Palapeli 2 - Není důležité vyhrát, ale nezmrznout!

Palapeli - zimní lineární šifrovačka v okolí Brna, díky které se loni dal dohromady náš šifrovací tým Dogtopus, který ovšem letos startoval v dost omezeném počtu. Týmový pesimista zbaběle emigroval na hory, Motorista se učí na státnice a Externista je marod a žádného dalšího šílence se nám na poslední chvíli sehnat nepodařilo.

Ve čtvrtek balím na páteční den otevřených dveří a zároveň na Palapeli, což znamená, že budu celou sobotu tahat na zádech nemocniční uniformu. Třikrát hurá zbytečný zátěži, kterou ovšem nechtěně vykompenzuju zapomenutým penálem.

V pátek večer dojedu chvíli před pátou z Kladna, přeběhnu na Florenc a tam se vydávám hledat ten správný autobus, aby mi to ještě na poslední chvíli neujelo. Stevardka mě odkazuje na nástupiště 21, kde už stojí velký hlouček lidí, nicméně autobus nikde. Z nádražního rozhlasu se ozývá, že budeme mít deset minut zpoždění na odjezdu, což ve finále znamená, že ve 25 dojede k nástupišti autobus, kerý jede do Londýna a my se pouštíme do pobíhání po nástupištích a hledání stroje, který jede do Brna (za nápovědy z rozhlasu, které ale nikdo nerozumí, takže to vypadá asi tak, že nějakých 30 lidí běhá sem a tam a navzájem se ptají: "Vy jste tomu rozuměl, a nebo taky bloudíte?"). Když se konečně všichni nalodí, vyrážíme a stevardka optimisticky tvrdí, že přijedem na čas. Spoléhat na to nebudu, ale naštěstí na mě Hančí s Davem čekají doma a v teple a nemrznou u Grandu. Tedy ne tak moc na štěstí, protože to znamená, že budu v Brně hledat správnou šalinu do mně naprosto neznámých končin, ale tak snad to nějak zvládnu i se svým naprostým orientačním nesmyslem.

Cesta Brnem zvládnuta, zaujme mě cedulka na podrápaném tramvajovém okénku, že jeho oprava by stála 5 000, tak že mají cestujcí na facebooku diskutovat o tom, zda jej měnit. (Za sebe si myslím, že by to byly vyhozený prachy i energie.) 

Konečně dobruslím po zledovatělém chodníku na místo a zbytek večera se snažím rozmrazit s vidinou toho, že zítra zas omrznu. Jak demotivující. Nicméně jsme dohodnutí, že jakmile nám bude velká zima, tak to balíme, nejsme šílenci. (Fajn, jsme, ale vše má své meze.) Jako ideál vidíme tak 2 - 3 šifry, že pak už se nebudem stydět to zabalit. David bere přípravu důkladně a jde brzo spát, zatímco my s Hančí to nějak podceníme (já samozřejmě nejvíc, když jsem ještě ve 2 v noci vzhůru), takže budíček chvíli po sedmé ráno je peklo.

David vypadá celkem v pohodě, chystá nám všem čaj s trojlžičkovým chlazením, zatímco my s Hančí se stále v polospánku plížíme po místnosti a začínáme trochu ničit morálku, když přemýšlíme, jestli den v klídku a teple u deskovek nebude o něco málo lepší, než mrznutí venku. Nakonec ale pobereme potřebné věci i oba maskoty a dokopeme se k odchodu, ovšem se značným zpožděním, takže dáváme vědět organizátorům, že sice dorazíme, ale kdo ví, kdy.

Přijíždíme do Bystrce a vydáváme se hledat neudržovaný plácek mezi bytovkami. Orientujeme se především podle hluku, který vydává velký hlouček lidí, z nichž někteří už jsou na cestě pryč. Super. Najdeme organizátory, kteří nám na oplátku najdou tým, s kterým máme pro začátek spolupracovat na startovní šifře, která spočívá v přiložení našich karet týmu k sobě, projití bludiště a jako výsledek nám dá, že máme vyrazit do Žebětína k rozhledně. Náš spolupracující tým se k odchodu dokope rychleji, takže jsme uplně poslední, kdo odchází, v patách nám jsou jen organizátoř, kteří nás nakonec stejně nějakým podivným způsobem předběhnou. My naoplátku předběhneme jiný tým a pak už v klidu, že nejsme uplně poslední, dojdeme k rybníku, který David bez obtíží přejde, zatímco Hančí a já to pro jistotu obejdeme. Moc se nám totiž nelíbí rozteklý led hned u okraje. Pak jeden ošklivý kopeček, kde trochu zavazíme sáňkařům a můžeme se usadit u památníku Sovětských vojáků a luštit první šifru a sníst první svačinu, protože snídani jsme nikdo nestihl.

