Skotský bazén, polská pekárna, mezinárodní obchod a muslimská mešita, to vše nacpané do jednoho dne.
Ráno si dáváme časný budíček, abychom stihli jít do bazénu a M-Peti pak do školy. Společná snídaně, pobrat věci a můžeme vyrazit na bus. Cestou vystupujeme někde poblíž banky kde si Peťka chce vybrat penízky, ale talent nechala doma kartu, takže z toho nic nebude. Co se dá dělat, holt se trošku víc projdeme. Matys permanentně zdržuje, tedy pardon – vychutnává si naší cestu přes Medows, ulicemi s naprosto stejnými domy (jak to, že tady lidi nebloudí?). Na konci jedné z nich dojedeme k pěknému přízemnímu domečku, ve kterém bych bazén skutečně nehledala. Avšak byl tam.
Platíme vstup do bazénu a do sauny, když už jsme tu, tak ať si to užijeme. Na rozdíl od ČR tady nejsou pánské a dámské šatny, ale jen převlékací kabinky na dlouhých stranách bazénu a na jedné vzdálenější krátké jsou společné a zcela veřejné sprchy. Každý obsadíme jednu, oblékneme plavky a hurá do vody. Tedy já zas až tak hurá ne, vzhledem k tomu, že su hydrofob, ale asi je nejvyšší čas s tím začít něco dělat. Takže mě Matys s Peťkou učí plavat. A protože jsme se sem přišli primárně vyblbnout, snažíme se chvíli Matysa dostat pod vodu, což se nám překvapivě i povede. Když ho naše ženské spiknutí přestane bavit, prchne do sauny. My ještě chvilku plavem a Peťa mi sdělí, že při tom vrtim zadkem jak turbína. Moc milé, jen co je pravda.
Čas pro volné plavání se chílí ke konci, takže se i my přesouváme do sauny, kde naštěstí není moc lidí. 15 minut se ohříváme, pak si dáme sprchu a na chvilku se složíme na lehátka u sprch a jen tak si relaxujeme. V půl 12 ještě skočíme na 5 minutek do sauny a pak už hurá do sprchy a připravit se k odchodu. Matys se ještě válí na lehátku, asi že nemá tak dlouhé vlasy jako my, takže mu to nebude trvat tak dlouho. Ale aby si jejich absenci vynahradil, snaží se česat Peťu. Chudák malá, aby jí vůbec po jeho zásahu ještě nějaké zbyly.
Rozprcháváme se každý do své kabinky, obléknout, vyfénovat si hlavy a můžeme vyklidit prostor. A že je ještě čas, míříme do polské pekárny na koblížky gigantické velikosti a výborné chuti. A protože Marťas neumí jíst za chůze, stojíme venku jak trubky, dokud je nesníme. Tím pádem Peťka začne trošku nestíhat, takže obratem prchá do školy a zanechává nás svému osudu, který momentálně spočívá v dostání se na Princess street, od kama nám má jet autobus do jakéhosi obchodního centra, kde se Matys chystá již konečně spáchat svůj velký nákup.
Autobus najdeme a necháme se dovézt do obrovského areálu, kde jsou desítky různých obchodů různého druhu. Nás (ok, Matysa) nejvíc zajímá Sports direct, ale ten je v nedohlednu, takže se nejdřív zastavíme u foťáků. (Mít tak penízky, hned bych si vybrala pár objektivů k Flikouškovi.) Pak kolem malého kostelíka přejdeme do druhé poloviny centra, kde je kýžený obchod. Matys vytasí svůj seznam a pouští se do spletitého labyrintu stojanů s oděvy, zatímco já se půjdu porozhlédnout kolem. V sousedním krámku jsem si vyhlédla moc pěknou košili a v dalším naprosto luxusní šaty. Ale vzhledem k cenám si o nich můžu jen nechat zdát.
Když už mám pocit, že tam Marťas straší až moc dlouho, jdu mu naproti. Nemá nic. Slovy nic. Ani ty ponožky, co jsou hned u vchodu. Po dvou hodinách. Jak to ten chlap proboha dělá? Přesouvá se k lavičce, že si jde dát svačinu. Já s sebou nic nemám, tak jdu radši za nějakou tou potravou duchovní, neb jsme před knihkupectvím. Od Bacha ani Irvinga nic nemají, Gaiman taky nic moc, zaseknu se u kompletní Zeměplochy. Tak kterou to doma ještě nemám? Bohové vědí, takže si zas nic nevyberu. (Začínam asi Matysovatět.) Jen zjistím, že mají Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, což shání pan svačící, který si tuto knihu skutečně koupí. Takže doufám, že mi jí taky někdy půjčí.
Chceme se vrátit zpět, ale nejdřív najdeme špatnou zastávku, takže až když vidíme ten správný bus, dáme se do sprintování, aby nám neujel. Bus nás zaveze zpět do centra, kde se u mešity loučím s Matysem a jdu se do mešitní restaurace najíst. Za 3 libry kopec výborné, trochu ostré omáčky s rýží.
Po jídle mířím přímo do mešity, kterou bych si ráda prohlédla. Šátek mám od M-Peti, takže si jej vážu přes vlasy a vstupuju dámským vchodem. Tady sedí paní s několika dětmi. Pro jistotu se ptám, zda mohu dovnitř. Prý samozřejmě. Po schodech tedy vystoupám na ochoz patřící ženám. Před ním zouvám boty a odkládám batoh a doufám, že tam nikdo nebude. Omyl, vehementně se tu modlí nějaká paní. Připadám si trapně tam jen tak stát, tak si také vyhlédnu jeden kobereček a trochu si „modlitebně zacvičím“. Při tom se trochu rozhlédnu kolem.
A protože nejsem žádný náboženský fanatik, po chvíli zas vycházím ven, sundavám šátek a přecházím naproti do seriálového a filmového fanshopu, kde jsem našla celý jeden regál věnovaný Doctorovi WHO a Torchwoodu. Tím pádem jsem opět byla ve svém živlu a jen jsem litovala, že na všech plakátech, hrnečcích a všem je 11. doktor a ta příšerná Ami Pond a všichni Dalekové už jsou jen v té příšerné, barevné, plastové verzi. No, nenadělám nic. Chvíli ještě listuji knížkami a nakonec ulovím jednu o Torchwoodu. Pokladní a jeho kolega jsou jak vystřižení z Big bang theory a oba na mě koukaj, jak kdyby takhle z blízka ženskou v životě neviděli, natož aby si u nich něco kupovala.
Přes Sainsburry's se vracím domů. Matys se ještě fláká někde ve městě, tak aspoň máme čas ho trochu zdrbnout. (Co taky jinýho by mohly dělat tři holky takhle povečerech?) Když se vrátí domů má takové malé Vánoce. Konečně totiž i něco nakoupil, byť nás občas jeho úlovky dokážou dost vyděsit. Ne snad tím, že by ta jeho maska byla tak strašidelná, ale spíš tím, že bychom to do něj ani jedna neřekly. A se svítícími strašidýlky v ruce nám tak ještě někdy bude povídat o infantilitě...
A opět máme kecací večer, trochu spojený s mým plánováním zítřejší cesty do St. Andrews. Jen nějak zapomenu jít brzo spát, abych mohla v 6 ráno vstávat.
