Možná ještě nějaká doznívající posedlost církevními stavbami z doby, kdy jsem v jedné pracovala.
Stále dál za nosem, kolem justičního paláce až na Trafalgar square. To už je docela solidní tma, byť se pouliční osvětlení činí seč může, takže fotky nic moc. Spíš teda nic, když přihlédnu ještě k tomu, že je tu spoustu věcí pod lešením a plachtou. Ale aspoň se tu nezdržuji a můžu se přesunout na Piccadilly, odkud snad trefím na metro na Green park. Na Piccadilly je hlava na hlavě bez ohledu na to, že je večer. Nebo možná právě proto? Ví bůh. (A neptejte se mě který...)
Více fotek na http://zvejklarka.rajce.idnes.cz/Po_stopach_Newerwhere_-_Okruzni_skoro_beh_Londynem/#
