Slunce svítí a hřeje a já se pomlu, ale jistě chystám k přesunu ze Stavangeru do Bergenu.
Tradičně se probouzím kolem půl 9. Je tu úžasný klid, byť mám okno směrem k hlavní silnici, takže mi ani v nejmenším nedělá problém prospat i 12 hodin. Ranní rituály už mám za ty 3 dny nacvičené, takže vpouštím kočku, která se mi válí ve věcech, než vyjdu ze sprchy, pak mi pomůže drápky rozčesat umyté vlasy, a když mam pocit, že už toho bylo dost, jdu dělat snídani. Jak jinak než s její těsnou asistencí – kuchyňská linka je další z jejich oblíbených míst. Občas mam pocit, že musela být v minulém životě greyhound.
Prohodim pár slov s Jannim, který už poctivě pracuje a odebírám se na procházku. Počasí se od noční vichřice (z mého pohledu) – trošku silnějšího větru (Janniho pohled) a šílené průtrže mračen změnilo k nepoznání. Na obloze ani mráček a sluníčko praží tak, že poprvé tady vytáhnu tričko s krátkým rukávem. Ale mikinu radši vemu s sebou, tady jeden nikdy neví, kdy se to zas změní.
Cíl cesty nemám žádný, jdu za nosem. Nahoru na kopec, že se trochu víc porozhlédnu po místní architektuře a dál osvědčenym způsobem, kde mě co zaujme. Jako první se jdu podívat za zvukem houkající policejní sirény a řevu místních PZetů. V místní školce tototiž policisté ukazují dětem služební vůz. Chvíli ho taky okukuju, ale připadem si tam s těmi o 20 let mladšími trošku divně, tak zas pokračuju v cestě.
Hm, žlutá, že by další sanitka? Cestou, necestou se přemístím k dalšímu sídlišti a tam natěračská firma. Tak tohle nevyšlo. Ale i tak je to tu zajmavý. Připisuju si další poznatky o místní sociální vybavenosti. V každém bloku domů je tu minimálně jedno dětské hřiště a každé sídliště (cca 5 bytovek a nebo pár další bloků rodinných domků) má u sebe školku. Než se vrátím (a do teď nentuším kudy vlastně) domů, tak potkám tolik školek, hřišť a mateřských center, kolik jsem jich nepotkala za celý svůj dosavadní život.
Než definitivně zamířím vařit oběd, ještě si projdu bezprostřední okolí. Líbí se mi zdejší systém, že si tu lidi nekoukaj z bytovky do bytovky, ale tvoří takové „opevnění“ vilové čtvrti. (jakože jsou tu bytovky podél hrany čtverce a mezi nimi je nasázeno několik bloků přízemních domků). Na podobném místě by se mi líbilo bydlet. Aspoň mam nějakou určitou představu, kam zamířim po promoci. Prý tu mají málo záchranářů.
Zpátky doma se ptam Janniho, jestli si se mnou dá tatrgel strýčka blivajze, aneb výborné cestovní instantní jídlo, načež se mi dostane odpovědi, že on pro mně připravil další tradiční Norskou stravu. Aha, okey, to asi nejde odmítnout. Pak mi sdělí, co to bude a já o tom znova pouvažuju. Bramborová placka, párek, krevetový salát, hořčice, kečup, vše zabaleno do sebe... Shrimp salad, už jen to slovo zní, jako kdyby člověk zvracel, ale nakonec překonám předsudky, ochutnam a zvládnu dva párky a musím říct, že mi to vážně chutnalo. A navíc Jannimu udělalo radost, že sem to zkusila, i když jsem se u toho tvářila všelijak.
Jdu si zabalit, díky potravinovému úbytku zvládnu nacpat spacák do batohu, takže už nemam 3 zavazadla, ale jen dvě, ale nakonec místo toho, abych zamířila do města a čekat do přístavu, tak se ještě zapovídáme s Jannim. A ještěže tak, protože 10 minut po tom, co jsem původně plánovala odchod, začne zas z ničehož nic lejt jak z konve. A protože se občas zasekávam na angličtině, tak se Janni ptá, jestli neumim znakovku, že bysme si mohli chvíli znakovat. Umim pár slov z Český, tak ho hned vyvedu z omylu, že by to snad bylo mezinárodní. A paradoxně zjistíme, že spoustu našich znaků pro běžné činnosti jsou u nich znaky pro něco sexuálního a naopak. Aspoň víme, že nemáme v cizině znakovat.
