Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Napříč tyrkysovou zemí VIII. - Vlak do Yazdu

Posledních pár minut s doprovodem a potom "hurá" samostatné cestování vlakem do Yazdu.

A aby byl stres o něco záživnější, nejdeme do pokoje, kde by byl klid, ne my si sedneme dolů k recepci, kde neodlepím oči od hodin, které se mi zcela bezostyšně vysmívají a i přes moje protesty posouvají minuty zatvrzele dopředu. Ve čtvrt má přijet taxík. Za 5 minut, 4 minuty, 3 minuty, 2, 1, čtvrt, minuta po, 2, 3, jsem nervní jak pes. Jdu se zeptat Musávího, kdy má auto přijet. Odpoví, že každou chvíli. A skutečně v tu chvíli vejde taxikář do dveří.

 

Tomáš pobere moji krosnu, já batoh, brašnu na foťák a pohory, které se nikam nevešly a uličkou smrti přejdu až k autu. Bágly zaparkuji vedle sebe na sedačku, Tomáš se loučí. „Tak na to zapomeň chlapče, jedeš se mnou aspoň na to nádraží. Prosííím.“ Mému pohledu ála přišlápnuté štěně evidentně nejde odolat, byť tvrdí, že si chce ověřit, že opravdu odjedu. Usalaší se tedy vepředu a zapřádá hovor s řidičem. Já se bavím maximálně tak s Alláhem (neb co si budeme namlouvat, kdo jiný by tu měl být nejkompetentnější?), ať mě nenechá osaměle zemřít. Tomáš se tomu bezostyšně směje. Pakliže se mi tím snaží dát najevo, jak je nemožný a že bych s ním nevydržela už ani den, bude se muset ještě trochu víc snažit, stále si totiž říkám, že lepší on, než drátem do oka, nebo cokoliv tomu podobného, co mě může bezesporu potkat, pokud se budu po téhle zemi potulovat sama. Dokonce i zapomínám vnímat okolní ulice, již téměř ponořené do spánku, přesně do chvíle, kdy zastavíme před nádražím.

 

Zaplatíme, vystoupíme, potřebovala bych facku, abych se probrala. Jedné psychologické se mi dostává. Před budovou je vyveden velký z drátěné konstrukce složený blikající model parní lokomotivy s vagónky.

Opět kýč jak v cirkusu, pardon, chci samozřejmě říct, jako v Iránu. Tomáš mi pomůže vyndat věci, opět si naloží mojí krosnu a rozloučí se s taxikářem. Na cestu zpět si uloví jiné auto. Vejdeme do rozlehlé haly, nemějte mi prosím za zlé, že nemám nejmenší tušení, jak vypadala, kde najdeme informační přepážku. Slečna za ní nás ochotně pošle směrem k nástupištím. Stále rovně za nosem a až to nepůjde, tak doleva. Správně odhadneme, že to bude tam, kde je největší dav. Sice nechápu, na co tam ti lidé čekají, ale přesuneme se k nim. Za chvíli pochopíme.

 

Před vchodem na nástupiště musí každý projít kontrolou. Tomáš mě ověsí všemi mými věcmi pro případ, že by nemohl jít se mnou až do vlaku. Zaměstnanci drah a policie kontrolují jízdenky, domorodcům občanku a cizincům pasy a víza. Asi i díky tomu, že jsem cizinec a Iránci jsou přehnaně slušní, ochotní a rádi dávají přednost, se dostanu k policistovi až nečekaně brzo. Zkontroluje vízum, dá mi razítko na jízdenku a už mě žene s davem na nástupiště 15. Tomáš chce jít se mnou, ale je mu to zatrhnuto. Pokud nemá lístek, dál nesmí. Stačím na něj zakřičet, ať si představí, že jsem ho právě objala a už mě dav tlačí vpřed. I přes to slyším jeho odpověď, že to si snad radši představovat nebude. Drzoun jeden.

