Stačilo jednou vycestovat a najednou nemám doma stání. A když ještě v létě nevyšla plánovaná dovolená ve Švédsku, protože jsem tam odmítla jet s mateřskou školkou koncentrovanou do 29letého (nyní již bývalého) přítele, rozhodla jsem se, že si to vynahradím alespoň o prodlouženém Svatováclavském víkendu.
Co ale podniknout s "pouhými" čtyřmi dny volna? Tuto otázku jsem si položila týden před tím, než měly ony 4 dny nastat, takže na nějaké sáhodlouhé plánování nebyl čas. Vyřešilo to pár minut u internetu a hledání cen letenek a jízdenek po světě a za pár minut byla zvolena cesta do Londýna. A protože letenky byly až moc drahé, vybírám variantu autobus. Tím sice přijdu o nějaký ten čas, který bych mohla strávit u Londýnských památek, ale zase pár tisíc ušetřím, čímž se to vyvažuje.
K pozitivům patří 2 dny v cizí zemi, kdy si hezky pročistím hlavu, něco zažiju a hlavně, nebudu mít s sebou nikoho, koho bych musela vodit za ručičku. Uznávám, že sdílení hezkých zážitků je fajn, ale ten pocit, že jdu, kam zrovna chci a tisíckrát můžu změnit směr, anižbych komu vysvětlovala PROČ - to je prostě pohádka...
Pak tu jsou i negativa. V tomto případě konkrétně je to 38 hodin v autobuse, což s mojí ukecaností znamená, že budu mít několikanásobného bobříka mlčení, s mojí občasnou a v nejnevhodnější okamžiky se projevující hyperaktivitou mi zas upadnou z toho sezení nohy a na závěr důvod poslední, který zmírňuje fakt, za nějž děkuji bohům - SA autobusy jsou vybaveny toaletou...
Ale teď už k realizaci samotné cesty:
Primárně budu potřebovat někde spát a něco jíst. Jídlo se vyřeší jednoduše, povezu si ho s sebou, za 4 dny toho tolik nesním. Nocleh už je větší výzva. Na stránkách hostelworld.com hledám to nejlevnější, co může Londýn nabídnout a najdu No.8 hostel, kde mě 2 noci ve čtyřlůžkovém female dormitory přijdou na 18 Liber. Jediný háček je v nutnosti zaplatit depozit. Karet berou nepočítaně, ale Maestra pouze britská, takže mám smůlu. Zachraňuje mě Peťa se svojí Visou, která za mě zaplatí požadované dvě libry a ještě mě pro moje cestování vybaví Oystercard. Já tu ženskou nemít, tak si jí musim vymyslet.
Pro menší riziko bloudění si koupím Lonely Planet. V Iránu se osvědčila, tak uvidíme, jak na tom bude Londýn. Na jednu stranu mě těší tím, že jí budu rozumět, neb je česky, na stranu druhou, když se budu chtít na něco ptát, budu to muset překládat do angličtiny a to je pro mně ta horší varianta. Ale co, však já si nějak poradím. Ve vlaku do Rosic pak najdu všechny zajímavosti, které chci navštívit, zkombinuji je s místy, která znám z Neverwhere a můžu plánování prohlásit za uzavřené.
Ve čtvrtek zabalím jedno již značně ošoupané vydání Nikdykde, přiměřeně teplé oblečení, lékárničku, Lonely Planet, dvoje těstoviny v sáčku, jeden instantní pudink a polévku, bochník chleba, šišku salámu, kyblík nutely, litr a půl vody pár tatranek a sáček gumových medvídků a jsem připravená na zítřejší odjezd. A protože i mě uchvátil geocaching, najdu si pár keší na místech, kam se +/- chystám, ale protože nemám GPSku, spoléhám na satelitní mapy. (Na svoje kačerské zkušenosti spoléhat nemůžu, protože jsem zatím téměř nulové.)
