Byl by hřích nevyužít poslední den, kdy máme k dispozici auto, takže se rozhodujeme k výletu na doporučený technologický skvost - Falkirk Wheel.
V-Peti někdy v brzkých ranních hodinách odchází do práce, zatímco my si užíváme dlouhého a nerušeného spánku až do 8 ráno, kdy se pomalu (Matys), ale jistě (my s M-Peti) vykopeme z postelí a jdeme vyrábět smaženici k snídani. Hub je skutečně požehnaně, takže značná zásoba putuje do mrazáku a zbytek nám na talíř. Dobré, moc dobré to bylo.
Po snídani bereme mapu, bundy a vyrážíme do Falkirku. Já zastávám roli navigátorky, eh, no dobře, jednoduše sedím ve předu a v ruce mám mapu. Jinak se radši o všem radím s M-Peti, protože bychom jinak nevyjeli ani z Edi. (Matys se tím dobře baví a jeho vlastní invence spočívá jen v tom, že nám pak řekne, že jsme to vymyslely špatně.) Na dálnici už by se to zdálo jednoduché, ale opět zapracovalo kvalitní značení a moje slepota, takže jsme si zase hezky pobloudili. Falkirk jsme sice našli, ale to Wheel nám pořád někde unikalo. Naštěstí ale po lehkém objíždění města najde náš Pan řídící směrovky na informační centrum s poznámkou, že to je stejný směr, jako na Falkirk Wheel. A pak už se to nedalo minout.
Na parkovišti platíme obnos nekřesťanské výše a jdeme se podívat, co za zrůdnost to tady vlastně postavili. Ono to sice zní hrozně hezky – výtah pro lodě, ale když pak člověk zjistí, že prakticky je to uplně k ničemu a slouží to vlastně jen pro pobavení turistů, tak si říkám, zda to opravdu bylo nutné do místní krajiny nacpat. Ale asi jo... Uznávám, vypadalo to hodně zajímavě a vzhledem k poměru ceny a obsazenosti výletních lodí to turisté mají asi opravdu rádi. (Bože, proč?) My jsme se ovšem rozhodli tento zážitek nikterak blíže nezkoumat a místo toho nakonec naše výprava o průměrném věku 25 let skončila na dětském hřišti. Naštěstí tu bylo všechno vyrobeno z kvalitních a pevných materiálů, takže jsme se skutečně mohli řádně vyřádit.
Jako další v pořadí byla zastávka na zmrzlinu a hledání geocache. Bez GPSky by to šlo dost špatně, protože tady bylo až moc míst, kam cokoliv schovat, od mikrokešky po slona, takže se Matys snaží zprovoznit svoje mapy v telefonu. Naštěstí se mu to alespoň nějak povede, takže po přepočítání nám dělá GPSku se zvukovou navigací. (Odečítá souřadnice a hlásí směry a vzdálenosti). A nakonec kešku skutečně po lehkém brodění v blátíčku najdeme. Chuťovka.
A už je čas odjet, M-Peti musí být včas v práci, která se nachází v lehce vzdáleném Livingstnu. A já mám opět navigovat, to teda potěš koště, trochu se bojím, že nedojedeme. Teorii, že pojedeme po vedlejších silnicích vzdávám ve chvíli, kdy naprosto nečekaně dojedeme k dálnici a najedeme na ní. Ale nakonec je to asi to nejlepší, co nás mohlo potkat, protože jinak bychom tam bloudili ještě dneska. V Livingstonu už si to M-Peťa odnaviguje sama a překvapivě včas jí vysazujeme u ordinace.
A my jdeme vymýšlet, co s načatým dnem. Jet na sever, nebo na jih? Volíme sever a moře. Kirkcaldy zdají se býti blízko, takže zajedem tam. Naštěstí je tam poměrně dobrá cesta, většinou po dálnici, a pak už po jedné vedlejší silničce až k moři. Zaparkujeme u parku, nejdřív se chvilku projdeme v něm, najdeme public toilet, který má dokonce i vlastní office (takže tady i paní vybírajcí na záchodcích může prohlašovat že je office manager) a pak už scházíme k moři.
