Po celém odpoledni v autobusu na rozpálené dálníci konečně po západu slunce dojedeme do Shirazu. To je fajn, jen kdybych věděla, kde jsem a jak se dostanu do hotelu?
Stačí se rozhlédnout a hned je u vás několik taxikářů a předhánějí se, kdo vás odveze levněji.
„Anvari hotel? Anvari?“
„No, Zandi.“
Minimálně 2 se mi snaží vysvětlit, že všichni turisti jezdí do Anvari, ne do Zandi. Už to mi mělo naznačit, že jsem někde udělala chybu. Já si momentálně ovšem na svém Zandi trvám, mám tam zamluvený pokoj.
„OK, go!“ vyzve mě jeden.
Následuji jej na stanoviště taxíků, kde si místo toho jeho vyhlédnu ten nejzelenější a nejtaxíkovitější taxík. Tak pro jistotu. Paranoia je všemocná. (Na druhou stranu únosci turistů by se asi nejlépe maskovali právě v naprosto nevinně vypadajícím autě, takže by mi to ve finále bylo stejně k prdu, kdyby se mě někdo snažil unést...)
Až druhý den zjistím, že jsme to do hotelu vzali pořádnou oklikou. Ale abych taxikáři nekřivdila, možná to bylo uzavírkami kvůli průvodům. Na jedné z hlavních silnic uvázneme v zácpě. „Boha jeho, lidi, kam všichni takhle v 9 večer jedete?“ táži se sama sebe. Taxikář mi ovšem ukazuje, ať vystoupím. „What? Why?“ Mává rukou, že tamhle za rohem je můj hotel. Čemuž buď můžu věřit a nebo taky ne. Já jsem ovšem tvor nedůvěřivý, takže zatvrzele sedím, že chci dovézt až před vchod. Nebo alespoň někam, kde uvidím, že tam skutečně ten hotel je. Taxikář vystoupí, odchytí nejbližšího příslušníka policie, který mi lámanou angličinou vysvětlí, že Zandi je skutečně za tímto rohem a že mě tam samozřejmě půjde doprovodit. Poděkuji taxikáři, zaplatím, omluvím se za nedůvěru a následuji policistu, který mě odvede až ke vchodu a čeká, zda nebudu potřebovat ještě nějak pomoci. Když vidí, že se s recepčním jsme schopni domluvit, rozloučí se a odchází za svými povinnostmi.
Tenhle hotel je oproti Silk Roadu poněkud omšelejší. (OK, proti Silkroadu bych mohla říct, že je omšelé téměř cokoliv. Přihlédnu – li k faktu, že se jednalo o hotel „uplácaný z hlíny“, je to možná trochu ostuda.) Ale momentálně mi stačí, když se budu mít kde osprchovat a spát, takže nějakou opadanou omítku a trochu prachu vezmi čert. Plusový bod dostanou za dva pomerančovníky na dvorku. Recepční mě doprovodí do pokoje. V předsíňce ze stropu visí cosi, co vypadá jako přerostlá digestoř. Padá z toho špína a mě děsí, co ještě dalšího by z toho mohlo opadávat. „Fuj.“ Recepční evidentně pochopí, že to nebylo slovo vyjadřující nadšení a vede mě dál. „Bathroom.“ Tak tím dojem skutečně nezachránil. Pokoj vypadá obyčejně, koupelna je slušně řečeno poněkud opotřebovaná. Ale já už teď padám solidně na ústa, a protože nic lepšího tu nemají, budu se s tím muset pro dnešní noc nějak spokojit. Poděkuji, dojdu se dolů upsat a konečně vysněná sprcha. I když přiznávám, představovala jsem si ji o něco hygieničtěji. Přítomnost procesí drobných broučků mi na pocitu sterility nepřidává. Nicméně uzavřu s nimi dohodu: budou žít přesně do doby, než se první z nich pokusí vlézt ke mně do postele.
Hmyz ovšem není to, co mě momentálně trápí nejvíc. V pokoji začne být cítit plyn. Recepční se sice tvářil, že to je normální, ale já se nechystám otrávit (ani normálně) plynem, takže jdu větrat. Otevřeným oknem dovnitř zavane příjemný chládek, takže si vyberu postel u něj, rozestelu (příšerný tvrdý polštář rovnu nahradím kabátem a svetrem) a chystám se zalehnout, když tu začne z venku jít šílený kravál. Oslavující procesí pokročilo na hlavní ulici, takže byť jsou okna do nějaké zapadlé uličky, přes nízké baráčky v okolí je slyšet úplně všechno. Tím pádem mám dvě možnosti. Zavřít okno a pravděpodobně se udusit a nebo nechat okno otevřené a žít s tím, že se nevyspím. Po půl hodině, kdy se i přes strašnou únavu marně snažím usnout, si říkám, že udušení by mohlo být milosrdnější. Ale sebevrah nejsem (OK, vím, že hodně lidí si o mně díky tomuhle výletu myslí opak), takže se snažím vymyslet lepší variantu. Za prvé se přesunu na postel nejdál od okna. To nepomůže ani trochu. Tak si zacpu uši rukama. To je mnohem lepší. Začnu dřímat, ruce automaticky povolí a kravál začne nanovo. Ale nebyla bych to já, abych nezačala vymýšlet pakárny. Svetr omotaný kolem hlavy jako turban je jen slabá hluková bariéra, ale balíky ponožek (čistých!!!) válející se na posteli vedle, by mohly posloužit mému účelu. Vyberu si dva páry podkolenek a za pomoci šátku z nich vytvořím klapky na uši. A pro dokonalost efektu (ne vizuálního pochopitelně) ještě z gázy vyrobím jakési špunty do uší. A najednou je klid. Jaké blaho. Asi za hodinu se pokusím otočit, ale ponožky mi v tom brání. Pozitivní ovšem je, že mezi tím průvod odešel, takže je klid, ticho a já můžu nerušeně pokračovat ve spánku i bez nich. A nad ránem, kolem 7 hodiny, je venku klídek, který bych čekala maximálně někde na samotě u lesa a ne v tomhle velkoměstě.
