Napříč tyrkysovou zemí XXX. - Slavnostní jehněčí
Tentokrát usnu jako mimino, dokonce i na ten kamenném polštář už jsem si zvykla, snad mi i bude chybět.Stejně tak, jako mi bude chybět celý Irán. Fňuk, jak mě se odsud nechce.
Naše poslední ráno. Hrabeme se z postelí a balíme, bez valného nadšení. Dojdeme si dolů na snídani a po ní zlikvidujeme poslední pozůstatky naší přítomnosti v pokoji, batohy odneseme dolů do sklepa, kde na nás počkají. Jsme domluvení, že ve 4 přijdeme zaplatit a kolem půlnoci pojedeme na letiště. Takže ahoj, náš krásný pokojíčku, třeba se ještě někdy uvidíme. Tomáš tomu nasadí korunu, když vyhrabe z krosny toaletťák a zmizí se slovy, že se na ten odjezd taky může ... . Po odchodu z hotelu míříme rovnou na bazar v přesvědčení, že dneska už tu mističku sehnat musíme. Chvíli bloudíme, byť se Tomáš tváří, že ví naprosto přesně kam jde. Svojí jistotu ztratí ve chvíli, kdy začneme čvachtat v bahně jedné z momentálně opravovaných cestiček.
„Jdeme tudy, ať nelezeme v tom humusu!“ Zavelí a zamíří doprava, což ovšem zapříčiní, že se dostaneme ven z bazaru. Soudruzi někde udělali evidentně chybu, takže se těm vykopávkám jednoduše nevyhneme. Tak se k nim vrátíme, odloví nás dotěrný chlapík, co mele něco o foťáku. Tomáš ho vytrvale ignoruje.
Když se zbavíme jednoho otravy, odchytí nás druhý, shodou okolností náš včerejší kobercář. Požádáme jej tedy o radu, jak se dostat k Esfahánským výrobkům. Chvíli se rozmýšlí a poté nás zavleče do prodejny svého kolegy, kde nám společnými silami napíšou na lísteček, co hledáme, aby nám mohl někdo další pomoct. Máme to jako takovou malou bojovku, běháme od obchodu k obchodu, zkoušíme se ptát, ukazujeme papírek a doufáme, že už tenhle člověk nám pomůže. Nakonec se dostaneme k zapadlému obchůdku, kde se na poličce třesou dvě vázičky a od stropu visí jeden ubrus, což zhodnotíme jako nedostatečné a bazar raději opouštíme.
Co budeme dělat dál? Řešení zám zašle Tomášova známá v podobě pozvání na oběd. Pro pohodlné hledání udané lokality zamíříme do hotelu, kde se usadíme u recepce, Tom vytáhne mapu, chvíli hledá a zjišťuje, že nám zmapované široké centrum Teheránu skoro nestačí. Tak to bude ještě zajímavé. Metrem se dá zvládnout ledasco, ale ten zbytek cesty? S tím, že taxíky to jistí, se zvedneme a vydáme znovu do ulic. Na IK zamíříme jak nejvíc na sever to jde, na konečné vystoupíme a míříme k hlavní silnici lovit taxíky. Není to ovšem jednoduché, ona je totiž již z dáli vidět, ale dostat se k ní není nic jednoduchého. Alespoň cestou potkáváme zajímavosti, jako je třeba motorka předělaná na dodávku. To musím vyfotit, štrachám v brašně, Tom se mi směje, že jsem pomalá a rozhodně to nestihnu. To se ovšem přepočítal, když mě totiž zaregistroval řidič onoho vozítka, zastavil, zapózoval a až potom odjel neznámo kam. Vracím foťák do brašny, pičemž zapomenu, že tam už je vratce uložená Lonely Planet, a protože gravitace je neúprosná, knížka míří rovnou k zemi. To by mě až tak nefascinovalo, kdybych momentálně nestála nad jedním z kanalů podél chodníku, který je jako napotvoru s vodou. Žbluňk. Čekám, že mě Tomáš na místě zabije, vzhledem k tomu, že to je jeho knížka, takže skáču do blátivé loužičky pod sebou a tahám z tama lehce rozmáčenou lonely Planetku, abych jí oklepala (přičemž mi málem uletí podruhé), bezpečně uložila a slíbila, že udělám vše pro její pečlivé osušení. Překvapivě to Tomáš bere zcela sportovně, i když ono co jiného mu zbývá?
Zahýbáme k místu, kde se hlavní silnice snižuje na úroveň na níž stojíme, chvilku pokračujeme ke krajnici, poté přes nadchod a už stojíme na druhé straně a lovíme taxíky. Chytí se hned první. Nastupujeme a Tomáš vysvětluje, že neví přesně, kam jedeme. Taxikář to neví o nic líp, ale třeba to společnými silami najdou. Toma napadne zavolat té svojí známé, aby odnavigovala milého taxikáře před dům. Prý to nebude problém, protože jsme kolem ní právě projeli. Rozločíme se tedy, zaplatíme a už e hrneme k vrátnici u bytovek, ve kterých bydlí.
