Večer jsem nastoupila v Teheránu do vlaku, který mě zavesl o pár set kilometrů na jih - do Yazdu.
Někdo buší na dveře. „Neee, já chci spát.“ Zahuhlám a chumlám se pod peřinu. To už mě ale tahá jedna ze spolucestujících z postele. Vstát, odevzdat povlečení, za 5 minut si pro ně přijdou. Po vzoru ostatních přidám svoje lůžkoviny na prázdnou spodní postel, ani jsem nezaregistrovala, že někdo vystupoval dřív. Deku a polštář vrátím do obalu a podávám Fioně, která je umístí na horní přihrádku, odkud jsme je vzali. A už nám dolů podává věci. Babička mi nabízí, že můžu jet k nim. Poděkuji, odmítám. Opravdu můžu jet k nim. Je to velice laskavé, ale nejde to, děkuji. Tak se přidá Fiona, že můžu přespat u nich, přeci teď v noci nepojedu do hotelu. Vysvětlím jí, že tam již mám zamluvený pokoj. OK, ale alespoň na taxík mě doprovodí. To již neodmítnu, protože na hledání taxíku ve 4 ráno 5 000 km od domova se opravdu necítím. Já bych se na to totiž necítila ani v Praze a to už tam nějakou ne zcela zanedbatelnou dobu žiju.
Vlak s pískáním brzdí, venku svítí spoustu pouličních (v tomto případě spíš ponástupištních) lamp, jinak široko daleko nic nevidím. Lidé se hrnou ven, necháváme je vystoupit a spolu s Fionou jdeme jako jedny z posledních. Před nádražím se opět zamícháme do zcela neorganizovaného davu, v němž se každý snaží sehnat taxi domů. Z principu to není nic složitého. Přijdete k budce, kde sedí chlapík a prodává lístky, jeden si koupíte a poté najdete auto, které jede vašim směrem. K tomu ovšem musíte alespoň tušit, co je váš směr, což já rozhodně netuším. Takže předám Fioně vizitku Silk Road hotelu, kterou jsem si vzala ve Firuzehu a ona se za chvíli vrací s taxikářem. Malý batoh je i přes protesty hozen a zmačkán do kufru, zatímco krosna je umístěna na zahrádku a já nasardinkována na zadní sedačku, kde už se tísní jiné dvě osoby. Už chápu, proč batoh rozhodně nesměl dovnitř. Celé auto má ženskou osádku, jen nevím, zda to tak být musí a nebo to byla náhoda.
Řidič šlápne na plyn a rozjede noční ralye po prázdných ulicích. Nabízím království za bezpečnostní pás, ale tím tu pravděpodobně nevládne jediné auto v zemi. Nezbude mi nic jiného než se držet dveří a spoléhat na to, že jsme dostatečně zaklíněné na zadní sedačce vlastní vahou a množstvím lidí vedle mě sedících. Řekněme si to na rovinu, zdejší provoz na pozemních komunikacích se pro mě stává čím dál tím víc noční můrou. Tajně doufám, že hotel není moc daleko.
Svištíme městem, proti nám mešita, nezdá se, že by se tu dalo někam odbočit, rozhodně ne do míst, kam by se vešlo auto. Takže mě nemile překvapí, když taxikář trhne volantem a vůz se otočí téměř o 180°, najede do kopečka a najednou stojí u ústí boční a značně temné uličky. Předpokládám, že tady vystupuje někdo z místních. Řidič však ukazuje na uličku a opakuje: „Silk road hotel. Silk road hotel.“
„Here?“ Optám se vyděšeně.
„Yes, yes, Silk road hotel.“
Už mi otevírá dveře, shazuje krosnu ze střechy a loví batoh z kufru. A protože zaplaceno dostal ještě před jízdou, vrací se na své místo mezi pedál a volant a než mrknu, mizí za rohem.
Stojím sama, opuštěná na neznámém místě, je půl 5 ráno, v dohledu nic, co by se byť jen vzdálen podobalo hotelu a ještě měl ten dobytek mojí krosnu na střeše jen tak hozenou. S jeho stylem jízdy se vážně divím, že jsem nepřišla o všechny věc, které v ní byly. Ještě chvíli spílám člověku, který už je dávno za kopečky, za tu do nebe volající nezodpovědnost , ale brzo zhodnotím, že efektivita tohoto počínání je na bodě mrazu, takže jdu raději hledat hotel.
