Odpolední procházka po památkách - chrámy dvou monoteistických náboženství - Zoroastrizmu a Islámu.
Vyhrabu klíč od svého zámku, odemknu řetízek, kterým se zamykají dveře, dám si ránu do hlavy a stojím ve svém pokojíčku, Tady je krásně. Dám si osvěžující sprchu a padnu na postel, abych naplánovala svoje další putování. Jako primární cíl zvolím Amir-Chack maque, ke kterému ovšem budu muset přejít minimálně jednu hlavní silnici. Takže další cíle hledám na stejné straně, jako je tento architektonický skvost. Volba padne na vodní rezervoáry a Zoroastriánský chrám s věčným ohněm a cestou zpět, až přejdu na stranu hotelu si prohlédnu muzeum vody a vědecké muzeum. Tím je plánování u konce, popadnu láhev vody, nacpu jí do brašny na foťák, kde drží tak akorát silou vůle a směr Amir – Chak maque pochodem v chod. Z cesty vybočím hned na jejím počátku.
Když už u jedné mešity bydlím, nemá smysl odkládat její návštěvu. Projdu vstupní branou, kde mě uvítají nápisy, že mám mít na sobě čádor. No to je sice hezký, ale kde ho mám vzít? Nicméně člověk vypadající jako hlídač mi řekne, že stačí být oblečená jak jsem. Paráda. Jdu na obhlídku výzdoby. Mozaiky v typické tyrkysové barvě kam jen oko pohlédne. Nad jedním výklenkem v kopuly je ovšem mozaika pro středoevropana překvapivá. Dvě zrcadlově převrácené svastiky. Tak by mě zajímalo, zda je u nás tenhle úryvek Koránu zakázán, aby jej náhodou někdo obdobně nezapsal. A vůbec, nezavřou mě, když si to vyfotím a doma tu fotku zveřejním? Našemu absurdistánu by to totiž bezesporu odpovídalo. Jdu dál. Přejdu hned na prvním přechodu, který je nastříkaný na silnici. Nevím tedy, jak je to tu s předností chodců, ale na vlastní kůži zjistím, že přechod nepřechod, stále platí poučka vlézt do silnice a oni už se nějak vyhnout. A nedoufejte, že u toho zpomalí...
Jsem na druhé straně, stojím před mešitou. Jak trefné, vzhledem k tomu, že děkuji Alláhovi, že jsem svoji první samostatnou cestu přes silnici přežila Nějaký chlapík, zřejmě správce areálu, mě zve dovnitř. Uprostřed nádvoří je nádrž s vodou a u ní vodovodní kohoutky, aby se každý mohl před modlitbou umýt. Mešita má tvar písmene L a vede do ní několik vchodů. Některé i na úrovni prvního patra, k těm vede kovové schodiště na kolečkách, lehce zkroucené a značně orezlé. Důvěru bych mu nedala. Chlapík na mě mává, že můžu jít i dovnitř, ale protože se tam několik lidí modlí, nechci rušit. Tak jen nahlédnu, poděkuji a jdu dál svou cestou.
Projdu kolem pár obchodů, mlsně koukám na oříšky a rozhoduji se, zda si je pořídím už teď nebo až večer, vítězí varianta večer, kdo by se s tím teď tahal? Jsem u Amir Chak-maque, na první pohled barák jako kráva. Až na to, že to je vlastně jen zeď. Pravda, široká, ozdobná, ale pořád jen zeď. Dá se na ní i někudy vylézt, ale netuším kudy, takže ani odsud nebudu mít výškové fotky, škoda. Párkrát si jí cvaknu za světla a už se těším, až sem zavítám za tmy. Jako druhá upoutávka pozornosti, vlastně spíš první, protože je blíž křižovatce, na které právě stojím, je fontána, která se táhne přes půl náměstí a v jejímž středu stojí 3 bronzové sochy, každá má pod paží měch, ze kterého by pravděpodobně v reálu tekla voda do nastavené misky v druhé ruce. Tady jsou vůbec hodně ujetí na vodu, zřejmě za to může ta poušť všude kolem. Jen si nejsem jistá, jestli pro tyhle účely to není trochu plýtvání?
Kolem kašny pokračuji blíž ke zdi. Asi v polovině mě odchytí jakýsi mladík. Prý jestli si můžeme popovídat.
„Jasně, proč ne.“
„Skvělé.“ a už mává na druhého, který stojí u silnice vyzbrojen kamerou.
„Můžeme si vás natočit?“
„Ne.“
„Proč?“
„Protože nechci.“
„OK, ale popovídat si můžeme?“
„Jo.“
Odmávne kameramana, že jej nakonec nepotřebuje a začne konverzaci standardním způsobem: „Vítej v Iránu, odkud jsi, jak se ti tu líbí, jak dlouho tu jsi a budeš?“
Odpovídám, že jsem tu pár dní, moc se mi tu líbí.Budu tu 14 dní.
„S kým tu jsi?“
„S bratrancem.“
„Kde máš bratrance?“
Mávnu rukou někam za sebe.
„Trochu se opozdil.“ (Asi tak o 1000 km a pár hodin)
„Aha. A co si myslíš o Americe?“
„Nic moc hezkýho?“ napadají mě slova typu idiokracie, diktatura, ale pak si uvědomím, co vládne tady a radši již nic dalšího neříkám.
„A opravdu si to, že nenávidíš Ameriku, nemůžeme natočit?“
„Ne.“
„Dobře, dobře.“
„Navíc, neřekla jsem, že nenávidim Ameriku. Jenom jí nemiluju.“ mluvte do dubu a půjde vám to líp. Prokazuje krásné selektivní slyšení vlastní zřejmě všem publicistům na světě. Tak se loučím a raději jdu svou cestou. Chudák, vypadá zklamaně, ale já ničí propagandě sloužit nehodlám.
