Napříč tyrkysovou zemí I.

Irán. Země do které jsem se z pár fotek a mnoho vyprávění zamilovala. Země, kterou jsem měla to štěstí navštívit a procestovat. A protože jsem tak trochu blázen, většinu své cesty jsem absolvovala sama. Co stálo za mým rozhodnutím odjet? Touha po dobružství a poznání. Snaha zničit vlastní pohodlnost a strach. A v neposlední řadě Tomáš, kamarád, jež procestoval snad všechny kouty světa, ale do Iránu se vrací již mnoho let a umí o tom báječně vyprávět... A tak jsem se jednoho krásného dne rozhodla, že příště pojedu s ním a světe div se, ono to vyšlo!

Plány v plánech jiných plánů, aneb 3 týdny před odletem:

Blížila se zima a Tomáš začal plánovat svoji další cestu.

„Vezmeš mě s sebou?“ nadhodila jsem u večeře.

„Mhm.“ zabručel cosi neurčitého pod vousy, zatímco jedna ze spolubydlících mě zpražila pohledem typu „ženská se nemá vnucovat chlapovi, ale chlap ženský.“ Nikdy jsem nebyla feministicky laděná a tenhle výlet mi stojí i za trochu toho rektálního alpinismu, takže ji ignoruji.

Na druhou stranu se zdá, že Tomáš naoplátku ignoruje mě. Až než mi jednou zavolá: „Tak co je? Jestli chcem jet, tak by to chtělo začít plánovat kam, zamluvit letenky...“

„Juhůůůůůů.“ Sejdeme se v kavárně s wi-fi a hledáme, kam bychom rádi.

„Letos bych radši do jiný totality.“ nadhodí a ukazuje mi mapu Libye.

„OK.“ Lehké zklamání, těšila jsem se, že letos opět padne los na Irán. Ale nadšení pro věc mě přemůže, takže zamluvím letenky a pustíme se do shánění víz. To je bohužel nadlidský výkon. Několik telefonátů na konzulát, desítky mailů do Libye, aby nám někdo poslal invitation letter a zaručil se za nás. Ona si totiž Libye svoje výsostné území hlídá víc, než by kdo čekal. Takže neorganizovaná dvojice, která netouží nechávat se okrádat cestovní kanceláří, která si řekne o 100% příplatek na všechno jen proto, že zařídí to, co si každý svéprávný člověk s přístupem, k internetu zařídí sám, má smůlu a do země nebude vpuštěna. Zkoušíme to týden, jeden chlapík vypadá nadějně, ale nakonec napíše, že byť by rád, nemůže nám pomoct. Odrezervuji tedy letenky a řešíme, co dělat dál.

„Alžírsko?“

„Možná.“

„JAR?“

„Tam už sem byl.“ Wtf, existuje vůbec místo, kde nebyl a zároveň to není „důchodová destinace“?

„Amerika?“ blbý pokus o vtip.

„Maj tam diktátora?“

„Jo.“

„Pravda, ale nějakej jinej návrh?“

Skoro se to bojím to říct nahlas, ale nakonec to zkusím: „Irán?“

„Jo, taky už s tim nějak počítam.“

(Ahaa takže milostpán, jen čekal, že to řeknu já.) Druhý den koupíme letenky, odlétáme za necelé 3 týdny. Teď jen jak to říct doma? Být to jindy než na Vánoce, tak to ututlám, 14 dní by mě nikdo nějak extrémně postrádat nemusel, ale zmizet na Štědrý den? Mamce to řeknu rovnou, tam jsem si jistá, že jí to nesloží, u táty jsem opatrnější, ale co s babičkami a dědou? Vytáčky nefungují, tak jedné to povíme taky narovinu, i když ne všechno. Náš plán, že každý si půjdeme svou cestou a setkáme se znovu až před odletem do Čech raději taktně zamlčím, ráda bych totiž měla nějakou babičku i až se vrátím. Druhé babičce nenápadně popřeji 11. prosince krásné Vánoce a šťastný Nový rok, což si zcela správně vyloží, jakože letos poprvé po dvaceti letech nebudu přítomna u sváteční večeře, kterou každoročně připravuje. Překvapivě to vezme velice klidně. („Tak ti tu omáčku dá máma do mrazáku.“) Uuuuuuf.