V pátek před odchodem z práce naposledy kontroluji, zda mám všechno, převlékám se do něčeho přiměřeného 19ti hodinové cestě autobusem a přesouvám se na Florenc, kde si ještě na cestu koupím masovou a špenátovou taštičku (poslední dobou neodjedu autobusem, aniž bych ulovila tuhle večeři) a už se houfuji k ostatním odjíždějícím. Dovnitř do autobusu se nikterak nehrnu, každá minuta, kdy budu moct chodit na čerstvém vzduchu se teď počítá, nicméně batoh do zavazadlového prostoru umístit můžu. Tady nastává první zádrhel, nenapadlo mě si vzít nějaký malinký batůžek, do kterého bych si dala jídlo a pití a do brašny k foťáku to nenacpu. Nakonec volím jako nejmenší zlo mikrotenový sáček, kam se při troše štěstí, cviku a fantazii vejde ledasco.
Batoh označen, pas zkontrolován, fronta se úspěšně krátí, vypadá to, že za chvíli pojedeme. I hodiny ukazují skoro půl 6, takže čas odjezdu, ale ono ne. Ještě nedorazili lidi z Brna, takže čekáme, většina lidí stojí venku, paní od nějaké organizované skupinky se snaží organizovat všechny okolo, do toho se přišine klučina s nákladem 4 kytar a rozpadlého kufru. Věkově přibližně odpovídající mě. No nezlobila bych se, kdyby seděl vedle mojí maličkosti. A protože mám někdy i štěstí, toto moje přání je splněno.
Všichni už sedí na svých sedačkách, stevardka nás přivítá, obejde zkontrolovat, že jsou všichni připoutaní, sdělí nám, jaký je režim nočního klidu a můžeme vyrazit na Plzeň, kde nabereme poslední cestující. Prý pro zpříjemnění cesty nám pouští filmy. Jako první je na řadě Chyťte doktora. Něco tak stupidního už jsem dlouho neviděla.
V Rozvadově máme první pauzu na vyvenčení, lehce prší, nohy zatím nebolí, nejedeme delší dobu, než jakou se jezdí z Prahy do Brna. Přejíždíme do Německa, usínám. Další pauza je asi po dvou nebo třech hodinách. Nohy už se začínají ozývat, ale zatím to není nejhorší. Další pauza mě vytrhne ze spánku.
„Kde asi jsme?“ nadhodím.
„Německo.“
Hurá, takže ten človíček vedle mě i umí mluvit. Ovšem místo nějakého vykecávání jdu radši ven a pak opět usnout.
Belgii a Francii zaspím snad kompletně.
Poslední čůrpauza na Evrpském kontinentu se uskuteční u Eurotunel shoping center. Venku pomalu začíná svítat, takže do Británie už dorazíme evidentně za světla. V obchodním centru protáhnu nohy procházkou mezi zavřenými obchody, pokusím se o jednu rádoby uměleckou fotku autobusu a nápisu Bon voyage a povede se mi jiná ve chvíli, kdy chci vyfotit jenom domeček celnice, no tak už to chodí.
„Dámy a pánové, čeká nás celní kontrola. Prosím připravte si své cestovní doklady a přejděte do budovy nalevo.“
Vyhrabu pas a přesunuji se do přízemní buňky. Spolucestující mi je v patách, avšak stále nemluvíme. Řadíme se do dvou front na jejichž začátku stojí celník a celnice a čekají, až se tu shromáždí celý autobus. Celnice začne francouzsky hýkat, ať jdou všichni dovnitř, aby se zavřeli dveře na fotobuňku. Evidentně jí rozumí minimum lidí. Než aby to řekla anglicky, radši jim to jde vysvětlit ručně, ach jo.
Jsem na řadě na kontrolu pasu.
»Bonjour, monsieur. «
«Votre passeport s'il vous plaît. »
Celník nacpe pasdo čtečky, zběžně prolistuje.
