Snít o létání, nechat si narůst křídla a vznést se do oblak, Plachtit mezi mraky, pozorovat zemi z vrchu, být volný jako pták...
V neděli jsem se vypravila na letecké závody do Mladé Boleslavi podívat se, jak si povede Tomáš, kterého mám nevím proč pořád zafixovaného, jako začínajícího letce a při tom lítá, už pěkných pár let.
Letiště se nedá minout, už do dálky svítí přepravní vozíky a zaparkovaná letadla, jejichž křídla trčí k nebi, jako kdyby se snažila ukazovat svým pilotům, kde už by chtěla být. Od vozíků se postupně přesunují na start, vetšinou za pomoci aut, občas si piloti udělají malou předletovou rozcvičku, když je tam tlačí. A do toho sem tam proběhne vyplašený sysel, který zamíří na dráhu, aby vyhrabal další zákeřnou díru tak akorát na kolečko.
A když už jsem tady, tak mě Tomáš taky zapřáhne do práce. Chopím se křídla od vosy, abychom jí mohli kousek odtlačit, aby nepřekážela dalším ve výjezdu a pak mám 10 minut na pobavení, když se pánové snaží přijít na to, na který křídlo patří pomocný kolečko, na kterém je napsáno pravé křídlo. Protože neni jistý, jestli je to pravý křídlo z pohledu pilota, nebo jak, tak ho radši dají na levý. Ale i takt to funguje a na start se dostane.
Tady už stojí skoro všechna letadla a Tom se pouští do předstartovní přípravy, přičemž zvládne zlikvidovat skoro tři izolační pásky, když přelepuje křídla a všechny díry, které by mohly za letu páchat nepravosti, nabrat si do bot spoustu hlíny z (neúspěšnýho) zahrabávání syslích děr a naštvat mě, když moje kapsy používá místo odpadkovýho koše. A pak už se jen se čeká na rozhodnutí, jestli bude odložený start nebo ne. Chroust se vrací k zemi a start se podle očekávání odkládá, takže se můžeme jít v klidu najíst. Nějaký malý chlapeček se rozhodne, že si vezme příklad z přítomných psů a nají se taky z talíře na zemi. Rodiče se snaží odporovat a argumentovat rizikem sociálky a odebrání dítěte, ale chlapeček se nedá a prosadí si svojí. Má můj obdiv, já bych se tak nenajedla...
Přesouváme se ven na sluníčko a Tomáš se odebírá ke krátkému spánku, zatímco já se odebírám k učebnici pediatrie, ale když se čas začne nachylovat, beru si foťák a přidám se ke skoro hromadnému přesunu k letadlům. Probíhají poslední přípravy a úpravy, motorová i bezmotorová letadla se chystají ke startům, pořadatelé pobíhají s praporky. Tomáš letí jako třetí, takže ze sebe jde udělat sardinku v konzervě, pardon, chci říct Sokolíka v kokpitu, já mu popřeju hodně štěstí a mizim na stranu, abych mohla fotit z bezpečné vzdálenosti. Vzlétá první vosa, a pak už je skoro ani nestíhám počítat, natož fotit. Vlečné se neúnavně vracejí a vynášejí do vzduchu další a další větroně, až zůstane startovní louka prázdná. A najednou je všude klid, ani ti syslové nevystrčí čumák.
Sedám si pod křídlo od starého odstaveného letadla a pozoruji 9 větroňů kroužících kousek od letiště. Pár z nich už má slušnou výšku, ale někteří vypadají, že se za chvíli vrátí a budou startovat znova. Ale stačí párkrát mrknout a už jsou taky nahoře. Ležím v čerstvě posekané voňavé trávě a pozoruju je, dokud mi nezmizí z dohledu. Zavíram oči a vzpomínám, jak jsem s Tomem letěla poprvé. Bylo mi špatně, klepala jsem se jak ratlík, bála jsem se, ale byl to jeden z nejkrásnějších zážitků.
Když se k tomu plachtícímu snění ještě přidá zvuk startujícího vrtulníku, zhodnotím, že teď už naprosto chápu, proč Bach píše tak krásně o létání. Mě tu taky napadají jen samé poetické věci. Po pár hodinách začínají přistávat první větroně. Když začnou přilétat ve větším množství, vylézám na sluníčko, že alespoň něco málo nafotím. A jakmile vidím přistávat jednu vosu z úplně jiného směru, než přilétají všechny ostatní, klidně bych se vsadila, že to bude Tomáš. A nespletu se.
Už jsou tu skoro všichni, letadýlka se postupně odvážejí z přistávací plochy. Jdeme pomoct Petrovi odtlačit jeho stroj. „Chop se křídla a jdeme. Pomalu, pomalu a teď běž jak nejrychlejš můžeš!“ Parkujeme před vozík a já tak chvíli obtěžuju taky někoho jinýho, než jen Toma, kterej si jde zajistit odvoz pro vosu k hangáru. Dokonce je mi povolena i asistence při rozkládání letadla. Tomu říkám odvaha majitele.
Ale jak se odmuntují křídla, netuším ještě teď, protože abych se jen neflákala, sháním kyblíček a hadr a jdu pěkně sundavat hmyzáky, co se přilepili na Tomovu vosu. Zní to jak nic, ale ty potvory drží občas skoro neuvěřitelným způsobem. Ale aspoň si připadam trochu užitečná, zatímco Tomislav bere svoje vyloženě do terénu stavěné auto a jede pro někoho kamsi na pole, a že prý bude tak za 2 hodiny zpátky. Nechci ho podceňovat, ale trochu se bojim, aby nakonec nejel někdo s traktorem pro letadlo i pro auto. Ale nahlas se radši neodvažuju ani pípnout.
Když mam umytý letadlo a kyblík vrácenej před správnej stan, sedám si na lavičku, pozoruju západ slunce přes naleštěný vosy zaparkovaný před hangárem a užívam si krásný zbytek večera. Než se zvládne definitivně setmít, je čas zaparkovat všechny stroje do hangáru, což je takový kouzelný 3D tetris v praxi, ale prý tu funguje stejná teorie, jako v MHDčku – jeden se vždycky ještě vejde. Nakonec Petr zavelí k odjezdu do Prahy, kde už řádí slušná bouřka.
Více fotografií k nalezení v mojí galerii ZDE