Tímto je tedy rodina informována, sestra hysterčí a už mi chystá pohřeb. Já místo toho vybírám vhodné oblečení, které nebude v Iránských ulicích pobuřovat. Šátků mám nepočítaně, (a kdybych neměla, tak spolubydla jich má celou sbírku) volných trik taky, ale co kalhoty? Od maminky vyfasuji jeden šedý exemplář čehosi, v čem při bližším zkoumání poznám kalhoty pytlovitého střihu, („Tak do těch ti chybí minimálně 20 kilo. A taky 20 let .“ Okomentuje je Tomáš a dusí se při tom smíchy. ) zelený kabátek s prošlou lhůtou minimální trvanlivosti a béžovou úpletovou sukni. V kombinaci s hnědozelenou pashminou přes vlasy bych se rovnou mohla ucházet o roli Marfuši v remaku Mrazíka. Tím, že budu působit pro všechny ještě nápadněji, než kdybych si vzala cokoliv normálního, maminku nezatěžuji. Ona má pocit, že jsem momentálně odporně asexuální, takže mě nikdo neznásilní. Sukně putuje do krosny, kabátek do stoupy dějin. Přidám dva sárongny, volné a těsně pod zadek dlouhé (krátké?) batikované šaty pasované pro můj účel na tričko, dvě obyčejný trika místo nátělníku, jednu dlouhorukávní halenku a triko po taťkovi a přes něj pončo ze sárongu. A protože tady je půl metru sněhu a tam bude kdoví jak, nezapomenu ani na dlouhý svetr a svůj sametový kabátek. Ještě trekové boty, abych měla na prostřídání s pohorkama a oblečení je kompletní. Do hygienické taštičky doplním toaletní papír, do lékárničky živočišné uhlí, pružná obinadla a dva černé zdravotnické šátky a mám zabalený velký Deuter, který půjde do zavazadlového prostoru. Do malého 32 litrového batůžku nacpu sešit na zápisky, 4 propisky a brašnu s foťákem, která ho téměř zaplní A do malé taštičky přes rameno doklady a peněženku.

Peněženka má momentálně jednu vadu, sice je v ní něco peněz, ale koruny mi nebudou nic platné, takže mířím do banky, kde si vyberu tisíc euro, toho času veškeré svoje úspory a srdce mi krvácí při pomyšlení, že si ti odporní bankovní vydřiduši na všemožných poplatcích nechali zaplatit víc než 3 000 Kč. (3000 za to že dvakrát kliknete myší a 10 minut zkoumáte něčí podpis a vrháte na něj opovržlivé pohledy, že nezvládá svůj podpisový vzor na pixel přesně). Teď už se jen modlit, aby mě nikdo cestou neokradl a bude to dobré. Doma přemístím cca 100 E do peněženky a zbytek v papírovém sáčku schovám prozatím do kapsy od taštičky, kterou budu mít schovanou pod oblečením. Z českých peněz si nechávám stovku na letiště, kdybych náhodou měla tendence umírat hladem a žízní. Tím prohlásím fázi balení za uzavřenou a nastává fáze předcestovní stres.

14 dní do odletu a já jdu na další pohovor do nové práce. Vše vypadá velmi slibně, až na datum nástupu: 1.1. Jak jim vysvětlit, že se vracím až 5.1.? Zkusím to nenápadně naznačit, prý není problém. A kampak že se to chystám? Ještě je čas zalhat, řekni něco všeobecně přijatelnýho. „Do Iránu.“ hrdě se k tomu hlásím, byť jsem si pod sebou asi právě podřízla větev. Jaké to překvapení, když mi řeknou, že to není nejmenší problém, a že se na mě tedy 6. budou těšit. Jen musím v pátek před odletem přijít podepsat smlouvy. Ten kámen, co mi spadl ze srdce jim musel solidně poškodit nově opravenou podlahu.

Jdu tuto novinu oznámit svým nejbližším a zároveň s nimi oslavit Vánoce. Nová práce je potěší, ale neotupí to jejich smysli natolik, aby jim uniklo, že se chystám cestovat sama. I díky tomu přichází „rozkaz“ od univerzálního nejstaršího brášky Kubíka, že si pěkně zprovozním twitter a budu každý den z mobilu posílat, kde jsem a kam se chystám, aby si mě mohli v případě potřeby přijet najít. Byť normálně nic neslibuji, tentokrát slíbím, že se vynasnažím. Už jen proto, že bych nerada, aby srovnali Irán se zemí. Možná Kubu s Matějem znám sotva 14 dní, ale i za tu dobu jsem zvládla zjistit, že jejich odhodlání k čemukoliv jen tak něco nezastaví. Spojí-li se ještě s Peťou, Hančí a Pavlem, (o zbytku rodiny nemluvě) můžu si být jistá, že mě v případě potřeby najdou na druhém konci světa. Není nad to odjíždět do neznáma s vědomím, že tady na vás čeká banda úžasných přátel.

Je pátek. Na pracovní smlouvě zasychá inkoust (ne, není to metafora, skutečně píši inkoustem a nevidím důvod s tím přestat), po stopadesáté kontroluji, co všechno nemám, několikrát běžím na záchod, že asi budu nervozitou zvracet. Jinak normální den. Večer přijede drahá polovička na slavnostní večeři, kterou nějak nejsem schopná jíst. (A nejen proto, že jsem jí vařila.) Po večeři dostanu s sebou beránka na krk, pro štěstí a připomínku, že mam jednoho beraního paličáka doma. Jako kdyby na to šlo zapomenout.

A pak už jen noc neklidného spánku před ranním odjezdem na letiště...