Jak jsme (ne)bydlely

O spolubydlení, jak jsme jej zažily se dvěma kamarádkami. Tento článek jsme již jednou publikovaly, ale nedokončily, teď se o to pokusím znovu.

Aneb příběh na pokračování o tom, jak naletět podvodníkům snadno a rychle a hlavně s dopomocí realitní kanceláře.

Kolejní život byl pro mě značně nevyhovující, neb jsem člověk od přírody klidný a spavý, a tak mi vyřvávání spolunocležníků mnohdy až do tří do rána začalo postupně lézt na nervy. Velmi vděčně jsem proto přijala nabídku kamarádek ze Zlína (které se taktéž konečně odhodlaly k přesunu do Matky měst), že se nastěhujeme společně do 3+1 na nějakém klidném sídlišti na okraji Prahy, a aby s tím bylo co nejméně starostí, svěříme se realitní kanceláři.

Nabídek se nám sešlo hned několik, takže bylo krásně z čeho vybírat. Podle fotek nás nejvíce zaujal byteček na Vinohradech a v Bohnicích. Naše velvyslankyně se jela do obou podívat a jednohlasně rozhodla pro Bohnice, neb toto sídliště zdálo se býti mnohem klidnějším a příjemnějším. 

U podepisování smlouvy nastalo pár zádrhelů, ale zdálo se, že všechny strany se je snaží ze všech sil vyřešit. Návrh k nastěhování zněl 1.11., avšak domluva s realitkou zněla na 1.10., kde je tedy chyba? Majitel však uznal, že se zmýlil a slíbil, že 1.10. bude samozřejmě možné se nastěhovat.  

Holky tedy objednají dodávku, která jim převeze věci přes půl republiky, já se stěhuji postupně metrem, protože většinu věcí jsem si sem za ten rok a půl již navezla. Nahoře v bytě nás čeká malé překvapení v podobě zabalených a nezabalených věcí původního majitele. Peťa vysvětluje, že vše slíbil nejpozději do tří dnů odstěhovat, přece si myslel, že má o měsíc víc, tak proč bychom my tři dny nevydržely? Jsme v klidu, svoje věci nandáme do největšího obýváku, holky se složí v ložnici a já zatím ještě nějakou dobu můžu zůstat u kamaráda, protože z koleje už jsem se naivně odhlásila. 

V neděli se vracím z víkendu stráveného na Moravě, mířím do pokoje, který by měl být můj. Zamčeno. Dostane se mi vysvětlení, že to pan majitel ještě nestihl všechno odvézt, tak si to zamkl u sebe v pokoji. Fajn. Rozložím si spaní v obýváku, nevadí. 

Ráno mě probudí nakopnutí do hlavy. 

„Co?“
„Jo, pardon, já myslel, že je to Péťa.“
„Cože?“

Cizí chlap mi stojí v posteli a říká mi, že si myslel, že sem někdo jinej. No fajn. Ale to snad není důvod do mě kopat, ne?

Zahrabu se zpátky pod deku a pokračuji ve spánku, pán přijde ještě několikrát, nenamáhá se s klepáním a nedělá si ani starosti s tím, že mi šlape po polštáři, zřejmě se mu to zdá normální. Mě už o něco míň, ale v 6 ráno vážně nejsem v dost použitelném stavu na to, abych někomu vysvětlovala, jaké jsou mé představy občanského soužití. 

V 8 se probudíme všechny, tak jdu zjistit, co to ráno bylo za divadlo. Dozvím se, že to byl pan majitel, a že tu s námi ještě asi nějakou dobu bude bydlet. Jinými slovy, než si odstěhuje věci, tak tu občas přespí, aby nemusel jezdit v noci do Německa, kde má domek. Ale jak slíbil, rozhodně to nebude trvat déle jak týden. 

Odpoledne tedy tento pán přijde domů. Představí se, omluví se, že ještě skoro nic neodvezl, ale že na tom pracuje. Tato jeho práce spočívá v tom, že si jde na záchod zakouřit, poté vezme telefon, opře se o futra a dvě hodiny telefonuje. Poté vezme pár krabic, co mu holky přes víkend zabalily, nanosí je do auta, opět si jde zapálit a poté se omluví, že je toho fakt hodně, a že to zase dneska nestihne a to si myslel, že pojede minimálně třikrát.

Jsme klidné, nic se přeci neděje, zítra je taky den a to prý přijede hned ráno. Požádáme ho tedy alespoň o další klíče od spodních dveří, neb jsme v bytě 3 a klíč máme jen jeden. Od bytu máme všechny, ale nejsou nám nic platné, když se nedostaneme do domu. 

„Jo klíče? Sem vám jedny dával.“
„Ale my jsme tři.“
„No, že ste tři. Přece vám nedam svoje? Ha, ha, ha...“ 

Všichni se zasmějeme a je nám svatosvatě slíbeno, že zajde osobně hned zítra na družstvo a klíče nám nechá přidělat. (Zámek je bezpečnostní, proto to musí vyřídit správce družstva.) Dobře, ještě nějaký den to vydržíme, byť to znamená permanentní domlouvání se, kdo kdy bude doma, kdo má kde a jak školu/ práci a jak si klíč co nejlépe předat, aby se každá dostala domů, když potřebuje. 

Druhý den se pan majitel vůbec neukáže. Chodíme tedy kolem jeho krabic a snažíme se alespoň trochu zabydlet. Koupíme záclony a závěsy, kobereček do předsíně a nad katalogem si vybíráme bytové doplňky a skříňky. Já si vybírám postel a značně mě štve, že si nemůžu jít změřit svůj budoucí pokoj – ten je stále zamčen.

Večer sedíme v obýváku a vymýšlíme, co a jak, když asi v 11 přijde pan majitel. Na hodinu zaleze do vany, jako doma, nehledě na to, že byt už si pronajímá někdo jiný (Za 17 000 měsíčně). No co, necháme ho být, je to jen na týden. O půlnoci se začneme pomalu chystat ke spánku, ale pan majitel se přihrne (jak jinak než bez klepání) k nám, že jde na internet, že stejně kecáme. Upozorníme ho, že jsme chtěly jít spát. Ano, ale on chce na internet a je to přece jeho byt, tak do půl druhé do rána čekáme, než se nám ho povede vyhnat...


Pokračování příště...