Musíme do 6. patra, takže směr výtah pochodem v chod. Vše v interiéru je obloženo mramorem a nazdobeno. Před vstupem do výtahu si všichni cyklicky dáváme přednost, takže to vypadá, že neodjedeme.
„Tak šup, zvíře, jdi!“
Na přímý rozkaz nejde nereagovat, takže byť mi to přijde zcela proti etiketě, zalezu do výtahu jako první, za mnou paní domácí a chlap nakonec.
Před dveřmi do bytu mě zarazí mohutná mříž a ještě mohutnější zámek, jak se zdá, mají tady něco podobného všichni. Paní domácí zvoní, protože nechala doma klíče. Dlouho se nic neděje, dcera spí. Zvoníme dál,až dokud neuslyšíme dusot nohou, poté se dveře lehce nastevřou a opět je slyšet rychlý úprk. V chodbě zaznamenám pohyb osoby v pyžamu, jíž Tomáš nechá taktně čas na zalezení zpět do postele, aby jí neuváděl do rozpaků.
Za dveřmi se zouváme a odkládáme šátky, tady jsme přece v soukromí. Wooow, takhle krásný obývák jsem snad ještě neviděla. A ten výhled z okna. A to ještě nevím, že z kuchyně a balkonu je výhled přímo na hory. Tom s paní se pouštějí do čilé konverzace, jíž povětšinou rozumím, občas si nechám něco přeložit, ale aktivně se nezapojuji, takže Tomáš snad po milionté vysvětluje, že umim mluvit, ale stydlivost mi to nedovolí. Z probíraných témat jsou to samé aktuality – emigrace, vzdělání, rodinné poměry, změny, stagnace, demonstrace.
Tomáš se snaží (ve zkratce řečeno) zjistit, proč všichni ti demonstrující jednoduše nevezmou vidle, kosy a sekáčky na maso a nevrhnou se na vládu osobně, vždyť jsou přeci v šílené přesile, tak se mu paní domácí snaží vysvětlit, že násilné převraty už tu bylu a nic dobrého nepřinesly, takže to teď chtějí vyřešit po dobrém.
„A všimli jste si, že jim nedělá problém na vás střílet?“
„Všimli.“
„A stejně čekáte, že to půjde po dobrém?“
„Ano, jednou té vládě musí dojít, že to nechceme, a pak sami odejdou. A nebo emigrují všichni rozumní lidé, ale nám se zatím pryč nechce. Bude to lepší.“
Chvíli přemýšlím, zda to je ještě optimismus, a nebo už blbost. na druhou stranu, co by lidem ještě zbylo, kdyby už neměli ani víru?
A k této vážné debatě je v televizi puštěná hitparáda moderní hudby, pochopitelně i s videoklipy. Vzhledem k tomu, že já už víc než rok žiju bez televize, tak mi podobné příšernosti na našem kontinentě unikají. A když k Tomu ještě Tomáš hodil nějaký svůj komentář, měla jsem co dělat, abych si zachovala vážnou tvář a nepoprskala mísu s ovocem.
Paní domácí odbíhá k vaření, přičemž mávne rukou k oné míse.
„Please, help yourself.“
„Dáš si mandarinku nebo okurku?“
„???“
„ No netlem se, tady je to ovoce.“
Znovu si tedy prohlédnu obsah mísy. Mandarinky, banány, jablka a mezi tím zapíchané okurky. Spokojím se s tím, že Tomovi sním půlku jeho mandarinky.
Po návratu z kuchyně zasedne opět k nám a krájí zeleninu do salátu.Moje zdravotnické já trpí, když to vidí ě už přemýšlí, kde je ukrytá lékárnička, protože tohle vypadá minimálně na ošklivě pořezané prsty, ne – li rovnou jejich amputaci. K mému velkému překvapení se ovšem kompletní příprava jídla obejde bez úrazu a můžeme se přemístit k jídelnímu stolu. oběd sestává z pekáče s kusem kuřete na rajčatech s hranolky na ozdobu, další pekáč obsahuje prozatím blíže nespecifikované maso a v hrnci čeká rýže. Tomáš se pro jistotu ptá, co to je za maso. Jak jsme se oba báli, je to jehněčí. Evidentně opravdu místní delikatesa a specialita. Omluvíme se tedy,že ovečky skutečně nejíme a popereme se o jedinou kuřecí packu, která tu je. k tomu kopec rýže, salát a jogurt. Jídla jako pro regiment.A bylo to naprosto výborné. na závěr jako sladkou (velmi sladkou) tečku dostaneme ochutnat džem z nějakého podivného ovoce o velikosti třešně, ale oranžové barvy. Tomáš se k tomu tentokrát nemá, takže je to bobřík odvahy pro mně. Jak mám sladký ráda, tak tohle bylo skoro na hyperglikemii. A protože se snažíme zjistit, co to je a odkud je, dostaneme se na sbírku suvenýrů z celého světa, kterými oplývá zdejší domácnost. Je tu i nějaká blbinka od Toma, když tu byl posledně.