« Vous pouvez aller. Quitter à l'arrière et à gauche. »
« Merci beaucoup. Au revoir. »
« Au revoir. »
Odcházím zadními dveřmi, překvapená sama sebou, že jsem vypotila alespoň něco francouzsky, vracím se do autobusu a z okna sleduji, jak ubíhá fronta uvnitř, Vrací se i můj soused, tak prohodíme pár slov o tom, jací jsou Francouzi příšerní byrokrati, abychom ujeli pár metrů a zopakovali si to samé u Anglánů. Dneska jsou nějací důkladní, ale třeba si alespoň stihneme odskočit. To už nás ovšem žene stevardka do autobusu, že jinak nestihneme vlak.
„Vlak? To chcete říct, že pojedeme vlakem?“ Vrhne se na ní nějaký chlap.
„Ano, pojedeme Eurotunelem vlakem, jak jsem hlásila na začátku cesty a jak je uvedeno v našich smluvních přepravních podmínkách.“
„Za to, co sem zaplatil sem si myslel, že jedeme trajektem. Prej vlakem! No chápete to?“ Obrací se na nás. Pohledy, které ho v tu chvíli propálí, mluví jasně. Ne, nechápeme, jeho a ten cholerický záchvat, co nám tu předvedl.
Už zase sedíme a autobus se dává do pohybu.
„Zkontrolujte si všichni sousedy, ať tu někdo nezůstane.“ Žertujeme společně s vedlesedícím, když se najednou za námi zvedne člověk a žene se dopředu ke stevardce.
„Slečno, slečno, já nemám spolucestujícího!“
Mezi tím už jsme urazili řádný kus cesty, takže nezbývá než si zacouvat. Stevardka vyběhne k celnici a za chvíli se vrací i s opožděncem. Prý musel vyplňovat nějaká prohlášení, zřejmě problém s doklady. Teď už nám snad v nájezdu do vlaku nic nezabrání. Značení nás navádí po spletitých silnicích až k plotu s ostnatým drátem.
„U bohů, kam nás to vezou. Všude ostnatý dráty.“
„No, ostnatý dráty, vlaky bez oken. Skoro bych se bál.“
Mlčenlivost prolomena (škoda, že až tak dlouho), autobus zastaven ve vlaku. Stevardka nás upozorní, kde e ve vlaku smíme pohybovat, kde najdeme sociální zařízení, a že cesta bude trvat cca 35 minut. Vedlesedící si stěžuje, že mu z toho podmořského cestování zaléhají uši. Poznámky, zda je pro něj rýmička smrtelná choroba si odpustím,polituji jej a jdu se projít ven. Nejdřív kolem odstavených autobusů a velkých aut k poslednímu vagónu, kde si odskočím a zároveň z okýnka ve dveřích vyfotím náš vjezd do tunelu. Poté si dojdu pro knížku do autobusu, kde je s vypnutou klimatizací vedro na padnutí, takže si radši sednu na zvýšený chodníček podél stěny vlaku a čtu si. Za půl hodiny jsme na Anglické straně, takže návrat do žlutého pekla pro pokračování v cestě.
„Tak tentokrát ty uši nebyly tak strašný.“
Nesmát se, hlavně se nesmát. Soucitně pokývu hlavou a čekám, až nás nechají vyjet z téhle obří kovové rakve. Šňůra dopravních prostředků se pomalu dává do pohybu, až je i na nás řada vjet na pevnou zem, zařadit se doleva a hurá směr Londýn. Poslední fáze cesty uteče nejrychleji, protože se konečně zapovídáme. Takže zjistím, že jedu s budoucím umělcem (to vysvětluje tu haldu kytar), který se tu chystá studovat. Tož to hodně štěstí, chlapče.
Vjíždíme do první obce, typicky anglické domy kam se podívám, tady bych se neptala, kde jsem, splést se totiž nedá. A kolem 10 vjíždíme do Londýna. Tohle cestování autobusem má alespoň jednu výhodu – dovezou vás až do naprostého centra. Je 10:50 a my jsme na Victoria station, já mám batoh na zádech, rozhýbávám zdřevěnělé nohy a chystám se na svoji oběžnou túru. Už jen rozloučit s Jirkou (ano, i jméno jsem z něj nakonec vydolovala) a můžu vystartovat.