Na ní je mapa s infantilními obrázky (domeček, stromeček, brejličky, myšička, kočička...) a podivné věty, které nám k nim nejdou do souvislosti. I když takového Seiferta bychom s tužkou mohli spojit, k domeču by se zas hodil třeba ten štít z Gerlachovského štítu, ale co s tím dál? Vymýšlíme ledasco, David dokonce hledá, co znamená věta Hodé so naše, a najde i tu otázku Čí so hodé, ale spojit si to nedokážem, takže je to celý na kočku (což je ve finále správný řešení). Ve chvíli, kdy se víc začneme soutředit na to, jak rozvázat orgům tkaničky u bot, než na luštění, otevřeme totálku a vyrážíme dál na Kopeček.

Cestou vedeme různé podvratné řeči, skoro rovnoměrně se střídáme o roli pesimisty a domlouváme se, že si na každou šifru stanovíme 30 minut, než otevřeme totálku. Jsme na Kopečku. My s Hančí připravíme sezení,  David dojde pro šifru. Spoustu barevných čar a na nich puntíky. Vypadá to jako trasy tramvají. Anebo taky ne. A v rohu to má napsaný upřesnění: břízy. Tak přemýšlíme, co to má společného s břízou, aniž by nám v tu chvíli došlo, že to je upřesnění místa, kde hledat, až to vyluštíme. A neni to třeba morseovka? Zkoušíme ledasco, ale pořád se nemůžeme ničemu dohrabat. Nakonec se ukáže, že mít v týmu chemičku se fakt vyplatí. My bychom v tom s Davidem periodickou tabulku prvků nehledali, i když nám celou dobu ležela hned pod šifrou. Vyšlo nám Okruh SeV mostek, z čehož jsme odvodili, že se jedná o Masarykův okruh a vydali se k němu. 

Tady jsme našli zprávu, že šifra tu není, ale nachází se na cyklistické stezce. Chvíli se dohadujeme, jestli rovnou otevřít totálku a nebo to zkusit projít, neb jsme se trochu báli, aby to nebyla běhačka jako loni. Na tu nám teď totiž značně chyběl aktivista pesimista. Nakonec se shodujeme na tom, že to zkusíme projít. David vždycky ladným skokem doskočí ke stromu s dotazem, vyfotí ho a jdem dál. Příčný práh 100 metrů. Pod sněhem nic nevidíme, tak si z toho varování děláme legraci, až dojdeme k ceduli, na které je dotaz, jak daleko je příčný práh. Tak si to hlavně ještě pamatovat až do konce stezky. Po projití všech 13ti stanovišť usedáme na jiným týmem právě opuštěnou kládu a pouštíme se do luštění. Odpovědi na otázky se dají najít z druhé strany mapy, takže vůbec nevadí, že IT specialista hlásí, že signál internetu je na bodu mrazu (takže asi o 10°C výš, než je teplota prostředí). Vychází nám spoustu čísel, se kterými si opět nevíme rady. 30 minut je pryč, střiháme totálku a vyrážíme na Lipový vrch.

Kudy tudy se tam ale dostat? Cesta vede pod kopec, některé týmy odbočují, ale protože se snažíme jít dle pravidel, tváříme se, že je nevidíme a nakonec se brodíme zcela neprošlapanou cestou. Hančí s Davidem zůstávají kousek pod vrchole, já jdu vyzvednout šifru. Když zjistím, že tam je hořící oheň, jdeme se rovnou všichni ohřát. Na tuhle šifru si tak dáme delší čas, protože nehrozí akutní omrznutí. Některé týmy si tu opékají buřty, které si dle posledních instrukcí (které jsme my tak nějak nečetli, a nebo je četli špatně) nesli s sebou, aby hned po tom vyklidili pole. My zůstáváme. Se šifrou nehneme ani o milimetr., byť bychom s těmi písmenky skutečně hýbat měli. Opět to řešíme totálkou a já zhodnocuji, že jsem totálně zmrzlá, byť už jsem si na sebe navlíkla i fakultní vestičku. Ptáme se orgů, jestli když to vzdáme, tak se dostaneme do Brna nějak snadněji, než když půjdem dál po trase a dozvíme se, že o moc lepší to nebude. Tak jdeme dál k soutoku dvou potůčků.

