Mezipřistání v Kocourkově v příšerném vedru, mezi kýčovitými obchůdky, kontrasty na každém rohu a s akutním nedostatkem tekutin.
„Přestup tudy.“ ukazuje Tomáš na frontu před námi.
Vyhrabu druhou letenku a pas a zařadím se.
Po eskalátorech nahoru do přetopené haly. „Fuj, tady je na padnutí!Co tu budem těch 6 hodin dělat?“
„5 měli jsme zpoždění. Jdem si někam sednout a počkat.“ Procházíme halou, kterou lemují barevné obchody s kýčem všeho druhu, typickými bezcelními lihovinami, ale i tradičními Tureckými specialitami. A kolem nás je celé spektrum lidí. Slečinky v minišatičkách i ženy se závoji, muži v oblecích i plážových šortkách. Jakoby si tu dali sraz zástupci všech národů celého světa.
Najdeme si, odkud nám to poletí, zabereme lavičku a Tom pomalu ale jistě usíná. Já si jdu číst. Umírám žízní, opět. Tomáš mě vyšle zjistit, kde mají pití a za kolik a poté ho jde zakoupit. Já se mezitím bavím s nějakými Čechy. (Takových lidí kolem a my máme zrovna štěstí na Čechy, to si člověk angličtinu moc neprocvičí...) Začlo to dotazem, kde jsou tu záchody. „Tam, vzadu.“ Turecký. (Divný v Turecku, co?) odkážu paní k požadované lokalitě a začnu se bavit s jejím mužem. Mám z něj pocit, že je to standardní český snob. („Jo Irán, s těma obchoduju. Ale tam bych neletěl. A letíte tam přes Bankok?“) Rozhodně mi nijak nevadí, když se se mnou rozloučí, že jim to za chvíli letí na tu jejich strááášně drahou dovolenou. Tomáš se vrací s pitím, spát už nechce, tak si jdu chvíli zdřímnout já. Moc toho nenamluvíme, únava dělá svoje.
„Nezajdem se najíst?“
Přejdeme zpět přes celou halu, která nějaký ten kiláček určitě měla a najdeme restaurace (nad pultem v jedné z nich visí reklama na plzeňské pivo) a zatímco Tomáš si dá něco arabského, já zamířím na zapečené gnocchi. Platí on, já ho naoplátku udržuji vzhůru hovorem o létání. Tedy on hovoří, já poslouchám. Věřím, že to je vítaná změna i pro něj, jindy jsem to já, kdo někomu vymlouvá díru do hlavy. A ještě se domluvíme na tom, že když se bude někdo ptát, jestli jsme příbuzný, budeme tvrdit, že jsme bratranec a sestřenice. „Cousin, in English.“ Zdůrazní, asi abych neplácla nějakou hovadinu. A já už chtěla říkat, že je můj husband, tak zase nic. Hodina a půl do odletu, čas jít na gate.
Nikdo tam není. To se nám moc nezdá. Koukneme se na tabule odletů. Je 11 večer a letadla od 18 hodin jsou opožděná. Někde je chyba.
„Slyšíš to?“
„Co?“
„Poslouchej.“
„Prší?“
„Neprší, leje. Takže se nelítá.“
„Lítá.“ právě vidíme jeden airbus, jak se odlepuje od země.
„Jo, ale nelítalo se.“
„Supr no.“
Dojdeme na gate, ze kterého letí do Teheránu letadlo, které už tam mělo dávno být, co kdyby v něm byly dvě volné sedačky. Bohužel, nejsou, budeme muset počkat.
Náš let ještě ani není na tabuli, takže to vypadá na dlouhé čekání. Zhroutíme se na lavičku pod cedulí, abychom viděli, až nastane změna. Pořád nic, minuty utíkají.
„Jdu najít informace.“ vezme Tomáš věci do vlastních rukou.