 

A jakéže to bylo to nástupiště? Fifteen? je jich tu vůbec tolik? Z nádražní haly vede most a z něj schody na jednotlivá nástupiště. Sem tam u některého stojí vlak, ale nikdo se k němu nehrne. Nechám se dál unášet davem, až do chvíle, kdy se mě ujmou dvě slečny. Ty mě odvedou až na konec mostu, kde jsou poslední schody a policista. Ptáme se ho kudy kam. Holčiny pošle po schodech doleva, mě doprava, samozřejmě až po tom, co si důkladně prohlédne můj pas a vyzpovídá mě odkud přijíždím. Česká republika mu nic neříká, ale i tak mi popřeje hezký pobyt v Iránu. Loučím se se slečnami, též přejí hezký pobyt a směřuji ke svému vagónu. Před ním stojí další člověk, který mi zkontroluje jízdenku a doprovodí mě ke kupé. tam je zatím jedna jediná pasažérka. O to však ráznější. Zavelí zastavit, z ruky mi vymotá pohory a uloží je do zavazadlového prostoru, to samé provede s mojí krosnou. Protesty, že to zvládnu sama jsou dobré jedině k tomu, že zjistíme, že „umíme“ anglicky. Malý batůžek umístím dle rozkazu pod sedačku a brašnu s foťákem si nechám na klíně. Přijdou i další spolucestující, věkový rozdíl mezi námi minimální. Poslední dvojice, která se do kupé dostaví je babička s malým vnoučkem, chudák, občas mi přijde vyplašenější než já.

 

Vlak se dává pomalu do pohybu. Ještě by možná byl čas vyskočit, i když bych tu asi musela nechat krosnu. Ale teď už jedeme moc rychle, evidentně to znamená, že dřív než v Yazdu opravdu nevystoupim. Sakra! tak se pohodlněji usadím a znovu se rozhlédnu po ostatních, visí na mě očima. Ehm, co se děje? Jediná z přítomných, která ovládá angličtinu (nebo jediná, která se k tomu přiznala) je Fiona, samozvaný generál našeho kupé. Ujme se proto role překladatelky. A začíná zpovídání. Jak se jmenuju, odkud jsem, zda mám sourozence, proč jsem nevzala s sebou i své sestry. Ta otázka mě pobaví. Představa kterékoliv z mých sester na tomhle místě je značně komická. Pro ilustraci: jedna z nich je matka dvou dětí na plný úvazek, jejíž smysl po dobrodružství je zahlcen i cestou s kočárkem Plzeňskou dopravou z Doubravky do centra. Druhá je princezna, které v přihlášení do Miss brání pouze její trpasličí vzrůst, takže představa, že by nemohla vyrazit ven v sukýnce a tričku s výstřihem do pasu by jí způsobila značné psychické obtíže. (A pak se divte, že celá moje rodina tvrdí, že nejsem jejich a rozhodně mě vyměnili v porodnici.) Snažím se to vysvětlit, ale tuším, že se to neshledá s pochopením.

 

Na návštěvu za námi přijdou i ony dvě slečny, které mě vedly na nástupiště. Chvíli stojí za dveřmi, něco si šeptají, postrkují se navzájem dopředu, ale ani jedna evidentně neví, jak začít. Tak se pokusím přívětivě usmát, což je u cynika jako jsem já úkon nadlidský a začít hovor. „Hello.“ Sice nic originálního, ale zabralo to. Slečny se nacpou mezi dveře a začínají brebentit. Takže kolečko kdo, odkud, proč, na jak dlouho, ... , jede znova od začátku. Fiona tentokrát pouze překládá do Perštiny. Nějakým způsobem se dostaneme i na naše pozdravy. Tak vysvětluji, že u nás si lidé podávají ruce, když se s někým seznamují, vítají, loučí. Všichni vypadají poněkud konsternovaně a kdosi prohlásí, že to je nehygienické. Možná na tom něco bude. I tak si s oběma slečnami , které jsou již na odchodu potřepeme ploutvemi. Škod, že jsem jim nestihla vysvětlit, co u nás znamená pozdrav leklé ryby.

 

Fiona se rozhodne, že se jde navečeřet do jídelního vozu, což znamená, že jsme rázem bez tlumočnice, tak nastává fáze ticho. Ideální čas, abych se pustila do dopisování svého cestovního deníku. Ve psaní se vyskytne jen pár vyrušení. To se totiž snad celé zaměstnanecké osazenstvo muselo přijít podívat na tu divnou cizinku. Nejprve přišel chlapík s povlečením, a když už tam byl, řekl si rovnou o pas, který zkoumal horem, dolem a nic platné mu to nebylo. Tak si přivolal kolegu, co vládl angličtinou a chvíli jsme konverzovali. Takhle přišlo ještě několik lidí, ale jakmile se vrátila Fiona, zavřely se dveře a bylo zaveleno ke spánku. Přidělena mi byla prostřední postel nad sedadlem v protisměru jízdy. Začala jsem nandávat prostěradlo, ale paní s vnoučkem se toho ujala. Tak nevím, zda vypadám, že jsem tak levá a nebo je to jen tou jejich ochotou pomáhat. Nicméně lehce zahanbeně jsem stála opodál a protesty byly marné, neb Fiona se starala o svojí horní postel a nepřekládala.