Mrknu do mapy a dojdu k závěru, že na ní chybí pár ulic. Takže hledám další velkou křižovatku, pravděpodobně kruhového tvaru a na ní zahnu do leva. Najdu kruhový objezd, který by mohl odpovídat, zabočím a když už získávám pocit, že jdu úplně špatně, opravdu chrám potkám. Je za vysokou bílou zdí, za kovovou branou, toho času zamčenou. (Ne)Hezky česky si ulevím, vyndám foťák, nastavím samospoušť a už jej sunu do mřížoví brány nad svojí hlavou, abych alespoň trochu viděla, jak tento skvost vypadá. Fotka pěkná, ale věčný oheň je uvnitř a přeci neodejdu bez toho, abych jej viděla? Na druhou stranu, co jiného mi zbývá? Odcházím tedy do Science muzea, kde snad budu mít větší štěstí. Po 200 – 300 metrech za mnou dojede motorka. Pán na ní zastaví a počká až k němu dojdu.
„I see you in front of the firetemple.“
„Yes?“
„Yes. It was closed. But now is open.“
„Hoooorayyyy! Thank you very much!“
Div že se zpátky nerozběhnu. Ale hlavní brána je pořád zavřená. Napoví mi až další kolemjdoucí, že vstup je bočními vrátky. Před chrámem je opět udržovaný park, jezírko, lavičky. Propletu se mezi vzrostlými tújemi, vyjdu po schodišti, na kterém se fotí jiný pár turistů a vstoupím do chrámu. Překvapí mě svojí strohostí. Trochu mi to připomíná nezařízený salónek nějakého loveckého zámečku. Jen ty trofeje na zdech tu chybí. Místo toho je jedna zeď prosklená a za ní se nachází onen věčný oheň. Sklo ovšem není zrovna nejpřívětivější, neb se v něm odráží dveře za mnou, takže z onoho zázraku zrovna moc vidět není. Škoda. A ani na „kněze“ této víry nenarazím. Takže jen z popisu vím, že nosí bílé oblečení se zástěrou a vypadají asi jako naši tradiční řezníci. Takže možná dobře, že jsem na žádného nenarazila, mohla bych se taky lehce vyděsit. Uvnitř už není nic k prohlížení, takže jdu prozkoumat park. Udělám pár fotek celého chrámu přes odraz ve vodě. (Vodní fotky se dají udělat snad u každé Iránské památky.) A aby to Ahura-mazdovi (bohu, který se tu s Alláhem dělí o místo na výsluní) nebylo líto, spáchám pár detailních snímků jeho okřídlené osoby nad vstupním portálem.
Při odchodu z parku mě ještě zarazí kvalita místní elektroinstalace, neboli dráty trčící do nebe, u toho zásuvka a to vše na vnější zdi a i na té to evidentně drží jen silou (boží) vůle. Tak tady bych za deště jít nechtěla. A protože mám mnoho kamarádů s diagnózou bakalář, či již inženýr elektrotechniky, neodpustím si dokumentaci i tohoto. Když to tak pozoruji, skoro se děsím, co na mě čeká ve Science muzeu, kam momentálně mířím. Chvíli zkoumám mapu a zjistím, že to znamená jít stále rovně. Takže bych to měla najít. i já. Jdu a jdu a stále nic. Divné. Zkouším se zeptat. Maminka s kočárkem a druhou dcerkou v náručí mě nasměrují zpátky. Prý po levé straně. Najdu jedinou budovu, která by to mohla být, ale vyklube se z ní banka. A ještě k tomu zavřená.
Když vylezu zpět na kruhovém objezdu, vzdávám se. Zašla jsem si asi 3 km, no co už. Momentálně řeším závažnější věc, kterou je došlé pití. Zamířím ke krámku na druhé straně silnice. Při bližším zkoumání vypadá zavřeně, ale když mě uvidí mladík uklízející před ním, vpadne dovnitř a přivede staršího prodavače, který pohotově otevře. Poděkuji a s pomocí slovníčku v Lonely Planetu si objednám pití. („Balade inglisi?“ „No. Balade farsi?“ „No.“) S mizernou Perskou výslovností přeslabikuji několikrát větu o jedné lahvi vody, ale nakonec si porozumíme (když jim ji dám oběma přečíst ze slovníku). Já mám svoji vodu a o překvapení postaráno. No řekněte, kdy se vám naposled stalo, že by otevřeli obchod jen proto, abyste neumřeli na dehydrataci? S úsměvy mě vyprovodí a definitivně zavřou. Jsou 4 odpoledne a ať koukám kamkoliv, zavírá se úplně všechno. Tím se vzdávám naděje, že bych chytila otevřené water muzeum. Bohužel se nespletu, takže pokračuji do hotelu. Ale protože je stále světlo a je tady toho hodně k vidění i mimo oficiální památky, zamotám se ještě do starých uliček. Kousek za hotelem je další mešita. Tedy v porovnání s těmi, které jsem zatím viděla, spíš mešitka. I tak do ní míří lidé. Kouknu na hodinky, bude 5. Hlavní modlitba dne. Dovnitř se tedy ani nesnažím dostat, byť by mě tam pravděpodobně pustili. Tak jen obejdu blok, narazím na pár obchůdků a človíčka, který si myslí, že jsem se ztratila od skupiny Španělských turistů, kteří jsou právě v jedné z mešit a snaží se mě tam nasměrovat, zatímco já se mu snažím marně vysvětlit, že nejsem Španělka.
