Moje malé cestovní tradice.

Po úspěšných státnicích se chystám na další cestu, tentokrát jen na skok na 3 dny do Kodaně. Ale i tak (nebo právě proto) už vymýšlím, co s sebou rozhodně potřebuju a co může zůstat doma.

Do toho jedna z mých oblíbených cestovatelek a blogerek „Luu over the ocean“   https://www.luuovertheocean.com/2015/07/3-cestovatelske-nutnosti-kterym-neutece.html  položila otázku na cestovní zvyky a pomocníky. Tímto mě inspirovala k sepsání vlastního seznamu toho, co s sebou, co tam a co pak. Jsou to takové moje 3 x 3 x 3 + 1 malé cestovní tradice.

Na cestu:

1. Bez foťáku ani ránu!

Zrcadlovku Nikon D 80 jsem si pořídila v bazaru před osmi lety a od té doby chodí a jezdí všude se mnou. Většinou s objektivem 18-200 mm. A pokud zrovna foťák vypoví službu, je na řadě telefon. A protože většinou cestuju sama a ráda bych občas měla i nějaký ten důkaz, že jsem někde skutečně byla, na větší cesty s sebou beru i tripod.

2. Cestovní deník.

První cestovní deník jsem vyrobila poměrně jednoduše, popadla jsem první sešit ještě s poznámkami z elektrotechnických materiálů, vytrhala z něj těch pár listů počmáraných poznámkami, strčila ho do batohu a odletěla s ním do Íránu. Ve finále jsem toho víc než na místě sepisovala doma s pomocí fotek a cestu jsem pak přepisovala sem na blog. Na druhou cestu jsem vezla tentýž sešit a domů už jsem dovezla solidní salátové vydání, takže následovala nutná změna. V jednom nejmenovaném obchodním řetězci jsem objevila menší a tedy mnohem skladnější sešit s tlustými gumovými deskami v různých barvách, který se dá zavřít na gumu, za kterou se dá zastrčit tužka. Inspirována Marvinem v Tatrách, píšu od té doby tužkou, protože na tu může napršet a nic to s ní neudělá, na rozdíl od mého normálního psaní inkoustovým perem. A navrch se s ní dá i dobře kreslit.

3. Ryba Wanda

Dřevěná ryba do vlasů, kterou jsem dostala od nejlepší kamarádky po tom, co jsem se podruhé vrátila z Íránu. Bez ní bych neodešla z domu, natož bez ní někam jet, čímž se stala mým trvalým spolucestovatelem. Takže vlastně nejezdím nikdy sama, jezdí se mnou Wanda.

Na cestě:

1. Něco na sebe.

Začalo to v Íránu jedním trikem a šátkem, podruhé jsem si přivezla "tradiční" šaty a košili, z Uzbekistánu pravý šátek z falešného hedvábí, ze Skotska dámský kilt, z Norska super teplou mikinu a potřetí z Íránu jsem si dovezla šaty dokonce troje. Ty třetí čekají ve skříni na mojí listopadovou promoci.

2. Něco malého...

… co se dá pořídit ve větším množství a nezabere to moc místa. Písek, mušličky, kamínky, korálky, suché květy, listy, bankovky, mince. Písek z Aralu, mušličky z Perského zálivu, kamínky z Tater, korálky z Mashadu, suché květy a bavlnu z Uzbekistánu, mince ze Skotska a Norska.

3. Místní strava.

To už tak nějak přijde samo, že když někam jedu, dám si alespoň jednou místní tradiční jídlo, i když si jinak třeba vezu potravu na celý pobyt. Vlastně jsem s tím chtěla začít až letos v Dánsku, ale pak mi došlo, že už to vlastně pratikuji dávno. I když občas spíš náhodou, než cíleně. Ale od teď, už to přidávám mezi zásadní cestovní pravidla.

Po cestě:

1. Samolepky na mapu.

Jak už jsem psala v jednom samostatném článku, mám doma na zdi pověšenou mapu, na kterou si lepím barevné šipky podle toho, kde jsem byla, přes co jsem tam jela a kam bych se ráda podívala. A letos jsem od mamky k narozeninám dostala mapu, kde se seškrabávají navštívené země, čímž postupně mění barvu ze zlato-černé na zlato-černo-zelenou. A rázem vidím, kolik zemí mi ještě k projetí chybí. Hodně.

2. Fotoalbum

Když jsem byla malá, vyráběla mi fotoalba babička. Lepila do nich fotky ze speciálních příležitostí, ale i z běžných dnů. Psala k nim vtipné popisky, dolepovala obrázky, tvořila koláže. Skončila, když mi bylo 15 a já si teď začala vyrábět fotoalba cestovní. A po vzoru rodinné tradice jsem se rozhodla nepořizovat jen zastrkávací chlívečky, ale taky lepím, maluju a dotvářím. A mezi fotky přidávám jízdenky, vstupenky, kytičky, takže mám všechno hezky pohromadě... A hojně při tom využívám bohatou zásobu obrázků a starých časopisů, co mi schovala babička u sebe.

Írán

alba

3. Vlajka na batoh

Dřív se lepily samolepky na kufry, já si našívám našívám vlaječky na batoh. Sem tam se někdo optá, čí vlajky to jsou a rázem si popovídám s uplně cizím člověkem v metru nebo ve vlaku. Z Íránské vlajky (a jednou z její záměny za Indickou) vznikla dvě pozvání na rande a ze Skotské nášivky pozvání na Keltský festival. Nicméně i negativní reakce se vyskytly, ale kvůli tomu je párat nebudu.

A nakonec moje + 1 - Cestokecání...

Už mě tu párkrát někdo upozornil, že nepíšu a neumím psát cestopisy. A je to pravda. Já totiž zásadně píšu jen cestokecy. Do deníku, pak na blog a táta s jeho přítelkyní přišli s nápadem, který se stává taky skoro tradicí – po každé větší cestě moje blogy stáhnou, vytisknou a nechají svázat. A babička už mi začala dávat místo knížek prázdné zápisníky, že prý si ty knížky mám psát sama...

A teď předávám štafetu - bez čeho se na cestách neobejdete vy? A co si vozíte na památku?