Ve chvíli, kdy opět vyleze sluníčko a začíná se přibližovat čas odjezdu lodi zpět do Bergenu, tak se loučíme a já vyrážím do přístavu. Cestu už znám, takže mi ani nezabere moc času. Cestou se ještě trochu kochám sluncem ozářeným jezerem a městem a užívám si tepla, který bych tu ani v nejmenšim nečekala.
Původně jsem se chtěla ještě zastavit u Oil muzea a zjistit, jestli náhodou neni volný dětský hřiště s trampolínkama (přiznávam, že sem si ho chtěla vyzkoušet), ale za a) ho minu a za b) ty krevety asi nebyly ten nejlepší nápad. Dojdu do přístavu, sedám si na můstek a modlím se, abych vydržela aspoň na loď. Ta má jako na potvoru asi půl hodiny zpoždění. A kolem provokativně jezdí Norledí lodi do všech možných jiných směrů.
Konečně je tu ta naše. Jsem drzá, cpu se dopředu a rovnou zabírám nejstrategičtějsí pozici na lodi, i když je mi jasný, že na ní stejně moc času nestrávim. Ještě ani nevyjedeme a já už krmim ryby. A já se tak těšila, že uvidim fjordy v zapadajícím slunku. Místo toho zvládnu tak maximálně ležet na sedačkách a modlit se, abych si nezvracela do bot.
Venku se setmí, na chvíli usnu. Nakonec tu cestu do Bergenu přežiju, byť povzbudivá řeč od kamaráda ve smyslu: “Vikingové před tisíci let dopluli na dřevěný lodi až do Ameriky a ty nezvládneš pár kilometrů na trajektu” mi na lepším pocitu moc nepřidá. Vypotácím se z plavidla a přes fish market, kde to pořád strašlivě smrdí, i když už tu reálně neni přítomná jediná ryba, se pomalu doploužim k hostelu, kde hledám instrukce, jak se dostat dovnitř pomocí bezpečnostního kódu.
Deaktivuju alarm, dokonce se mi povede i otevřít trezor a v něm na mě čeká obálka s kartou od pokoje a jako bonus průvodce Bergenem a nějaký chytrý povídání o tom, kde co najdu, kde (ne)nakupovat a podobně. Tím mi udělají hodně velkou radost, protože dost těch informací je víc, než užitečných.
Jdu si najít svojí postel. Tentokrát spim u zdi a dole a hned na druhý posteli od dveří. Paráda. Odkládam věci a hned mířim do kuchyně, že si uvařim aspoň hrnek čaje před spanim. A jen doufam, že už mi bude dobře. Je 10 večer a tady neni téměř živáčka, i když z televizní místnosti jsou slyšet lidi, tak se tam asi něco děje. Vracim se do dormitoru, který též téměř zeje prázdnotou. Vlastně jediný člověk, kterého vidim sedí na židli přímo otočené na mojí postel. Je to nějaký eeeem no prostě dědek, co na mě upřeně zírá celou dobu, co stelu. Radši prcham do koupelny, kde pro změnu u sprch sedí paní s notebookem a stahuje si do něj fotky. Do háje tohle je sprcha, v tý se lidi mejou a neúřadujou... Lidi, to jste se dneska všichni uplně zbláznili, nebo co?!
Vracim se do pokoje, věšim si před postel osušku (já věděla, že se tak velká jednou bude hodit), jako antičumilovský opatření, i když už monsieur voyer naštěstí neciví, místo toho teď přechází sem a tam na chodbu, zpátky, na chodbu, zpátky. A při každym projití dveřma je nechá třísknout. Když to udělá po 5. tak mu návrat naštěstí chvíli trvá a pak za nim radši opatrně zavře nějaký kluk, co právě dorazil. Hodnej! Ten se ukládá na vedlejší postel, tak prohodíme pár slov, než si popřejem dobrou noc a já okamžitě usínam.
