Ashura, svátek k výročí úmrtí imáma Husajna a moje dopolední pozorování průvodu flagelantů (nikdy mě nepřesvědčíte k použití výrazy "sebemrskač")...
Ráno, když se definitivně probudím, se pustím do chleba a sýra a vyrážím zjistit, jak je to s Anvari hotelem. Další noc tady už bych vážně nepřežila. Štěstí je, že je jen jeden blok vzdálen, takže tam budu za chvíli. Na ulici už se zase slaví, průvody prochází ulicí, zpěváci zpívají, bubeníci třískají do bubnů (gigantických velikostí) a muži se bičují železnými řetízky, zatímco ženy, děti, případně starci a nemocní se „jen“ chytají za hlavu a bijí v prsa. Nedefilující zbytek populace stojí podél cest, fotí, točí, povzbuzuje, chytá se za hlavu... Já tím prozatím jen proběhnu, nejdřív bydlení, pak zábava.
Na recepci v Anvari narazím na Aisi a Justina, takže hned po zamluvení pokoje se domluvíme, že se zajdeme společně podívat na oslavy. Doběhnu tedy do Zandi, poberu své věci, zaplatím sumu zcela nehoráznou a před vchodem narazím na mrtvého švába.
Ten tomu tedy nasadil korunu, jen co je pravda! Pokojík v Anvari je oproti tomu vskutku luxusní. Nově opravená koupelna, dvě postele (neb Tomáš vyhrožuje, že by se za mnou mohl zastavit), lednice, televize, okno na terásku, všude čisto. Tady se mi bude líbit mnohem víc.
Do pohotovostního režimu si vezmu foťák, pití a peněženku a můžeme vyrazit. Rádi bychom na Persepoli, ale ta je z důvodů svátků zavřená. To skutečně zamrzí. Takže jediné, co má otevřeno je hrobka Hafeze a hrobka Sadiho – dvou nejslavnějších Iránských básníků. Hafeze už Aisi s Justinem viděli včera, takže tam si odpoledne zajedu sama, ale dopoledne se chystáme podniknout něco společně. Na doporučení se jdeme půjpodívat na průvody a následovat je k mešitě Shah-e Cheragh, do které se při troše štěstí i podíváme.
Naproti hotelu zamíříme do obchůdku s potravinami. Kupuji si obrovský chleba, výborný sýr (něco na způsob našeho Balkánu) a na zkoušku balíček sušenek. A samozřejmě velkou lahev vody. Prodavač vyzvídá, odkud jsem přijela. Při odpovědi, že z Čech se rozzáří: „Čech, Nedvěd, fotbal.“ Koukám tak trochu jako pero z gauče. „Yes?“ Víc si ovšem nepopovídáme, protože přicházejí další návštěvníci.
Atmosféra ve městě je sváteční. Všechno co se dá (někdy i co se nedá) je zářivě nazdobeno. Obchody zavřené. Lidé myjí výlohy, okna někteří i chodníky, všechno aby bylo co nejkrásnější. A kdo už má hotovo a nazdobeno, podle tradice vaří a poté na ulici rozdává jídlo a pití. My nejprve dostaneme domácí citrónovou limonádu s tím, že máme ještě přijít za chvíli a bude i pomerančová. A domácí tady skutečně znamená, že i ty citróny a pomeranče si pěstují na zahrádkách. V jedné z mála otevřených cukráren nám k tomu koupí Justin kokosky, a protože se nám podaří zabloudit, skutečně se vracíme kolem lidí s limonádou, jen po druhém chodníku. Stáli jsme jim za to, že za námi přiběhli, v každé ruce jeden kelímek, abychom mohli porovnávat. Mě moc chutnalo, ale foťáku, do kterého jsem tu pomerančovou vylila už o něco méně a chudák pak ještě tři dny lepil, než se mi jej podařilo uplně vyčistit.
O pár ulic dál se lidé scházejí v mešitách a ukrytých modlitebnách, aby vyslechli něco na způsob svátečního kázání (jak nás poučil jeden ze strážců za vchodem, proč nás nemůže pustit dovnitř) . Pokračujeme tedy směrem, kterým tušíme procházet průvody. Jak popsat ty? Odhadem každá městská čtvrť se snaží ukázat, že má peníze na bohatou výzdobu různých vozítek, která jsou buď motorizovaná, nebo je tlačí někdo z defilujících. Vše je nazvučeno, takže na kárce, či automobilu jedou agregáty, ze kterých jsou vlečeny kabely k reprobednám a zpěvákovu mikrofonu.
