Nessie na výletě aneb cesta do Skotska

Svojí cestu do Skotska jsem si vysnívala snad od chvíle, kdy se tam obě moje spolubydlící odstěhovaly, ale s přicházejícími prázdninami, výpovědí a začátkem školy vše dostalo jasnější obrys a hlavně termín. 1. - 10. září. Původní plán byl, že přijedu sama, jsem přeci sólocestovatel, ale nakonec se ke mně přidává Matys, který naopak prosazuje teorii sdílení zážitků při cestování, tak uvidíme, zda na tom něco je. Holkám oznamuji, že se mnou přijede člověk z Hodinového hotelu a ony se taktně na nic neptají, asi už mě dostatečně znají.

Též z cesty autobusem nic nebude (naštěstí), protože Matys za stejnou (a možná i nižší) cenu sežene letenky, což vítám s povděkem. On je totiž poměrně rozdíl mezi třemi hodinami v letadle a třiceti v autobusu, když v obou těchto prostředcích máte stejně místa na nohy a zároveň máte nohy delší než je vám v takových situacích milé. Jediný problém je, že letíme z Bratislavy, ale i ten se vyřeší díky další Hodinohotelnici Katu, která nám slíbí nocleh.

Tím je plánování ukončeno a 31. srpna 2011 přichází na řadu realizace.

Dětem oficiálně končí prázdniny, zatímco mě konečně začínají a o co budou kratší o to víc se těším. Ráno pod přísným Matysovým dozorem vyndavám půl věcí z krosny, že je s sebou nepotřebuji a druhou polovinu přebaluji do společného kufru, se kterým pojedeme. (Obětuji dokonce i jednu z lékárniček!) A pak už můžeme vyrazit směr Bratislava, kde strávíme zbytek dne a noc a z kama poletíme přímo do Edinburghu. Chlapec řídí, já se vezu, zatím to spolucestování má jen samé výhody – s takovou za chvíli zdárně zdegeneruju.

Již na Slovenské straně zastavujeme v Malackách, kde si dáme oběd, protože pan řídící už skoro padá hlady na volant a já pak v restauraci padám znechucením nad seriálem dehonestujícím policejní sbor Slovenska. Po jídle pokračujeme do Bratislavy, kde trochu bloudíme a hledáme na sídlišti tu správnou ulici. Matys žije v přesvědčení, že slepá ulice rozhodně slepá nebude a strašně ho překvapí, když najednou stojíme proti zdi, ale nakonec to vážně najdem. Katu nás uvítá, dokonce na nás čekala s obědem, který s díky odmítáme.

Odpolední program nejprve volíme odpočinkový v podobě hraní karet, které Matys bezkonkurenčně vyhrává, jo jo holt profesionál se nezapře (že jsme ho nechávaly vyhrát, to asi nikomu nenakecáme). Později odpoledne vyrazíme za krásami města. Trolejbusem do centra, kde se projdeme po historické části. Občas chodíme sem tam, protože si vždycky vzpomeneme, že bychom rádi někam, co už jsme přešli. Na náměstí u radnice chvíli posedíme u kašny a pozorujeme pouštěče mýdlových bublin a děti, co je nahání a praskají, fotíme se se sochami a jinak blbnem.

V podvečer se nejdřív zajdeme podívat do Slovak pubu, kde je každá místnost v jiném stylu, dáme si halušky a kofolu a vyrazíme na chvíli do parku k fontáně. Když začne zalézat sluníčko a být trochu zima, zhodnotíme, že to je ideální čas k přesunu do čajovny, kde posedíme, popovídáme si, pokračujem v hraní karet, dáme si výborný čaj a zmrzlinovou misku s Dřevěnými oříšky, jak je nazval Matys. (Oficiálně tam bylo napsáno drvené).

V ne až tak pozdních nočních hodinách jdeme na trolejbusovou zastávku, kde si přečteme „vysoce poučný“ článek o jaderných elektrárnách a jedeme spát. Katu zítra čeká seskok padákem a nás let (snad bez volných pádů), takže by to chtělo být alespoň trochu vyspaní. U Katu se seznamujeme s rodiči, Katčin tatínek mi ukazuje web, kde se dají najít letadla nad Evropou a rovnou demonstruje, jak to v praxi vypadá, když jedno letadlo najde nejprve na mapě a pak i na obloze, když přelétává nad domem. Fascinující.

Ještě si chvilku povídáme, prohlížíme fotky a je čas skutečně zalézt do postelí a spát.