Huíííííí, uíííííí, uíííííí. Sakra, kdo tu má takhle odpornej budík? Z překvapených výrazů ostatních přítomných a také z toho, že ten pazvuk vychází ze stropu, usoudím, že to je zcela regulérní požární siréna a ne náš dopředu plánovaný budíček.
No bomba, teda ne, ta radši ne, bohové ať je to jen planý poplach. Ale ať už je nebo není, stejně se musíme všichni evakuovat. M- Peti a já se alespoň řádně oblečeme, zatímco V-Peti s Matysem se jdou provětrat v pyžamech. Ne, že bych jim to nepřála, ale venku se takhle těsně po východu slunce pohybovala teplota kousek nad nulou. Venku na chodbě potkáváme další evakuující se jedince, na nichž je znát míra nasranosti přímoúměrná jejich nevyspanosti.
Sbíháme po schodech dolů, procházíme hlavním vchodem hostelu, za nímž zvrací nějaké paní. Paráda, takhle ráno. Stojíme venku a čekáme, až bude uvnitř ticho. Když to ale začne trvat moc dlouho, jdeme si sednout do Mekáče na čaj, abychom tu neumřeli zimou. Postupně se sem za námi začnou trousit i další hosté, někteří velmi snadno poznatelní třeba podle erární deky přehozené přes pyžamo. (Nebo myslíte, že se v Inverness takhle ráno pruducírují lidi v nočních úborech běžně? ) Konečně se situace v hostelu uklidní a Matys se může jít ještě dospat, zatímco my ještě v klidu dopijeme a M-Peti si vybarví Šmouly. Pak se v klidu vrátíme, uděláme si snídani a čaje s sebou (jen kdyby ta konvice krom toho, že hezky svítila i hřála) a jdeme si probudit řidiče, který už je ovšem dávno vzhůru a i zabalen na cestu. (A nemyslím tím, že jsme ho mečem komprimovali do zavazadla).
Chvíli po 8 vracíme ložní prádlo a opouštíme hostel směrem k parkovišti a v skrytu duše litujeme, že Primark otvírá až v 11. Sluníčko pěkně svítí, začíná být slušné teplo, jednoduše to vypadá na další krásný den. A přesně tak, jak nám sybilil Marťas, odjíždíme v půl 9. Po počáteční nedůvěře navigátorce se octneme ve slepé uličce, než se dostaneme ven z města. Naším cílem je zřejmě nejprofláklejší místo celého Skotska – Urquhart Castle nad jezerem Loch Ness.
Původně jsme chtěli jít i dovnitř, ale protože je ještě moc brzo, mrkneme se jen z vyhlídky. Co si budeme povídat, pořád je to jen zřícenina s předraženým vstupem. Rozhlížíme se kolem, zda odněkud nevykoukne Nessie, ale zatím se k tomu nějak nemá. Jedeme dál a hledáme místo, kde by se dalo sejít k vodě, nacházíme, zastavujeme, jdeme. Házením žabek do vody se snažíme vyplašit Nessie, aby za námi vylezla na břeh, ale ne a ne se to podařit. Tak asi radši zas pojedeme. Ale protože my jsme holky praštěný, nenecháme to jen tak a jdeme se trochu osvěžit do vody. A zrovna v tu chvíli, kdy všechny koukáme na jinou stranu, jí Matys uvidí – příšeru! Naštěstí je to muž duchapřítomný a než zmizí zas kdoví kde, stihne jí vyfotit. Ale my ať se rozhlížíme, jak chceme, vidíme jen hladkou vodní hladinu (A jednoho Příšerníka na břehu).
Tak jedeme zase dál, dolů podél jezera, které plynule přechází v jiné jezero a zastavujeme ve Forth Augustus u Caledonian Canalu, na kterém je vybudováno kvantum zdymadel. Vyběhneme až nahoru a pozorujeme, jak rychle jim jde napouštění vody. Sluníčko svítí, rackové hejkají, lidé přetahují lodě z jedné komory do druhé a my si užíváme, že nemusíme dělat vůbec nic. Poté se vrátíme dolů k infocentru, kde nakoupíme pohledy, zdlábneme pár sušenek na posilnění a vyrazíme na další cestu. I když zrovna daleko nedojedeme, protože nás zastaví momentálně otočený otočný most.
Řidič velí k opuštění vozidla a exkurzi na dostupný a předem neplánovaný technický skvost, ale jakmile se tento začne vracet do původní polohy, musíme se vrátit do vozidla, abychom nezdržovali provoz na místní komunikaci.