Nesmí chybět obraz imáma Hoseina klečícího u vody, těsně před jeho vraždou, se zelenou skvrnou místo obličeje, neb se nesmí zobrazovat svatí, případně obraz vdov plačících u osamoceného imámova koně. A nejvíce je mužů synchronizovaně se bičujících. Občas se najde i nějaké to malé dítě s důtkami v rukou, jež se snaží napodobit svého tatínka, či děda.
Ale lidem se to evidentně líbí a emoce jsou cítit všude. Logistické zajištění je perfektní. Lidé roznášející vodu i jídlo, děti které běhají s rozprašovači a osvěžují kolemjdoucí. Kolem postávajících diváků se po zemi válí plastové kelímky, což trochu ubírá na dojmu, Tak si pomyslím něco o čuňatech, která nechají všechno válet tam, kde jim to vypadne z pracky a jdeme dál. (To že během pár minut je všude čisto se mi jeví jako malý zázrak, zřejmě seslaný Alláhem, protože se na ten svinčík nemohl dívat.) Aisi s Justinem jsou trochu napřed a už se probojovávají zástupem lidí. Na jeho konci ovšem stojí policajt a vysvětluje, že touhle cestou mohou chodit jen průvody, diváci musí za hrazení. Hledáme tedy nejjednodušší cestu za mobilní hradbu, snažíme se při tom vyhýbat trávníku, ale když vidíme, kolik lidí na něm stojí / sedí, dojdeme k závěru, že mi 3 už jej nespasíme a jdeme stejnou cestou jako zbylý divácký dav. K lepšímu pozorování si vyhlédneme něco přes metr vysokou zídku, na kterou se Justin s Aisi elegantně vyhoupnou, zatímco já se tam zcela neelegantně snažím vyšplhat a zároveň při tom nemít vyhrnutou sukni až ke krku. Tento zážitek mě utvrdí v tom, že sukně je ten nejvíc nepraktický oděv na zemi.
Z tohoto vyvýšeného místa máme ihned lepší přehled o dění kolem. Vpravo davy v průvodu, davy na krajnicích, davy ve frontě na mešitu, vlevo odpočívající lidé a fontána s krvavě rudou vodou. V první chvíli se mi lehce otáčí žaludek, ale pak se přesvědčím, že to je skutečně jenom obarvená voda. Nicméně jako zajímavost na vyfocení je to bezesporu perfektní. (Už teď vidím ty znechucené obličeje všech, kteří to uvidí.) Cvak a... Nic. Baterka je v háji. A já díky tomu taky, přeci nepojedu na básníky bez foťáku, to bych si pak doma připadala pěkně hloupě. „Víte, já měla vybitou baterku, tak nemám fotky.“ Já, fotomaniak rodiny, to nemůžu připustit.
Omluvím se tedy Aisi s Justinem, že je na nějakou chvíli opustím, protože se chystám zaběhnout do hotelu, hodit alespoň na hodinu, či dvě baterku do nabíječky a poté se sejdeme ve 14:00 u Sadiho. Prokličkuji tedy davem a snažím se najít cestu. Ideálně tu nejkratší. Uvažuji i nad taxíkem, ale s dopravními omezeními v okolí tam budu pěšky rychleji. A skutečně, ani ne za 15 minut už sedím v pokoji, na nabíječce poslušně bliká oranžové světýlko. A já, abych nějak produktivně využila čas, který tu strávím, jdu prát. To je proces jednoduchý, ale kam dát prádlo usušit? Zajdu na recepci a jsem odkázána na střechu. Skvělé. Vyběhnu do 5. patra, přizabiju se na posledním schodu a jsem na místě určení. Nejdříve se porozhlédnu po okolních ulicích a uličkách, oproti Yazdu žádná sláva. Tak co taky čekat od moderního města? Nicméně jsem tu z jiných důvodů, takže zavěsím vyprané prádlo na šňůry a doufám, že nebude foukat vítr, protože kolíčky jsem si nepřivezla. (A představa, že sbírám své spodky a svršky rozfoukané po ulicích se mi věru nezamlouvá).
Ještě se na chvíli vrátím do pokoje, sním něco málo ze zásob a je pomalu čas jít nahánět taxík.
