První (a zároveň druhý) let je úspěšně za mnou. Letadlo sotva zastavilo. Nemá cenu se štípat, abych zjistila, zda nespím, neb rána o okýnko tento úkon zastoupila více než plnohodnotně. Opravdu jsem tady. V Iránu. V zemi snů.
Lidé vystupují, my nikam nespěcháme.
Vážeme šátky přes vlasy.
„Neber to tak ortodoxně.“ popotahuje mě Tomáš za pashminu. „Když bude nějakej vlas vidět, tak to nevadí.“
„Kuš, když už jsem se to tak naučila vázat, tak to budu nosit.“
„Jak myslíš.“
Kača si ležérně přehodí šálku přes temeno a kolem krku. Grrrr. A ještě na ní může Tomáš oči nechat, to vážně nechápu. Jsme poslední 3 mimo posádku, kdo ještě trčí na palubě, takže lezeme ven. Kača se zastaví u stevarda a pošle nás napřed. Hledá své přátele. My tedy projdeme tunelem a čekáme, čekáme, čekáme. Vzdáváme se a jdeme si alespoň pro víza. U okýnka předložíme pasy, vyplníme jednoduchý formulář a čekáme na ortel. Víza nám dají. Za 100 E, holt nejen v Čechách jsou vyděrači. Odcházím k druhému okénku zaplatit, zatímco Tomáš speluje naše jména, aby je mohl úředník zapsat ve Farsi. Mé jméno je skutečně krásný klikyhák. A Kača pořád nikde.
Máme víza, je 5 ráno, nejvyšší čas odjet do hotelu. Jdeme k přepážkám, kde ovšem momentálně nikdo není. Rozhlížíme se a čekáme, zda nás někdo zaregistruje. Přichází policista.
„Běž první a vysvětli mu, co tu děláme.“ Pošťouchne mě Tomáš zlomyslně.
„Ehm. Good morning.“
Nacpu celníkovi pas a doufám, že po mně nebude nic chtít. Naštěstí je na tom s angličtinou stejně jako já, takže koukne na vízum, pas zaklapne, vrátí mi ho a vykoktá něco jako.
„Bye.“
Tomáš je na řadě, tak na něj mávnu, že jdu dolů ulovit věci. Sjedu po eskalátorech do příletové haly a zjistím, že se mi podařilo ztratit svůj kód od krosny.
„Prostitutka vodič!“ Tohle asi bude muset vyřešit Tomáš, na to moje jazykové schopnosti nestačí.
„Kde máš bágl?“
„Smztratiakd.“ mumlam do země.
„Co?“
„Že sem nehoráznej blb a ztratila jsem tu samolepku s kódem.“
Tomáš vezme svůj pas i se samolepkou, zamává na člověka u batohů, vezme nejdřív můj, pak svůj a jdeme. Asertivita v praxi.
„A teď najdem tu Kaču.“
„Enjoy. Nech mi tu batoh.“ zaparkuju se na lavičku a fascinovaně se rozhlížím kolem. Na plakátech po sloupech a zdech nacházím propagandistická hesla, hezky ve farsi i angličtině. No comment.
Tomáš mezi tím běhá po letišti a nechává dokonce Kaču vyhlásit v rozhlase, nic platno, asi se po ní slehla zem. Holt smůla chlapče, budeš se muset spokojit se mnou.
„Tak nic, pojedem.“
Naložíme si bágly na záda a vyjdeme z letiště. Holá šedá pláň, uprostřed ní letiště, ze kterého na dvě strany vychází chapadla silnice a na obzoru začíná pomalu vycházet slunce.
Vážně se mi to nezdá? Jsem skutečně tady?
„Jdeme chytit taxík, ten co jsem objednal z hotelu už tu nebude, máme zpoždění víc než hodinu.“
„Jo.“
Vyrazíme k parkovišti.
„Možná tam pojede nějaký autobus.“
Tomáš se ptá, kde se dá, ale všichni kroutí hlavou. Do Teheránu jedině taxi. Tak začne smlouvat cenu. Pod 400 000 ani nepočítáme, že bychom se mohli dostat. A nespleteme se.
Taxík vypadá, že už má svoje lepší časy za sebou, ale to všechny tady. Bágly do kufru, Tomáš dopředu, já dozadu a můžeme jet. Tom si povídá s řidičem, chvílemi i se mnou. „Vidíš tu horu? To je myslím největší vrchol Iránu.“ Obrátí se k řidiči, jestli má pravdu a řidič se mu vysměje, celkem nahlas a od srdce. To ale není důležité. Uháníme silnicí na severovýchod. Občas zahlédneme vojenskou základnu, jinak nic. Provoz je téměř nulový. Kdo by taky kam jezdil v 6 ráno?
