Napříč tyrkysovou zemí XXVIII. - Brána Teheránu
Tomáš se ještě chumlá pod peřinu, že bude vyspát, ale já v tu chvíli spustím ze svého pelíšku nezastavitelný slovní průjem. Vždyť jsem tu taky byla takovou dobu bez dozoru. Co se kde stalo k tomu musí být fotky, protože by mi asi jinak explodovala hlava, kdybych ze sebe všechny ty informace nedostala. Tomáš rezignuje a spánek se odkládá na neurčito. Občas pustím ke slovu i já jeho. Krom toho, že si tu trubka zapomněl foťák se ještě potkal se svými loňskými přáteli z Ruska. Narozdíl od loni získaných obchodních partnerů, kteří jsou povětšinou vyhození, ne – li rovnou zavření a nebo emigrovaní. Takže jeho letošní mise se nedá prohlásit za příliš úspěšnou, tedy z profesního hlediska. Ale možná si náš workoholik alespoň trochu odpočinul...
Vzhledem k tomu, že nám oběma začna zdárně kručet v břiše a čas pokročil, zhodnotíme, že je vhodná doba vyrazit na snídani. Dole v jídelním koutě už sedí pár dalších turistů. Teď k nim přibudou dvě nevyspalé mrtvolky. Čaj je celkem fajn na probrání, a když se do něj nasype dostatečné množství cukru, začnu i relativně fungovat. Chleba s máslem i vajíčka mizí bleskovou rychlostí - hlad je potvora.
Zpět nahoře v pokoji se ještě vrhnu na sladkosti zakoupené v Esfahánu.
„Ježiš, to je hnusný, dej si taky, ať v tom nejsem sama.“
„Ty by ses nemohla živit jako reklamní agent.“
No jo, taky se na to nechystam. Místo plněné koblihy si dám radši dlouhou, probírací sprchu, Tomáš obtelefonovává kamarády a známé a oznamuje mi, že jde s někým na večeři. Ok, poradila jsem si sama do teď, poradím si dál. Ještě chvíli (asi 2 hodiny) sedíme a povídáme a já si naplánuji výlet k Azadi monumentu, neboli Bráně Teheránu, a protože má Tom do večera ještě trochu času, rozhodne se mě doprovodit jak nejdál to půjde, asi abych se neztratila v metru. (A nebo má jednoduše hlad, chce jít na oběd a už nemá peníze...)
Cestou rovnou zakotvíme v osvědčené restauraci nad dalším z osvědčených jídel – kuřecím kebabem a rýží. Jen nechápu, kde Tom bere to přesvědčení, že miluju grilovaný rajčata, když já něco takového, jako je teplá zelenina, nemůžu ani vidět, natož jíst, takže jeho velkorysost k přenechání své poloviny pro jistotu ignoruji a raději se věnuji svému višňovému Rani, výbornému pití s kousky ovoce a zajisté i plnému spousty vitamínů, narozdíl od červeného slizu, ze kterého každý svéprávný vitamín už dávno emigroval.
Po jídle Tom ve své mapě, na níž jsou léta používání skutečně znát, najde zastávku metra, na kterou se musíme dostat a jen doufáme, že toto zůstalo při starém. Tentokrát totiž míříme na konečnou modré linky (Teheran station), kde přechází v zelenou – pozemní rychlovlak.
„To uvidíš, jak to tam lidi na ten vlak berou sprintem.“
Vystupujeme a kolem nás se opravdu všichni rozebíhají k naproti stojícímu vlaku, nahrnou se dovnitř a ... A vlak stále stojí a stojí a nevypadá, že by se chystal odjet. Zakroutím hlavou, zamrkám, ne stále tam stojí. Ale my radši odcházíme, aby mě Tomáš doprovodil na nějakou příčetnou cestu, protože odsud ještě monument není ani vidět a jemu se nechce nechat mě bloudit postranními uličkami. Och, jak šlechetné.
Vylezeme u standardní šestiproudovky a samozřejmě jí musíme jako vždycky přejít. A co na tom, že po pár set metrech je nadchod, když tady končí chodník? Alláhu zač mě tim přecházdním dálnic trestáš, to mi teda řekni? Místo toho, abych ovšem upírala zrak do nebe a čekala, že mi bůh ukáže cestu, rozhlížím se kolem sebe a čekám z které strany nás přejede auto. Ufff, přežili jsme a Azadi už se rýsuje v dálce. U nadchodu se Tom odpojuje a vysvětluje mi snazší cestu večer k metru. Tedy snazší podle něj, mě to přijde ještě horší než to, kudy jsme přišli a to mě protáhl po všech čertech.
