Napříč tyrkysovou zemí XXII.- Protivládní demonstrace

To, že se po celém Iránu demonstruje, jsem věděla ještě před odjezdem, ale že se do jedné takové demonstrace i (zcela nezáměrně) zamotám, to jsem vážně netušila...

Ráno vstanu v 9 a plánuji vyrazit na náměstí a na mosty. Trochu jsem si porovnala v hlavě zážitky včerejšího dne a došla k závěru, že nemá cenu se tři dny zavřít v pokoji a nevycházet, ba právě naopak. Jít ven a vidět, co nejvíc, proto jsem přece přijela. A navíc, přece se před Tomem nepředvedu jako největší srab, když už jsem ho přesvědčila, aby mě vzal s sebou.

Obleču se zcela předpisově (Já přeci vůbec nejsem ta, co tu včera běhala s tím copem po pás), vezmu pití a můžu jít. U recepce mě zastaví recepční. Že by přišel čas na kázání o vhodném odívání, kterého se mi nedostalo včera?

„Kam se chystáš, my friend?“ ptá se s úsměvem. Takže průšvih se snad nekoná.

Vysvětluji, že bych ráda obešla mešity na náměstí a poté zamířila k mostům.

„Na náměstí nechoď, my friend, tam je demonstrace.“

„Přeptám se tedy na mosty a dostane se mi ujištění, že ty jsou OK.“

Poděkuji za varování a vyjdu ven. Mám pocit, že včerejší vylidněné ulice byli přípravou na dnešek. Jakoby všichni sbírali sílu a malovali transparenty. Od severu se směrem ke mně hrnou davy lidí. Ženy, muži, dospělí, starci i malé děti v náručí rodičů. A všichni jdou směrem k mostům. Věřím recepčnímu a domnívám se, že to o kousek dál stočí na náměstí. Kolem všech lidí krouží dvě motorky, muži na nich drží prapory, lidé v průvodu jim dělají cestu. Zatím je ticho. Snad to nebude zlověstné ticho před bouří. na jedné z křižovatek mě zastaví muž s kamerou a vysvětluje mi, že tohle je protivládní demonstrace a zároveň mi řekne, ať jdu dál, mezi lidi, ať vidím a slyším, co chtějí. Ptám se, zda je to bezpečné, nechci se do ničeho zaplést. Rozhodně je, jdi.

Jistota je jistota, ptám se ještě policisty, který odklání dopravu. Kameraman mě od něj odhání, že prý neumí anglicky. Ale umí a velice dobře umí. Ovšem je jasné, čeho se ten člověk bojí, že je milý policista moc spjatý s režimem a třeba nebude chtít, aby někdo viděl, jak se lidé staví proti režimu. Oba ale rychle zjistíme, jak to je, když policista mává na oba motorkáře s prapory. Kdyby na sobě neměl tuhle uniformu, bude to jeden z těch, kdo budou protestovat. Teď ale jen dělá svojí práci – řídí dopravu a varuje mě, ať raději nefotím, že bych z toho mohla mít problémy. Slíbím, že nebudu, protože moje zrcadlovka není zrovna nenápadná, ani se jí nepokouším vyndat. Místo toho se chystám natočit něco telefonem. Přesně v tu chvíli kolem mě projde několik vojáků. „Do psí...“ Tak tohle skutečně nevyšlo. Snažím se tedy aspoň co nejvíc vidět a slyšet. Je jedno, že nerozumím jedinému slovu, když vím, co se ti lidé snaží říct.

V centru parku se lidé zastavují, uprostřed davu kdosi řeční. Ostatní provolávají hesla a mávají vlajkami. Ze všech stran přicházejí další lidé. Někteří jdou do centra dění, jiní stojí opodál tak, jako já. Chci vidět víc, takovou atmosféru už asi nezažiju. Jsem téměř porevoluční dítě, takže nevím, jaké to bylo cinkat klíči na Václaváku, ale těmhle lidem přeji, aby to vyšlo tak, jako u nás (nebo raději lépe), aby už nikdy nikdo nešel a nestřílel do lidí, jejichž jedinou zbraní jsou slova a víra v lepší zítřky.

Procházím dál ulicí, kolem davu, který má jediný společný cíl. A kolem nich procházejí policisté a vojáci. Nutí mě to přemýšlet, nebude nikdo z nich střílet? Na chvíli se schovám v jednom z krámů ve snaze říct: „Jsem turista. Jsem tu na návštěvě. Nechte mě na pokoji.“ Koupím si šátek a vycházím ven s Lonely planet před sebou jako štítem. O tom, že by byl proti kulce zbytečný není pochyb, přesto nemám až takový strach jako jsem měla včera. Jak paradoxní.

Jsem u mostů. I tady je další řečník a kolem něj srocení lidé. Opodál stojí záchranka a hasiči, jako kdyby šlo o běžnou veřejnou akci a jediné co hrozí je, že nějaký účastník zkolabuje z horka. Nejde mi to do hlavy. Že by tohle bylo to provládní shromáždění a tam v parku protivládní? Nemám šanci se to dozvědět, protože hesla i proslovy jsou samozřejmě v Perštině a jen tak za někým přijít a ptát se, za co tu bojuje, nemám odvahu, aby mě třeba neušlapal „rozvášněný dav“ za stupidní otázky.

Vyklízím tedy pole a mířím na první z mostů. Z bezpečné vzdálenosti od demonstrací se vykloním z jednoho z výklenků (přihlédnu – li k faktu, že tu není žádné zábradlí a přílišný náklon by znamenal můj pád do vody, rozhodně bych to již neopakovala!) a udělám alespoň dvě fotky. Za to mě snad nikdo nezastřelí a foťák nerozšlape. Tímto se definitivně přepnu do módu turistka a pokračuji v cestě za krásami Esfahánu, neb za nimi jsem přijela. Přejdu most, kochaje se pohledem na řeku, z jejíhož středu tryská k nebesům proud vody a zastavím na protějším břehu v parku na nábřeží. Tady to vypadá, jakoby lidé neměli ponětí, co se děje na druhé straně. Procházejí se po kamenných cestičkách, povídají si, děti si hrají na dětském hřišti, panuje tu naprostý klid. Trochu mi to nejde do hlavy.