Pláž je tu z části tvořená pískem, z části skálami a kameny, které jsou porostlé jasně zelenými řasami, případně je na nich nános škebliček. Barevně a kompozičně to vypadá velmi dobře. Matys už se zouvá, že jde do vody, já ještě něco málo nafotím a pak se k němu přidám. Moře je překvapivě teplé, vítr sice fouká, ale rozhodně ne studený, perfekt. Škoda, že s sebou nemám plavky. Chvilku se brouzdáme ve vodě a v písku, potom se jdeme projít ke skalnatější části pláže a k věžičce v bývalém opevnění. Musím říct, že tu je opravdu nádherně, ani se mi nechce pryč. Bohužel ale musíme vrátit auto, tedy je čas přesunout se dál. Nejprve zastavujeme u Lidlu, protože jsme se teď sice namlsali duchovně, ale zároveň jsme od rána nejedli vůbec nic, kromě hub, takže nutnost alespoň nějaké potravy začíná být akutní.
„Všechny Lidli jsou stejný, tamhle je pečivo.“ Zajdeme za roh, kde prý je ve všech Lidlech na světě pečivo a ono kulový. Matys vypadá touto situací lehce vyveden z míry, ale nakonec najdeme vše, co je k přežití třeba a jdeme se do auta najíst. Po svačince se rozjedeme směrem k Edi, abychom stihli včas natankovat a trochu vyčistit auto před jeho navrácením. Jedeme kousek od pobřeží, takže cesta s kouzelným výhledem. Matys z toho chudák moc nemá, protože musí koukat na silnici,ale já si to řádně užívám. Opět přejíždíme Forth road bridge a za chviličku jsme v Edinburgu.
Tak a teď kde natankujeme?
„Někde kolem centra musí být nějaká benzínka.“ Řidič zdá se býti o tom skálopevně přesvědčen, já už o něco méně, takže nabízím variantu Morrisons u našeho domu, o kterém víme, kde je a nebudeme muset jako paka objíždět město. Matysa ale asi objíždění města autem baví, takže nás ještě zaveze pod Royal mile k nějakému futuristickému stavení, před nímž stojí několik autobusů.
„Pěkný nádraží.“ konstatuje Matys.
„Jo, jo, hezký, akorát je to novej parlament...“ (Na jeho obhajobu podotýkám, že to skutečně mělo podobu nového Hradeckého autobusového terminálu)
Konečně vzdáváme marné hledání a jedeme k Morrisnu, ale samozřejmě až po tom, co má chlap pocit, že to je jeho geniální nápad. Tankujeme a za příplatek 1 libry máme i na 4 minuty vysavač. Vnitřek auta je ovšem tak vystlán na nohou přineseným sajrajtem, že je nám naprosto jasné, že tohle 4 minuty nespasí ani náhodou. Ale snaha byla.
Nalézt vratné parkoviště už není problém, protože stejnou trasu už jsme párkrát projeli autobusem. Auto vracíme na stanoviště dvanáct, znovu kontrolujeme, zda v něm něco (krom senné podestýlky na podlaze) nezůstalo, zamykáme a chystáme se vyrazit ke schránce na klíče je vrátit, když nás přepadne jakýsi pán. Vysvětluje Matysovi, že se mu nedaří nastartovat, a že by s tím potřeboval pomoct. Marťas se chvíli o něco snaží, ale bohužel neúspěšně. Anglické Opely krom toho, že mají jiné značky, než na které jsme zvyklí z Čech mají ještě i poměrně úchylný, intuitivně neodhadnutelný systém startování.
Jdeme vrátit klíček do budky na nádraží a hledat cestu ven. A protože už je poměrně pozdě a všechny pamětihodnosti jsou zavřené, směřujeme autobusem rovnou domů. Tedy Matys jede domů, já si ještě tu cestu trochu protáhnu a znovu se projedu do Morrisnu pro něco k večeři. Cesta z něj je poměrně příjemná procházka na závěr dnešního dne. (I když teď zpětně nechápu, proč jsem jela s Matysem vracet to auto a nezůstala jsem tam rovnou...)
Večer strávíme poklidným povídáním (a rozpočítáváním nákladů) v domácím prostředí a jdeme poměrně brzo spát, ono to třídenní cestování dalo poměrně zabrat všem.