Nicméně pokračuji rovnou za nosem, kolem autoopraven a rychlého občerstvení, před nímž leží kondom. Zřejmě použitý. Další nečekaná proprieta na Teheránské ulici. Než abych se jím ovšem nějak detailněji zaobírala, jdu fotit esteticky hodnotnější kvetoucí růži. (Ještě to s tou moje dekadencí neni evidentně tak strašný.) Kolemjdoucí mě mají opět za atrakci, alespoň na to už jsem ovšem zvyklá. Pozdravit, prohodit zdvořilostní fráze, jít dál.
A hele, semafor, ten se hodí. Poslušně čekám na zelenou, narozdíl od místní stařenky, která upaží ruku se zdviženou dlaní, vyjde do silnice a auta si bez milosti zastavuje, aby mohla projít. Já se jí rozhodně napodobit nechystám, takže si ještě chvíli počkám, až naskočí zelená a doufám, že auta budou dodržovat červenou stejně důsledně, jako před tím já.
Teheran gate stojí uprostřed obřího kruhového objezdu, což znamená, že mě od něj dělí ještě jedna nechutná silnice, takže jak se přes ní mam dostat? Nadchod nikde nevidím, další semafory taky ne, tak co třeba podchod? Pustím se do obchůzky kolem jedné z kruhových výsečí vymezených silnicí, když mou pozornost upoutá zrzavá kočka. Pronásleduji ji až ke křoví, kde na ní čekají další tři. Krásné potvůrky to jsou, jen co je pravda, ale cestu k Azadi mi asi neukážou, takže jim po pár fotkách dám pokoj.
Pozoruju lidi, kam a kudy chodí a díky tomu odhalím i onen vytoužený podchod. Uprostřed něho je díra ve stropě a na dně kašna, ale já už jsem na podobné vtípky zvyklá, takže v klidu projdu kolem a konečně se mi z úpatí schodů naskytne výhled na vrchol monumentu, takže foťák si rozhodně neodpočine.
Vyběhnu nahoru na prostranství objezdu a přesouvám se blíž k monumentu. Opravdu si proti němu připadám velmi, velmi maličká. Všichni lidé se tam hemží jak stádo trpaslíků. Nevycválaných trpaslíků, protože se pokouší vybíhat po svažitém úpatí památky. Neujdou ovšem zraku jednoho z místních strážců pořádku, který mocně zapíská na píšťalku a hříšník se mu radši klidí z očí stejně jako další jedinec, kterému se zachtělo procházce po udržovaném zeleném trávníku, na který též v zápalu focení zacouvám, ale překvapivě mi nikdo nic neřekne. Tím započne moje túra kolem a pod Bránou, ze které vznikne šílené kvantum fotek snad ze všech myslitelných úhlů. A nebyl by to Irán, kdyby i u téhle památky nebyla kašna. Co kašna, fontána, kterou právě zapnuli. Hraje všemožnými barvami a tryská vodu tu kousek nad zem, tu zas skoro do výše Azadi. (OK, to už je trochu přehnaná literární fikce, ale tak do čtvrtiny to bylo určitě.)
A protože to je jedna z těch známějších památek, neopomenu se u ní vyfotit. Foťák se mi nikomu svěřovat nechce, takže jej instaluji na hranu jedné z dalších fontánek, usedám na zem a čekám, až si s tím samospoušť poradí.
Důkazní materiál pořízen, je na čase zvednout kotvy a dojít na metro ještě za světla. A nebo ne? V noci a nasvětlené by to tu taky mohlo stát za to, tak ještě chvíli čekám a kochám se kýčovitými červánky. Když už je ale sluníčko dávno za obzorem a jediné světlo se nerozsvítí, dojdu k závěru, že bych se taky nemusela ničeho dočkat, balím foťák a odcházím bloudit.
Cesta není v začátcích nikterak zajímavá, podchod, přechod, nadchod a najednou nevím, kde jsem, ani kam jdu. Pravda, mám ideu a mám mapu, ale taky se znám, takže Alláh při mě stůj, ať dojdu. Zatím jdu podél hlavní silnice, která se dá najít na mapě, byť mě trochu zmatou domy, na kterých je z dálky (a bez brýlí) věrně zachyceno pokračování silnice, která ovšem ve skutečnosti zatáčí. Naštěstí tuto zradu včas odhalím, takže ostře doprava a někam dojdu.
Hurá, jsem u autobusového nádraží, pod nímž leží stanice metra Teheran. To je moc krásné, ale kde je vchod? Po dvaceti minutách se utvrdím v tom, že su absolutní jelito, protože zabloudit na pár metrech čtverečních můžu vážně jen já. Najdu sice turnikety, ale ty jsou ještě nefunkční a teprve je instalují, takže pokračuju dál v hledání, ve finále tedy úspěšném. To snad ani Tomášovi nebudu řikat, by se mi pěkně vysmál.