Po jídle směřujeme zpět na gauč a já sbírám odvahu a slova na to, abych si řekla o recept. Tom mě v tom samozřejmě nechá řádně vykoupat, nebude mě přece vodit za ručičku, že jo? nakonec dostanu k receptu i koření, protože to bych u nás jen tak nesehnala. Do mého anglického koktání volá Musáví, že můžeme přijet zaplatit. Nejlepší způsob dopravy zpět do hotelu probereme u čaje a oříšků a paní domácí slíbí, že nás doprovodí na Line taxi, které nás vyjde nejlevněji i nejrychleji.
Posbíráme tedy našich pár švestek, já se zamotám do šátku a můžeme vyrazit. procházíme kolem obrovského multifunkčního centra s obchody, bazénem a kdoví, čím ještě, dojdeme na parkoviště, za kterým se do výšky tyčí hory a už je nám loven taxík. Rychlé rozloučení a můžeme jet. Cestou mineme obrovskou vysílací věž a Tomáš se zrakem upřeným k nebi a téměř nábožnou úctou, mi vypráví o mracích. Pilot se holt nezapře.
Dojíždíme na obrovskou a ne zcela přehlednou křižovatku, kde musíme chytit další auto. Taxikář nám po zaplacení naznačí jakým směrem máme hledat, ale dál už je to na nás. U krajnice stojí zaparkovaný minibus, který se tváří, že by mohl být našim hledaným vozítkem a skutečně to tak je. Zasedneme do zadní řady a čekáme, až se autíčko zaplní, což trvá jen několik málo minut. Než se dostaneme až dolů k metru, je venku tma.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.
Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.
Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.
Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.
Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.
Klára Kutačová
Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...
... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.
Další články autora |
Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková
Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...
Extravagantní vilu u Brna za desítky milionů nechává nová majitelka zbourat
Víc než dvacet let stála v Rozdrojovicích u Brna vila, která na první pohled upoutala pozornost...
Nákladní letadlo DHL z Německa se zřítilo ve Vilniusu na obytný dům
Nákladní letoun společnosti DHL z Lipska havaroval nedaleko letiště v litevském Vilniusu. Zřítil se...
Požár v Národním divadle. Zásah hasičů protáhlo hledání ohnisek
Pražští hasiči zasahovali u požáru v historické budově Národního divadla. K likvidaci vyjely...
Vlak přejel nezletilou dívku v Černošicích u Prahy. Přišla o obě nohy
Vlak na železničním přejezdu v Černošicích ve čtvrtek večer přejel nezletilou dívku, která...
ANALÝZA: Vítal se konec války, za rohem začala další. Kdo je v Sýrii proti komu
Premium Od spolupracovnice MF DNES v Izraeli První hodiny, a nejen ty, svět sledoval s napětím, zda vydrží příměří mezi Izraelem a Hizballáhem,...
Stát přitvrdil, slevu na manželku získá méně rodin. Kdo má letos nárok?
Daňové slevy mohou lidem razantně snížit roční daňovou povinnost. Stát však přitvrdil. Podmínky pro...
Češi loni v hazardu prohráli 60 miliard. Propadá mu stále víc dětí a mladistvých
Premium Hazardu se v tuzemsku daří. Roste objem peněz utracených v online hrách, přibylo ovšem také...
Konec příměří? Hizballáh „v obraně“ odpálil rakety, Izrael odpověděl
Hnutí Hizballáh v pondělí z území Libanonu vypálilo rakety na izraelské pozice v oblasti...
Akční letáky
Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!
- Počet článků 283
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1085x
Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.
Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.
A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...
Seznam rubrik
- Lofoty 2016
- Země zaslíbená
- Po stopách Nikdykde
- Neuschwanstein
- Norsko 2013
- Tyrkysová země II.
- Tyrkysová země III
- Ze života s Chrtem v nouzi
- Nessie na výletě
- Jak jsme (ne)bydlely
- Pochod Marodů - Nízké Tatry
- Expedice Absurdistán
- (Sou)žití s fofrklacky
- Šifrovačky s Dogtopusem
- Výlety po ČR
- Skandinávské bloudění 2015
- Tyrkysová země I.
- Nezařazené
- Osobní
- Cesta kolem světa