Před Teheránem musíme projet mýtnou branou. Řidič se ani nenamáhá zastavit, když podává poplatek, jen zpomalí na přijatelnou rychlost, podá peníze a jedeme vesele dál. Ve městě už je živěji, studenti odcházejí za vzděláním. A proudí i přes silnici. Tedy přes tu 6ti proudou komunikaci po níž jedeme. A evidentně jim nedělá těžkou hlavu něco jako přechod případně nadchod, který mají přesně nad hlavou. A víte co? Nikomu to nevadí. Žádné zběsilé troubení, nic. Auta je jednoduše objedou.
„Tak tohle zkoušet nebudu.“
„Neboj, budeš. Tady se jinak chodit nedá.“ ujistí mě Tomáš. Opravdu se o tom nezapomněl zmínit, než jsme jeli?
Zamyslím se nad tím, jak dalekosáhlé jsou mé sebevražedné sklony a dojdu k závěru, že dostatečné k tomu, abych se tu naučila přecházet.
Město houstne, lidé přibývají.
„Ty domy jsou rozestavěný, padaj a nebo takhle vypadají schválně?“
„Jak který, na to si taky zvykneš.“
Tomáš se rozhlédne.
„Už tam skoro jsme.“
Jedeme další čtvrt hodinu.
„Ale tohle náměstí už je to správný!“
Necháme si zastavit na Amir Kabir street, zaplatíme. Tedy Tomáš zaplatí, protože si od minule nechal moudře peníze do zásoby, abychom nemuseli hned shánět banku a měnit eura.
„Jak si na tom s chozením?“
„Proč?“
„Protože půjdeme kus pěšky.“
Neměl ses mě zeptat dokud jsme seděli v autě?
„Nějak to přežiju, jsem přece SUP.“
Jeden batoh na zádech, druhý na břiše.
„Jo a mimochoden, neřikal si, že tu bude zima jako unás?“
Venku je vcelku přijatelná teplota. Zvlášť, když uvážím, že je sotva 8 ráno a já mám jen triko s dlouhým rukávem.
„Zase takový teplo neni.“ snaží se Tomáš nějak obhájit svůj svetr a kabát a jak se přiznal, tak i slušivé punčošky.
„Už mlčim. Já si nestěžuju.“
Jdeme ulicí, kterou ze všech stran lemují obchody s náhradními díly na auta.
„Jo to je tu taky normální. Tady se celá ulice na něco specializuje."
„Já vim, to si řikal. Jenom jsem si to do teď nedokázala představit.“
„A tady přejdem.“
„Zbláznil ses?“
„Ne. Drž se u mně. Řek sem u mě, ne mě!“
„Promiň.“
„Teorie je taková, že ten pruh, co je teď blíž k nám, levej, po směru jízdy je jedinej, kde jezdí auta zleva. Zbylých 5 je pro auta z prava. Motorky jezdí všude.“
„A?“
„A teď prostě pudem, nebudeme nikomu lézt přímo pod auto a oni se vyhnout.“
Nalepím se co nejblíž k Tomášovi a sleduji, co udělá. Klidným krokem vstoupí do silnice, jakoby to nebylo nic zvláštního, že se na něj valí 5 nepřetržitých šňůr aut. Se značně rozklepanými koleny (v mém případě) ve zdraví přijdeme na druhou stranu.
„Neboj, to natrénujem.“
„Toho se právě bojim.“
„A tamhle je restaurace, tam se pudem najíst, až se vyspíme.“
„OK.“
Ještě chvíli jdeme po hlavní silnici.
„A tady doleva.“
Nenápadná ulička, ale poznávám jí z fotky na webu. Firouzeh hotel. Jsme doma.
Tomáš jde jako první a domlouvá se s recepčním, že tu má se svojí sestřenicí zamluvený pokoj. Dozvíme se, že mr. Musaví (doufám, že mu to jméno moc nekomolím), se kterým se dá velmi krásně komunikovat v angličtině tu ještě není, ale bude v 9. Nicméně jestli chceme jít spát, zavede nás k nám do pokoje. Nemusíme dlouho přemýšlet, vidina postele je velice lákavá.
Pokoj je jednoduše zařízený – dvě postele s vysokou matrací, deka, polštář, prostěradlo. Mezi postelemi stolek s telefonem. V rohu lednice, u stěny věšák s poličkou na níž leží modlitební kobereček a kámen. („Pozůstatek tradic, jednou někoho napadlo, že by bylo fajn si to něčím zatížit, aby to nelítalo a najednou maj všichni šutr, i když nefouká.“ - za tuto teorii neručím, je to jen názor...) A za rohem dveře do sprchy. Záchod je společný na chodbě. Hotelový chlapík nás tímto zanechá našemu osudu.
„Ta postel vypadá nepřevlečeně.“
„Chceš to řešit nebo spát?“
Vytáhnu z batohu sárong, přehodím jej přes postel. „Já mam vyřešeno. Jestli chceš, mam ještě jeden.“
Tomáš zahuhlá do polštáře, že není třeba.
Odmotám šátek z hlavy, vypnu topení a otevřu okno, abychom tu nepadli horkem a zalehnu. Usínám dřív, než položím hlavu na polštář o konzistenci cihly.