Na nástupišti zamířím ronou za přepážku,která naznačuje, odkud jezdí ženy. A možná tomu nebudete věřit, ale je tu plno. Metro přijede za chvilku a nastává opět ta pravá tlačenice. Všichni si chtějí sednout. Na mě samozřejmě místo nezbyde, takže stojím na plošině a smiřuji se s tím, že si cestu prostojím jako sardinka. Slečna vedle mě si sedá na zem. Nasleduje jí babička s dítětem v náruči. A nakonec, proč ne, sedám si taky. (Tohle jednou zkusím i v Praze.) Na další zastávce nastupují žebračky prodávající samolepky, sponky do vlasů a podobné blbinky. Sem tam si někdo něco koupí, já ne.
Na IK si opět pobloudím stanicí, když hledám ten správný východ, což mi lehce ztíží i to, že se jedná o přestupní stanici. Správný východ je ovšem záhy nalezen, a abych si tu cestu do něj a zněj řádně nacvičila, zajdu si ještě zpět dolů pro jeden lístek, kdybychom jeli na večeři k Tomášově známé, čímž vyhrožoval a hurá do hotelu, čekat na něj. (Život opět ve starých kolejích, sedím na zadku a čekam na chlapa...)
Musáví na recepci vtipkuje, že mě nemůže pustit dovnitř, když tam Tom není. Tak na něj udělám psí oči, chvilku ze sebe sypu anglické prosby, a když už ho moje příšerná angličtina konečně přestane bavit, předá mi klíček.
Mířím do sprchy a poté zalehnu s knížkou. Tomášovi ještě napíšu, že jsem v hotelu. Potom, co si po sobě přečtu hlášku „Čekám na tebe v posteli“ to radši smažu, napíšu něco společensky přijatelnějšího, zavrtám se pod peřinu a v lehkém polospánku čekám.
Večeře u známé se nekoná, tak zajdeme do restaurace naproti. Poměrně rychle se shodneme na tom, co si dáme, ale nevíme, jak se to jmenuje a byť se Tomáš snaží vysvětlit, co myslíme, tak to kuchař nechápe. Řešení je v tu chvíli jednoduché, nechá nás jít do kuchyně, my prozkoumáme a očucháme všechny hrnce a poté jen ukážeme. A k tomu salát a džbán vody.
Najezení a spokojení se vydáme na další výpravu za sladkostmi, tedy pardon, jdeme ještě na lehkou noční procházku, aby nám vytrávilo, přičemž v cukrárně mimochodem zakoupíme krabici cukrovinek. Když už jsme tady, tak by přece byl hřích to nevyužít, ne? A v krámku kousek dál si dáme čerstvě vymačkanou šťávu z granátového jablka. Tomáš si to strašně pochvaluje. No já nevím, ale mě nikdy granátová jablka nefascinovala, ale když říká, že to je dobrý, možná mu zkusím věřit. I když, je to člověk, co jí dobrovolně brokolici... Ve finále se spokojím s tím, že ochutnám od něj, a když tak si dám svoje.
Prodavač má před sebou vyskládaný koš granátových jablek, jedno hezčí než druhé. Z těch ovšem nevezme ani jedno, ta jsou pouze na ozdobu. Ždíme jiná, ukrytá pod pultem, ale taky nevypadají špatně, žádná plíseň nebo tak. Rozkrojit, vložit do lisu, několikrát zopakovat a prosím, pane, tady to je, bude to 10 000. Děkujeme, odcházíme a já neprozřetelně ochutnávám. Je to tak trpké, že se mi zakroutí i uši kolem vlastní osy. Jsou věci, která Tomáškovi s radostí přenechám.
Kolem prodavače nafukovacích balonků se vydáme k mešitě. Dnes jí chceme obejít z druhé strany, ale tam najdeme tak maximálně tmavou vládní, nebo vojenskou budovu obehnanou ostnatým drátem, takže nic uchvancancujcího. Zeleně nasvícený trávník je proti tomu jiná atrakce, i když Příšeru fascinují tak maximálně dvě děvčata, která jdou proti nám. „Vyfoť mi je.“ Jakkoliv nechápu, pokyn je to jasný. Cvak, děvčata vyfocena.
„Od kdy ses dal na šmírování ženskejch na ulici?“
„Tsss, to neni pro mně, sem to slíbil Honzovi.“
„Že si to neřek hned...“ ...bych ten foťák ani nevyndavala.
