Ti, kteří mě (ne)pravidelně sledují, tuší, že jsem poměrně zarytá sólocestovatelka a k tomu preferuju levné lety. I přes to jsem se ocitla na festivalu motorizovaných pozemních cestovatelů...
... jak k tomu došlo se pokusím shrnout alespoň ve zkratce. V lednu letošního roku na mě vyskočila zpráva, že banda lidí, která objíždí svět ve 40 let staré obytné Avii (jménem Amálka) se chystá do Jižní Ameriky a hledá další členy posádky. Přečetla jsem si tuto zprávu jednou, dvakrát, potřetí a našla spoustu důvodů, proč nemůžu jet a na tom jsem se rozhodla, že to skončí. Ale protože člověk, který nechce, hledá důvody, zatímco člověk, který chce, hledá způsoby, sedla jsem si jednoho krásného večera nad kousek papíru a začla sepisovat klady a zápory, propočítávat rozpočet a někdy ve 3 ráno jsem zkusila Aviatikům napsat, že bych ráda jela taky. Vyměnili jsme si nějakou tu zprávu a domluvili se, že osobně toho proberem určitě víc a už jsem frčela do Brna.
Tam jsem se setkala s vrchním velitelem přes posádku Vojtou, který mě během pár hodin u oběda dokázal naprosto nadchnou a já měla jasno. Jestli mě budou chtít, jedu s nima! A světe div se, vyšlo to. Měsíc na to jsem se jela seznamovat s další částí posádky a na začátku dubna se opětovně potkáváme v Rychlebkách. Já absolutně nevybavená (ještě pořád nemam ani zimní bundu a v duchu denodenně děkuju Janimu za teplou Norskou mikinu) jsem poprvé v životě spala ve stanu na sněhu, chodila v návlekách od atombordelu, aby mi neteklo do bot a i když jsem byla šíleně zmrzlá a mokrá, byla jsem nadšená.
A minulý víkend jsem se konečně seznámila i s expedičním vozidlem a vyrazila s ním a částí Americké posádky na Slovensko do Slnečných skal u Rajeckých Teplic na festival autonomádů (lidé brázdící svět v motorizovaných přibližovadlech různého stáří a kvalit).
Nyní již k samotnému festivalu:
Jakožto "pražská sekce" posádky vyrážíme s Kubou už v pátek a málem dojedeme na to, že kupujeme lístek na poslední chvíli. Máme ale štěstí a seženeme alespoň jeden přibližným směrem na východ, kam s hodinovým zpožděním dorazíme a Vojta nás nabere zatím normálním autem a doveze nás k Amálce. Poprvé tak přenocujeme ve voze, který bude našim dopravním prostředkem i cestovatelskou základnou a s nímž ráno vyrazíme nabrat Lucku a už frčíme dál, abychom dojeli na čas.
V autokempu už je značně živo, zdá se, že většina posádek dojela už včera. Parkujeme hned vedle pódia, zaregistrujeme se, nafasujeme magnetku, poukázku na Pražskou šunku a lístek do tomboly, koupíme si festivalová trička a následně na střeše vyčkáváme na oficiální zahájení festivalu, který pořádá posádka vozu "Bronco na miesto hotela" (jejíž něžná část přijíždí na koloběžce, neb vůz, který byl hlavní hvězdou festivalu, přijel až o něco později) ve spolupráci s "Ladou kolem světa".
Po zahájení přijde na řadu představování jednotlivých motorek a automobilů a toho, co již mají za sebou, a kam se chystají, což je prokládáno improvizovanými soutěžemi o hodnotné ceny. Z disciplín tu byl například hod pístem na cíl, výměna kola u Lady na čas, zdvihání těžké motorky ze země, nebo třeba znalostní geografický test s bonusovou otázkou "Kolik lidí se vejde do Lady". Po sofistikovaném odhadu bylo nutno vše empiricky ověřit. Naše Aviatická posádka měla naprosto správný odhad, že se do kabiny vejde 15 lidí. Jen jsme nepočítali s těmi dalšími třemi v kufru. A řeknu vám, že být jednou z těch 15 nebyl žádný med, ale aspoň mi nečouhaly nohy z okna.
Následují praktické workshopy. Nejprve rychlokurz cestovatelské fotografie, kde nám dva profesionální fotografové představili základní vybavení, bez kterého se cestovatel fotograf neobejde, další, které se hodí a následně stručně shrnuly základní pravidla perspektivy a kompozice. Na pomoc si vzali fotky, které jednotlivé posádky zasílaly do fotosoutěže, poukázali na chyby i ukázali, co je kde provedeno správně. Po nich nastoupil skaut s ostrým nožem a předvedl nám něco z dovedností základního přežití v přírodě a po něm paní z horské služby s první pomocí na cestách a možností vyzkoušet si resuscitaci. Abychom mezi tím nezemřeli hlady, dali jsme si výborné ragů od White Onion, kteří měli na festivalu stánek a následně ještě porci pražské šunky, která byla v ceně vstupenky
Další program sestávající z přednášek o GPSkách a dalších podobných technologiích, kterým absolutně nerozumím, jsem zaspala zavěšená na stromě v hamace. Probudila jsem se až na vyhlašování tomboly (vyhráli jsme nádherný kalendář a cestovní hrneček) a cestovatelské přednášky, které zahájil Vojta ze střechy Amálky povídáním o cestě do Mongolska, Afriky a Skandinávie. Po něm převzaly žezlo další posádky, z nichž zde ještě nebyly zmíněny například "Cesta je cílem" - dva cvoci na horských kolech ve staré dodávce "Sputniku", "Na šrote cez Pamír" - aneb kam se dá dojet s Favoritem a na závěr "Cruising Nomads" a jejich několikaroční cesta kolem světa v obytném náklaďáku.
Protože venku už je zima a tma, odklízíme se do Amálky, kterou si i v noci chodí prohlížet spousta lidí a dveře mají stále otevřené. Vojta s neustálým nadšením sobě vlastním zodpovídá otázky, zatímco my se s Luckou klepeme ve spacácích. Nakonec se i přes zimu vyhrabáváme ven a jdeme si posedět u ohně, kde se hraje na kytaru a zpívá, k čemuž nám další vizuální efekty dodává diskokoule ze Sputniku.
V pokročilejší noční hodinu se postupně odebíráme ke spánku, abychom se následně probudili do úžasného slunečného dne, který byl mimo jiné mým dnem narozeninovým. A musím říct, že krásná příroda kolem, skvělí lidé a jejich bláznivé cesty a ohromné množství vozítek, která až přakvapovala tím, co už dokázala, byla tím nejhezčím dárkem, jaký jsem si mohla k narozeninám přát.
Dáváme si společnou snídani, já se pomazlim s většinou přítomných hafanů, Vojta opět přivítá nespočet lidí v Amálce i na její střeše, Sputnici si přitlučou zpátky upadlé dveře a postupně se loučíme s odjíždějícími posádkami, až přijde čas i na náš odjezd.
Lucka s Kubou chvíli po odjezdu zahajují protestní spánek spojený s hladovkou, Vojta naviguje a já se pokouším se vzadu nepřizabít - Amálka totiž když chce, umí solidně a nečekaně zrychlit. Na závěr už jen výstup ve Studénce, překvapivě opět hodinové zpoždění vlaku a šup jít si odpracovat dalších pár hodin, abych měla na naši velkou cestu. Kdyby vás o ní zajímalo víc, stačí se podívat na fb stránky Asie-Avie.
Zbytek fotodokumentace ode mně zde: https://www.facebook.com/media/set/?set=a.1126441124043148.1073741887.544895092197757&type=3&pnref=story