Tam Davide sestupuje k vodě, s lehkými obtížemi vylézá k nám, rovnou otvíráme totálku a jdeme dál, na šifru se nikdo ani moc nekouká. Na hlavní cetsě se nás nějaký běžkař ptá, co to tu proboha všichni děláme. Tak mu to v rychlosti vysvětlíme, než se vydáme k Ríšově studánce. Jdeme dlouho, až nám to začne být trochu podezřelé. Ale za námi pořád někdo jde, tak snad... No, radši se přeptáme. Místní běžkaři nám potvrzují, že Ríšova studánka je před námi. Paráda. Necháme se předběhnout týmem vyzbrojeným boby a usuzujem, že příště si berem sáně a psy. Jsme u studánky, od které musíme ještě odbočit a dojít kousek po modré, než najdeme orgovskou skupinu. K našemu velkému překvapení jsou to ti stejní orgové, co byli u ohně. Buď mají teleport, nebo vrtulku a nebo obojí, jinak to neni možný. (Přikláníme se k možnosti soukromého letadla, protože jsme jedno slyšeli letět nad námi.) Bereme si zadání šifry, kde jsou barevné obrázky. Při pohledu na rozpůlenou korunu se šipkami k sobě, mě napadne Spojené království, z Atomia zas usoudímena Belgii, takže hledáme státy. U kosa se žížalou a nápisem moje se trochu zaseknem. "Moje? Jak moje?" "Jakože jeho? Kosovo?" "No jasně! Kosovo!" pak propukne chvilkový záchvat smíchu, ale protože nás tlačí čas a zima, pokračujeme. Míchačka. Beton? Nějakej stát proslavenej betonem? A co to kolo, když Holandsko už jednou máme. "Ty trojúhelníky jsou nějaký pivo." "Pivo? Pivo je v Čechách." "Ne, pivo Černá hora."  Nakonec dáme dohromady většinu států, ale za boha nepřijdeme na to, co s nima dál. Takže zas totálka a ještě se jdeme přeptat, co u bohů měla znamenat ta míchačka. "Malta." Takže příště to chce do týmu stavaře, my známe jen beton.

Další cesta vede na rozcestí U Huberta s tím, že už se definitivně domlouváme na totální metodě, protože chceme aspoň jednou dojít do cíle. Vyzvedáváme další šifru a než vystřihnem totálku, popovídáme si s organizátory o tom, co měl který obrázek z té minulé znamenat. Některé fotky byly hodně zapeklité a pro nás zcela nerozluštielné. Nápoj White Russia jsme zaměnili za mléko, a tedy Bělorusko za Francii - proč ne, že jo, vždyť je to skoro stejný...  Jdeme dál. Cesta má být dle mapy po modré tečkované, my jsme na nějaké cestě, která možná vede tím správným směrem, ale možná taky ne, značky na ní žádné nejsou. Než to riskovat, radši se kousek vrátíme a najdeme tu pravou cestu ke Chvalovce.

Kousek od nás už se začíný rýsovat Bystrc,hurááá, jsme skoro u konce. Stejně tak už se ke konci nachyluje i den a já osobně začínám být u konce sil, o absolutní promrzlosti ani nemluvě. Ach jo. Odbočujeme z cesty, vylezeme na Chvalovku a u rohu plotu najdeme básničku asi o milionu slok, kterou ani nečteme a rovnou střiháme, abychom zamířili na poslední úsek cesty k základní škole. Tahle část je asi nejdelší, chápu, proč některé týmy čekali na MHD. Na cestu nám svítí měsíc, asi v úplňku, krásná kulisa k posledním metrům. Jdeme podle GPSky, která nás zavede k zadnímu vchodu do školy. Nebo vlastně přednímu, jen byl z uplně druhé strany, než jsme my potřebovali. Takže obejdeme celou školu, najdeme asi patnáctery dvře z nichž žádné nejsou ty pravé, až konečně najdeme dvě svíčky a vlajku Palapeli a jsme vpuštěni dovnitř.

Zouváme boty a míříme do tělocvičny. Tady odkládáme přebytečné svršky a pouštíme se do luštění cílové šifry, kterou jsme nalézali v průběhu hry. K tomu si dáme instantní polívku a kousek výbornýho medovníku od organizátorů. Cílová šifra je dlouhatánský text o vzniku Palapeli, ve kterém je spousta podezřelých slov. Supět, řinčet... Shodneme se na tom, že skoro všechna ta slova máme spojená s vlaky. Tak zkusíme, jestli je cílové heslo Lokomotiva. Není a organizátoři se hodně diví, jak jsme k takový pitomině vůbec došli. Tak znova. Máme ještě 15 minut na to, to vyluštit. Konečně si všimneme, že v každém odstavci je věta s pomlčkou. Dál už se ale nedostaneme. (Výsledné heslo mělo být jméno nového prezidenta, neb u pomlček se skrývaly roky, kdy vládli jiní prezidenti. Tak jsme si spletli Zemana s lokomotivou, co se dá dělat...) Je 7, hra končí. Já se pomalu, ale jistě balím, abych stihla autobus do Práglu. Loučím se s Hankou a Davidem a ujíždím domů. Umřít.

Více o šifrovačce (Trasa, zadání šifer, výsledky) na www.palapeli.cz (obrázek Kosova v perexu převzat ze šifry č.7)