Jako první zamířím do oné maličké uličky, kam mě směroval taxikář a skutečně na rohu domu je v pestrých barvách vyveden nápis SILK ROAD HOTEL a kousek od něj jsou dřevěné vstupní dveře, s klepadly, která mají své lepší časy již dávno za sebou. Chopím se jednoho z nich a zaklepu. BUH, BUCH. Sama se až leknu, jak hlasitě to šlo i přes nános lepenky, která buď má držet klepadla pohromadě a nebo tlumit údery. A nebo třeba obojí. Po pár vteřinách se dveře otevřou a v nich stojí vysoký mladík, lehce anorektického vzezření a vzhledem k denní době, s neuvěřitelným úsměvem. Já se zmáhám maximálně na unavené: „Good morning. I have reservation here for single room.“
Vpustí mě dovnitř. 3 kamenné schody dolů a jsme v temné chodbičce, voní to tu jako ve vlhkém kamenném sklepě někde na hradě. Naproti nám jsou dřevěné dveře, čekám, že projdeme jimi. Místo toho mladík odhrne koberec visící od stropu a jsme v další chodbě, ta je již vyšší a končí jasným světlem, které dost oslňuje. Světlo na konci tunelu může být sice přijíždějící vlak, ale tahle lampa, člověk i prostor vypadal mírumilovně.
Dojdu až na konec chodby a konečně se rozkoukám v ostrém světle. To co vidím mi vyrazí dech. Stojíme v atriu, kde je uprostřed bazének, kolem něho ohromné množství zeleně (palmy a jiné), dlážděná podlaha, stoly a židle, nebo místo na oběd vleže a ve zdech dveře s barevnými mozaikami a malá okýnka. Zůstanu stát na místě a jen se rozhlížím, hltám atmosféru. Připadám si jako ve snu. Tak v tomhle Tomáš nelhal, je to tu vážně pohádkové.
„I am sorry. There is your room.“
„OK. Merci.“
Následuji jej do svého pokoje. Dveře jsou lehce hobití, takže oba musíme sklonit hlavu, abychom prošli. Místnost je zařízená jednoduše, nicméně hezky. Široká postel, že by se na ní pravděpodobně vešli i dva, přes ni barevný pruhovaný tkaný přehoz. Naproti malý stoleček a židle s bordovým, zlatě vyšívaným ubrusem. Nad ním ve výklenku standardní modlitební kobereček a kámen. Přes dveře se dají zatáhnout zlaté závěsy, stylem připomínající nejvíce asi baroko. Okýnko je v pokoji jediné, malé, vedoucí do atria. Kovové dveře, které jsou lehce jako pěst na oko, vedou do malé koupelny, kde je vše, co člověk potřebuje. Sprcha, umyvadlo a toaletní mísa. Vše v prostoru tak malém, že se v podstatě můžete sprchovat a zároveň sedět na toaletě.
Poděkuji za odvedení do pokoje, znovu zavítám do koupelny, abych si dala sprchu a už se vidím v pohodlně se tvářící posteli. Odhrnu přehoz a s radostí sebou plácnu do peřin.
„Auuu.“
Špatně odhadnu konzistenci podkladu, neb na posteli není matrace, pouze jakási duchna, která je ovšem jen ve středu. Na krajích přečuhuje dřevotřísková deska. Smířím se s tím a schoulím se do středu postele. Polštáře tu mají o něco málo lehčí a tvárnější, což je nádherné. Nařídím si budík, zalehnu a uslyším ječení z mešity. Ranní modlitba v 5 ráno. Co jsem komu udělala? Já se chci vyspat! Schovám hlavu pod peřinu, nepomáhá to. A představa, že se něco takového dá ignorovat je naivní. Budík zase hezky vypnu, a když zavládne spásné ticho, konečně usnu.Yazd je na tom s mými sympatiemi zatím tak na půl....
