Nessie na výletě (VIII.) - Surgeon Hall museum

Jakožto budoucí záchranář bych měla vědět do čeho jdu a Surgeon museum by mi v tom mohlo alespoň trochu pomoct. A k tomu i nějaké to chození po Edi.

Ráno vstávám kolem osmé, dám si v klidu snídani a chystám se na samostatnou procházku po Edi.

Holky jsou v práci a Matys si bude zaslouženě odpočívat po třech dnech a více jak 1000 kilometrech za volantem.

Autobusem dojedu na North bridge, a ačkoliv svítí sluníčko, je zima díky poměrně silnému větru. Tedy mně je zima, některé jiné (zřejmě místní) dámy v klidu chodí v minisukýnkách a halenkách, zatímco já se klepu v mikině.

Nacházím vstup do parku pod pseudořímskou stavbou a stoupám k ní. Cestou má být několik vyhlídek, ale před některými jsou vysázené stromky většího vzrůstu, takže vidím maximálně do jejich korun. Nevadí. Dojdu až nahoru, kde už je výhled v pravdě královský, avšak vítr se mě snaží shodit k zemi. Bráním se co to jde a snažím se obejít celé prostranství, abych měla výhled do všech stran. Pode mnou se rozprostírá celé město i s výhledem na moře a s Forth road bridge v dálce.

Přecházím k cestičce z kopce dolů, fotím si dělo a začíná lehce poprchávat. Soukám se do nepromokavé bundy, déšť končí. Sundavám bundu, začíná pršet. Když se tyto stavy střídají ve dvacetivteřinových intervalech, nenamáhám se s neustálím přezbrojováním a jdu dál v bundě, alespoň mi není zima. Dole pod kopcem mi přijde, že se mnohem víc zatáhlo, takže třeba konečně zažiju ten správný skotský déšť, ale v polovině Princessky zase vyleze sluníčko a já se svlékám do trička. Fakt aprílový počasí hadr.

Docházím do st. James nákupního centra, abych ulovila něco k obědu a po tom, co zhodnotím, že pomazánek už mám až po krk, zajdu rovnou nahoru k restauracím. Z hlediska finanční dostupnosti si opět dávám burger s hranolky - tady asi nezhubnu jako v Iránu... Po obědě zajdu dole do papírnictví, kde se snažím vysvětlit paní, že sháním čtvrtku na kreslení, samozřejmě bez potřebné slovní zásoby. Do teď mě překvapuje, že pochopila, co se jí snažím říct a skutečně jsem si balík barevných čtvrtek a jednu tužku odnesla. A k tomu i kartu do foťáku, abych nemusela řešit mazání té staré.

Na St. Andrews square se od pátku vylíhlo několik soch zvířat, barevných a přiměřeně šílených, které se ihned staly miláčky všech přítomných turistů, takže si je všichni fotili, pokud se rovnou nefotili s nimi. S tím zřejmě výrobce dopředu počítal, protože u všech je žádost, aby po sochách nikdo nelezl, ovšem s tím, že líbání a objímání je povoleno. Nevím, jak vy, ale já bych asi modrého krokodýla líbat nešla. (Květovaný tygr už je ale něco jiného...)

Než se stihnu vrátit na Princess street, začíná opět pršet. Tím mě toto střídání počasí definitivně přestane bavit, sedám na bus a jedu do Surgeon muzea. Samozřejmě, že vystoupím příliš brzo, takže jedu hezky nadvakrát, protože leje jako z konve a než bych tu jednu zastávku došla, měla bych vypráno všechno, co mám na sobě.

Vstupuji bránou u které je velký nápis Surgeon hall museum, takže mě trochu překvapí, že za ní to moc muzeálně nevypadá. Ptám se proto přítomné dámy, zda jsem tu dobře a ona mi něco začne vysvětlovat hodně rychlou a hodně Skotskou angličtinou, takže po skončení jejího monologu stále nevím, zda ano, či ne. Ona naštěstí pochopí, že já nechápu a již pomaleji mi vysvětlí, že musím projít tímhle domem a vstoupit do jiného, kde to je ve druhém patře. A protože to je žena laskavá, radši mě tam rovnou odvede a ještě se mi omlouvá, že na mě mluvila moc rychle, protože ona by mi taky nerozuměla, kdybych na ní mluvila česky. Děkuji jí za ochotu a u správných dveří se loučíme a já pokračuji po schodišti k muzeu.

Tady sedí za dveřmi paní a vybírá vstupné. Jen je chudák nějaká zmatená, takže dámě přede mnou vrátí o deset liber víc (ta jí to slušně přizná, no nevím, zda by se to stalo i u nás?). Já si kupuji studentskou vstupenku na svůj momentálně prošlý a ještě neprodloužený ISIC a jdu dál.

Popisovat veškeré exponáty se tu skutečně nechystám, ale malou zmínku o obsahu muzejní sbírky si odpustit nemůžu. Na začátku stojí několik panelů o vývoji chirurgie ve vztahu k porodnictví, poté následuje krátká chodba již s preparáty – kostry, modely orgánů i orgány naložené ve formaldehydu. Ve velké místnosti jsou pak další modely i preparáty z velké části zaměřené na válečná zranění stará i novodobá. (Nikdy bych nevěřila, kolik podob může mít průstřel.) Dále několik malovaných obrazů různých poranění – není nad to, když je lékař i nadaný malíř. Dále různé nádory, chirurgické nástroje nové i staré... V patře se nacházejí zřejmě i další věci, ale momentálně tam probíhá nějaká rekonstrukce, či co, takže se tam nemůže. I tak jsem ovšem v tomto muzeu strávila celé odpoledne.

Odcházím ven a protože jsem kousek od mešity, rozhodnu se jít až k ní a zjistit, jak vypadá. Z venku je to poměrně monumentální, dost hranatá a okolí moc nerušící stavba. Zezadu je dámský vchod, zepředu pánský, ale protože jsem osoba odrzlá, vlezu i do předsíňky u hlavního vchodu. Ale protože a) nemám na hlavě šátek a b) tohle je pánská část, nedovolím si jít nikam dál a jen se dívám od vchodu. Pěkné to tam mají. Zítra si musím vzít hadr na hlavu a jít se podívat dovnitř.

Z mešity odcházím na bus a mířím domů. Cestou se zastavím s Sainsburry's pro bílý jogurt, abychom měly s M-Peťou k večeři. Po odchodu z obchodu zase začíná lejt a hlavně fouká naprosto šílený vítr. V-Peti už je doma a kuchtí něco v kuchyni, zatímco Matys vedle stále důsledně odpočívá. Přidávam se k Peťce a pouštím se do výroby večeře, od čehož uteču ve chvíli, kdy přijede zmrzlinářský vůz. To ne, že bych tak moc toužila po zmrzlině, jednoduše si ho chcu jen vyfotit. A cestou aspoň zvednu popelnici, kterou porazil vítr. (I když to je trochu jako bojovat s větrnými mlýny, protože stejně zas spadne.)

Probírá se Matys, přichází M-Peťa. Večer opět pohodlný, kecací, ničím zajímavý.