„OK. Pohlídam věci.“
Tomáš je pryč, já hypnotizuji tabuli.
Blik.
Turkish airlines IKIA last call, gate 208.
„Do psí prdele!“
Stojim u 220, Tomáš nikde, asi nám to právě uletělo.
„Honem, ber věci a běžíme.“
„Koukam, že seš tu tak akorát včas.“
„Nemel a poběž.“
Sprintujeme mezi lidmi, vedle pojízdných chodníků.
„Nahoru, šup!“
Běžet po směru kterým chodník jede je motivační. Hned máte pocit, že vám to jde rychleji. I přesto Tomáš nějak zaostává. Vemu ho za ruku, že ho potáhnu.
„Huš, to si odvykni!“ vysmekne se mi, nicméně běží dál.
„207/209, hej a kde je ta osmička?“
„Tam.“
Smykem oba zastavíme před gatou. Zavřenou pochopitelně. Nicméně podle počtu lidí sedících a stojících kolem je evidentní, že se teprve bude otvírat. Čekám až za mnou doběhnou moje astmatické plíce a zasednu bezostyšně na zem, Tomáš mě následuje.
„Jsem šel na ty informace, že tam pořád neni náš let.“
„A?“
„A ta ženská tam mi řekla, že ho tam zapomněla dát. Tak se ptam, odkud a hlavně kdy to letí.“
„Co ti řekla?“
„Že když tam budu ještě chvíli stát, tak to nestihnu.“
„Dokáže potěšit.“
Dá se v týhle situaci dělat cokoliv jinýho, než se smát? Nedá.
Na tabuli nad kontrolními rámy je optimisticky napsáno, že let bude opožděn o 15 minut. Vezmeme-li v úvahu, že v tom případě by všechny lidi tady museli odbavit za 10 minut a ještě je ani nemá kdo odbavovat, je to asi dost nerealizovatelné. To nejspíš někdo za chvíli taky zjistí, takže se čas protáhne na půl hodiny, a když ani to evidentně nestačí, spokojí se s hláškou delay bez časového údaje.
Konečně začnou odbavovat. Zařadíme se do fronty a čekáme. Tomáš a jeho pasová fotka, tak co se dozví tentokrát?
„Zhubnul jste. Ale poznám vás podle očí.“ podává mu celník s úsměvem pas. Wow, tak to jsme nečekal ani jeden. Opět v pohodě projdeme, vyhlédneme lavičku a Tomáš jde odlovit Němku, co stála ve frontě před námi, jestli se k nám nepřidá na taxi z letiště. To prý sice ne, ale aspoň si popovídáme. Tedy povídají oni dva, já posloucham. Tomáš z mojí neochoty mluvit anglicky už docela solidně kvete. Nicméně všem okolo vysvětluje, že to nic, ona je jen pako a stydí se mluvit, načež já reaguji úsměvem typu „stydlivá chudinka“. Asi se v zájmu vlastní hrdosti budu muset rozmluvit. Zvláštní, když tam Tomáš neni, docela si i popovídáme. Otvírají nám vstup do letadla.
„Už si mám vzít šátek?“
„Stačí až přistaneme.“
Napresuju se k okýnku. Kača do uličky a Tomáš mezi nás a vesele si povídají. Já opět sleduji vzlet, poté na chvíli usnu, probudím se na jídlo, odejdu vyzkoušet vzdušnou toaletu, vrátím se, sednu do uličky, abych ty dva pořád nepřelézala, ale když Tomáš prohlásí, že během půl hodiny jdeme na přistání, vrátím se k oknu. On usne, Kača asi taky, já sleduju blížící se zem.
„Co je tohle?“
„Chrrrrrr.“
Zářící pruh mi odpoví sám. Dálnice. Osvětlená lampami kam jen oko dohlédne.
„Jo a pak se diví, že nemaj dost energie.“
Tomášek se probudil.
Přistáli jsme na Iránské půdě.
