Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 0. Porto

Po pěti letech plánování a odkládání, protože mi do toho vlezlo něco jiného, se vydávám na Svatojakubskou cestu. Na tom nejhorším dopravním prostředku, jaký jsem si na takovou cestu mohla zvolit - na skládacím kole z Bangkoku.

1. srpna 2017

Celou noc jsme spali s otevřeným oknem a ráno nás budí dost nečekané zvuky – křik a rozbíjené sklo. S druhou slečnou z pokoje se odhodláme opatrně vykouknout z balkonu, co se to dole děje. Rvačka s létajícími lahvemi. Fuuu. Ale jak rychle začala, tak rychle naštěstí skončila a vypadá to, že bez ztrát na zdraví a životech.

Už jsem docela probuzená, i kdž je skoro až nekřesťansky brzo, takže odcházím na recepci, abych si domluvila ještě jednu noc tady. Vzhledem k tomu, že musím někde sehnat pumpičku na kolo, jakékoliv boty, protože už mi zůstaly jen ty velice nepohodlné žabky, sehnat Credencial – poutnickou „průkazku“, do které se cestou sbírají razítka a navíc bych ráda viděla kus města, nechci se hned honit na další cestu směrem k Santiágu. Naštěstí mají pořád pár postelí volných, takže s tím není problém. Navíc na recepci zkouším zjistit, jestli neznají nějaký cykloobchod v okolí, ale bohužel. Budu muset doufat, že ten značený na maps.me kousek odsud, tam skutečně bude.

Nejdřív se jdu do kuchyně nasnídat. Čaj s mlékem a houska s marmeládou. Fat mi to pečivo chybělo. Po jídle vyrážím do cykloobchodu. Je na místě, schovaný v takovém temném průchodu a ani v samotném obchodě není jediné okno. Působí to poněkud stísněně, ale vyvažuje to velmi ochotný a rozesmátý pán. Nejdřív mi nabízí lepší dopravní prostředek, že tenhle mám rovnou nechat někde u popelnic, pak mi ale na kole dotáhne všechny povolené šrouby, dofoukne obě duše a prodá mi malou pumpičku s sebou na cestu. K té je i držák, který mi přišroubuje na kolo. Tím bych mohla Dobbyho prohlásit za obstojně připraveného na cestu a vyrazit to vyzkoušet.

K tomu ještě potřebuju vybavit sebe. Nejdřív Credencialem z Katedrály. K té vyrážím ještě na kole. Jen nezvolím úplně ideální cestu, takže se ocitnu sice pod ní, ale zároveň taky pod schody. Co se dá dělat, než bych našla nějakou objížďku, tak jsem 3x nahoře. Takže popadnu kolo a jdu. Uprostřed schodů potkám skupinu Čechů, kteří se prozradí kouzelnou větou obsahující několik vulgarrismů na moji adresu, když se mi nepodaří dostatečně rychle splynout se zdí. Odpověď, že jim taky přeji pěkný zbytek dne je asi trochu překvapila.

Nahoře před katedrálou navštěvuji informační centrum. Domnívám se totiž, že Credencialy prodávají právě tady, Bohužel ne, ty mají přímo v Katedrále, tady mě ale vybaví několika užitečnými mapkami, seznamem všech Albergue (poutnických ubytoven) na jednotlivých cestách, včetně počtu lůžek a cen za noc a rozestupů mezi nimi. To shledávám jako velice užitečné. Do teď jsem se plánovala spoléhat na to, že buď cestou něco potkám, anebo mám s sebou stan za 500 bathů z Bangkoku. Takhle si ovšem budu moct cestu naplánovat alespoň trochu dopředu i s ubytováním. 

Přemisťuji se přímo do Katedrály, koupím si Credencial, a protože jsem se trefila zrovna na začátek mše, vyhodnotím to jako ideální start cesty a místo vyběhnutí do terénu si tu hodinu posedím.

Po mši vyrážím do terénu. Poprvé následuji alespoň na chvíli žluté značky, které mě teď budou provázet 250 km do Santiaga. S kolem to ve městě ale jde dost špatně, takže ho nejdřív odvezu do hostelu, rovnou si tam udělám šťouchané brambory na oběd (ty už mi taky trochu chyběly), najdu si na mapě dvě obchodní centra, ve kterých snad budou mít nějaký obchod s obuví a zas vyrážím ven.

Porto je nádherné město. Kostely obložené modrobílými kachlíky, úzké uličky, barevné domy, pěší zóny plné lidí (a stánků se suvenýry). Nacházím první obchodní centrum, jehož přední fasáda je pokrytá růžovými trubkami. Obchod s botami neobsahuje, ale zato tu mají horní „restaurační“ patro stylizované do podoby ulice. Moc pěkné. Jeden obchod s botami potkám naproti tomuto obchodnímu centru a jediné boty, které by mi tam byly jsou sandály s pěnovou podrážkou. Je to lepší než žabky, a když pojedu na kole, tak by mi to mohlo stačit. Ale radši se jdu podívat i do dalšího velkého obchodu. Ani tady nemají obuvnictví. V přízemí je jen obchod s potravinami a jinak je toto několikapatrové (teď už asi bývalé) obchodní centrum prázdné. Vracím se pro sandály, rovnou se do nich přezouvám, ale pořád se snažím rozhlížet kolem, jestli neseženu něco lepšího.

Mířím k dvoupatrovému mostu Ludvíka I. přes řeku Douro. Sice si původně myslím, že mířím k vrchnímu patru, ale nakonec mě klikaté uličky zavedou ke spodnímu.

Po něm přejdu na druhý břeh, vyškrábu se pod lanovkou nahoru do kopce ke klášteru Serra do Pilar, udělám si pár fotek a podél metro/tramvajové trati se vracím zpět na druhý břeh ke Katedrále.

Na závěr ještě seběhnu dolů k řece, projdu se mezi restauracemi na náplavce a vyběhnu kopec k hostelu.

Na večeři si dám opět chleba se sýrem a rajčaty a sednu si s tím nad mapy a seznam albergue. Počítám kilometry, přemýšlím, vymýšlím a nakonec se rozhodnu, že odstartuji zítra z Póvoa De Varzim, kam dojedu tramvají, abych se nemusela s kolem motat přes Porto. Na každý den jsem si naplánovala +/- 40 km. Za týden bych tak chtěla být v Santiagu. Jestli se mi pak bude chtít pokračovat ještě do Bilbaa se teprve uvidí.

Odcházím si zabalit a připravit se na zítřejší odjezd.