 

Všichni už se naskládali na své lože. Klučina s bábí na jedno spodní. Docela jsem je obdivovala, vzhledem k tomu že vlak není zrovna uzpůsoben nedrncavému pohybu, že se tam nepřizabili. I já si vylezla na své místo, boty zanechaje pod žebříčkem a začla jsem odmotávat šátky. První z vlasů, druhý z krku. Zkroucená jako paragraf pod horní postelí jsem se pokusila svléknout alespoň z vrchních šatů a spát jenom v tričku. nepodařilo se, takže dolů z postele, svléknout svršky, zalézt pod peřinu a ideálně spát. Dívám se do zdi, nechávám se kolébat překvapivě i příjemným drkotáním vlaku ujíždějícího temnou krajinou. Spánek se nedostavuje. V peněžence najdu Honzovu fotku, kterou mi dal na cestu, trochu si pobrečím, opět koukám do zdi a opět ne a ne spát. Únava mě přemůže teprve nad ránem, ovšem asi tak hodinu před dojezdem do Yazdu.

Autor: Klára Kutačová | pondělí 16.8.2010 16:00 | karma článku: 13,86 | přečteno: 1086x
  • Další články autora

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.

Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.

6.8.2020 v 14:00 | Karma: 17,81 | Přečteno: 591x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.

Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.

29.7.2020 v 21:42 | Karma: 19,75 | Přečteno: 500x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.

Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...

28.7.2020 v 17:30 | Karma: 16,00 | Přečteno: 456x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.

Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.

19.7.2020 v 11:58 | Karma: 19,92 | Přečteno: 490x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...

... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.

20.6.2020 v 12:59 | Karma: 27,04 | Přečteno: 985x | Diskuse | Společnost
  • Nejčtenější

Pohřešovaného manažera našli mrtvého, po noční nehodě patrně bloudil v lese

9. prosince 2024  9:39,  aktualizováno  14:34

Policisté v pondělí dopoledne našli pohřešovaného manažera e-shopu s hudebními nástroji Kytary.cz....

Velký test másla: Nejlahodnější vzorek nebyl ani bio, ani z alpského mléka

7. prosince 2024,  aktualizováno  12.12 12:45

Premium Lahodné máslo, které chutná a voní po smetaně, nemusí stát majlant. Jenže napěchovat jím mrazák,...

Bývalý syrský prezident Asad je s rodinou v Moskvě. V Rusku získali azyl

8. prosince 2024  11:42,  aktualizováno  20:39

Sledujeme online Bývalý syrský prezident Bašár Asad a jeho rodina jsou v Moskvě, kde od ruských úřadů získali azyl....

Zmizel manažer e-shopu s hudebními nástroji. Odjel do Krkonoš a nevrátil se

8. prosince 2024  12:28,  aktualizováno  20:15

Policisté pátrají po sedmačtyřicetiletém Filipu Č. manažerovi e-shopu s hudebními nástroji...

Režim padl, hlásí syrští povstalci. Vtrhli na íránskou ambasádu

8. prosince 2024  5:26,  aktualizováno  11:31

Sledujeme online Povstalci i exilová opozice v neděli nad ránem ohlásili konec režimu syrského autoritářského...

Rusové jsou před Pokrovskem, podnikli jeden z největších úderů na energetiku

13. prosince 2024  8:18,  aktualizováno  10:27

Sledujeme online Ruské síly jsou 1,5 kilometru od ukrajinského strategického města Pokrovsk v Doněcké oblasti. V...

Němce neprávem věznili za vraždu. Teď po něm chtějí peníze za jídlo a nocleh

13. prosince 2024  10:19

Téměř 100 tisíc eur (2,5 milionu korun) požadují německé úřady za stravu a ubytování po muži, který...

Ponížení. Nejlepší hráč scrabblu v historii zase vyhrál, aniž by uměl jazyk

13. prosince 2024  10:14

Španělské mistrovství světa ve hře Scrabble vyhrál Novozélanďan Nigel Richards, který španělsky...

Nové obrněnce pro Českou jdou do výroby. První dorazí napřesrok

13. prosince 2024  10:13

Ve výrobním závodě švédské firmy BAE Systems začala výroba prvních bojových vozidel pěchoty CV90...

  • Počet článků 283
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1085x
Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...