Vracíme se k hotelu po straně ulice s obchody s ovocem a zeleninou. Obrovské melouny, granátová jablka, pomeranče, všechno hezky vyskládáno, nasvíceno, přímo k sežrání. A pře jedním takovým obchodem stojí stánek, ve kterém cosi vaří. Je to šišatý, bordový a lidi na to stojí fronty a cpou se tím po plné puse. Na první pohled to vypadá, jako červená řepa, dokonce i na druhý a třetí pohled to tak vypadá. Tak to jdeme ochutnat, abychom si ověřili, jestli tady mají stejně odpornou řepu jako u nás.
Prodavač už nám chystá mističku, my jej ale zadržíme, že nám stačí malý kousek. Jen na ochutnání. Malý kousek v jeho podání je snad čtvrtina řepy, kterou nám vítězoslavně podává napíchnutou na vidličce. Lehce do ní hlodnu a dojdu k závěru, že tohohle bych tedy celou misku jíst nechtěla. Předávám štafetu Tomovi. Taky kousne a zhodnotí, že někdo musí zachránit čest národa, a když se na mě tak kouká, snadno mu dojde, že já to nebudu, takže na jedno polknutí zlikviduje celý kus. Již připravenou mističku "pochutiny" s díky odmítáme.
Ještěže máme celou krabici roládek a barevných dortíků, že to budeme mít čím zajíst. V hotelu opět nabízíme všem okolo, ale nikdo si nechce dát, evidentně to pro ně až taková vzácnost není, zatímco my máme jeden z posledních večerů na to, abychom si tu užili. Dáme si čaj a bratrsky se dělíme, abychom o nic nepřišli. Poslední dortík poputuje do lednice, protože už na něj ani jeden nemáme chuť. I když, chuť by byla, ale žaludek má omezenou kapacitu.
Odcházíme spát, ráno plánujeme vyrazit do banky, aby si Tom vybral ještě nějaké peníze, potom zajdeme nakupovat a hlavně ještě za nějakou tou kulturou a památkami. Já ještě „na chvilku“ sednu k počítači a skončím až těžce po půlnoci, když vypnou wi-fi.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.
Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.
Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.
Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...
Klára Kutačová
Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.
Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.
Klára Kutačová
Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...
... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.
Další články autora |
Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková
Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...
Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo
Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...
Kvůli agresivitě Romy neregistruji, vyhlásila pediatrička po konfliktu s nimi
S neurvalostí, agresivitou a urážkami se setkala v čekárně své ordinace dětská lékařka z Aše. Podle...
Požár v Národním divadle. Zásah hasičů protáhlo hledání ohnisek
Pražští hasiči zasahovali u požáru v historické budově Národního divadla. K likvidaci vyjely...
Vlak přejel nezletilou dívku v Černošicích u Prahy. Přišla o obě nohy
Vlak na železničním přejezdu v Černošicích ve čtvrtek večer přejel nezletilou dívku, která...
Dostal jsem pokyn vystoupit, řekl Babiš. Psychopatický projev, reagoval Michálek
Přímý přenos Poslanci schválili novelu zákona o sociálně-zdravotních službách. Předseda hnutí ANO Andrej Babiš...
Ruská loď vypálila v Baltu signální střelu na vrtulník německé armády
Ruská loď v Baltském moři vystřelila na vrtulník německé armády signální střelu. S odkazem na své...
Jurečka obhajuje důchodovou reformu v Senátu. Varoval před propadem
Přímý přenos Senát ve středu začal projednávat důchodovou reformu. Ta by mimo jiné postupně zvýšila věk odchodu...
V bydlišti ženy obviněné z vraždy novorozence byly ostatky dalšího dítěte
Policisté našli v Dobrušce na Rychnovsku v bydlišti ženy obviněné z vraždy novorozence ostatky...
Naše čtenářky ohodnotili spreje STÉRIMAR™ Baby
Našich 40 testerů a testerek vyzkoušelo se svými dětmi šetrné nosní spreje od STÉRIMAR™. Jak test dopadl? Skutečně pomohl od rýmy a ucpaného nosu?...
- Počet článků 283
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1085x
Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.
Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.
A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...
Seznam rubrik
- Lofoty 2016
- Země zaslíbená
- Po stopách Nikdykde
- Neuschwanstein
- Norsko 2013
- Tyrkysová země II.
- Tyrkysová země III
- Ze života s Chrtem v nouzi
- Nessie na výletě
- Jak jsme (ne)bydlely
- Pochod Marodů - Nízké Tatry
- Expedice Absurdistán
- (Sou)žití s fofrklacky
- Šifrovačky s Dogtopusem
- Výlety po ČR
- Skandinávské bloudění 2015
- Tyrkysová země I.
- Nezařazené
- Osobní
- Cesta kolem světa