Další zastávka se koná na Inverlochy castle – zřícenině o čtyřech věžích a pár pozůstatcích zdí. Prolezeme jí, kde se dá, vyfotíme se na zdi a pak už nás začne tlačit čas a močové měchýře, což sice Matys absolutně nechápe, ale přislíbí, že nás odveze někam, kde spojíme příjemné s užitečným, neboli venčení s obědem.
Zastavíme v jednom malém městečku nedaleko a vyrazíme na High street. Tady se chvíli zdržíme v obchodech se sportovním vybavením (začíná to již tradičnět) a též v suvenir shopech a hledáme otevřenou restauraci, kde bychom se najedli. Jednu najdeme, ale po prozkoumání cen na jídelním lístku se zas zvedneme a jdeme o dům dál. Cestou do další restaurace si alespoň pořídím tkaničky do pohor, takže už zas chodím jako člověk.
Konečně zakotvíme v restauraci, ze které je díky umístění v patře hezký výhled na vodu a taky na prolétající záchranářský vrtulník. Objednáváme si, Matys odvážně zkouší Haggis, holky zeleninovou polívku a já burgr. Haggis chutná výborně a nerozhodí nás ani, když nám holky řeknou z čeho to je.
Po jídle se opět začneme probírat průvodci a mapkami a řešíme, zda jet, či nejet na Glen Nevis, či se radši snažit dostat k Ben Nevisu. Samozřejmě, že padne volba na horu nejvyšší, a proto odjíždíme směrem, kde jí spíše tušíme, než kam by vedlo nějaké příčetné značení. U parkoviště se směrovkami ovšem nezastavíme, protože pan řídící si trvá na tom, že se musí dát dojet blíž, tak jedeme. A jedeme dlouho až najednou skončí silnice. Nebudu to prodlužovat, Ben Nevis jsme nenašli, ale za to jsme našli nádherný kus přírody a taky spoustu obrovských hub.
Bolavé nohy ze stísněného prostoru ve vozidle jsme ochladili v horské bystřině, zalezli si po skalách, prošli se v měkounké trávě a ještě měkčím blátíčku, nasbírali další obrovské houby, popojeli k dalšímu vodopádu, kde jsme opět nějakou dobu pobyli a pokochali se, než jsme se rozhodli vydat zpět do Edi a to jen proto, že holky jdou zítra do práce, takže by asi bylo vhodné, abychom byli doma včas.
Po pár ujetých kilometrech ale stejně neodoláme a zastavíme u dalšího vodopádu, na který si úspěšně vylezeme. Každý dojde tam, na co má obuv a síly a jak je tradiční pro M-Peti, opět skončí někde na zdi, ovšem s dalším obřím hřibem v ruce. Ale teď už skutečně odjíždíme.
Poslední zastávku plánujeme u Loch Lomond, ale nakonec tam uděláme hned dvě. První v malé restauraci, kde moc dobře vaří a druhou u vody, kde se koupe malý odvážný chlapec a přesvědčuje nás, ať jdeme do vody taky. Matys se překecat nenechá, ale my ano. Seřadíme se do tvaru Lochnesky (už to máme hodně dobře natrénovaný) a poprosíme dítě, ať si stoupne před nás, aby byla zajímavěhší kompozice. No snad z toho ten malej chudák nebude mít nějaké trauma.
Teď už před sebou máme poslední úsek cesty. Dojet do Glasgow a z tama do Edinburgu. Jediné zastávky, které děláme jsou na semaforech a i tak stihneme vidět pár zajímavostí. Třeba kostel předělaný na lehký dům. (Jak říkala moje sestra, zpátky už to asi předělávat nebudou...)
Do Edinburgu dojedeme už za tmy, ale tak akorát, abychom stihli ohňostroj nad hradem. Auto zaparkujeme na Meadows a pěšky jdeme kamsi, kde by měl být dobrý výhled. Můj jediný problém je, že už od nepaměti mám hrůzu ze zvuků, které ohňostroje doprovází, takže to bude hodina lehkého utrpení, kompenzovaná hezkým vizuálním zážitkem. (Asi sem fakt masochista.) Matys, ale vymyslí poměrně dobré řešení, naladění rádia na mobilu, což má dvojí efekt – uslyším hudbu provázející ohňostroj a neuslyším ten šílený kravál. Funguje to jen na pravé ucho, neb levé sluchátko jsem poskytla tomu, kdo si to vymyslel. Ale i tak to bylo fajn. Jen škoda toho nevypnutého semaforu, který nám do toho neustále blikal.
Ohňostroj skončil a my se spolu s davem lidí přesunuli zpět k autu a odjeli domů, kde jsme ještě před spaním očistili houby. (Tady nejen že houby nejí obyvatelé, nepouští se do nich ani červy.) A pak už jen nařídit budík a padnout do peřin.
