Hydrofob v zemi Vikingů aneb NORSKO 2013 - IV.

Stavanger - malebné městečko (které bych jen tak neodhadovala na 4. největší v Norsku) s typickými dřevěnými domky ve stínu moderní zástavby.

Budík mam na osmou, ale venku je hnusně, takže se mi z postele ani trochu nechce, nicméně vedle začne vřeštět kočka, tak jí jdu pustit dovnitř. Proleze mi všechny věci a nejvíc se jí líbí na ručníku, kterej jsem si připravila na cestu pod sprchu. Tak to by nešlo, kamarádko. Schovávam všechno čistý do batohu, takže se nakonec usídlí na softshelce s lékárničkou pod hlavou a spokojeně tam spí do doby, než se vrátim z koupelny.

Jdu si do kuchyně udělat snídani a čekam, až se vzbudí Janni, abych se ho poptala, co tu stojí za vidění a tak. Chystala sem se k návštěvě nějakých muzeí, ale ta mají otevřeno jen v neděli a ještě asi jen 3 hodiny, takže dneska mam smůlu. Buď přestane pršet a pudu někam ven a nebo nepřestane, takže pudu jen na nějakej krátkej výlet, ze kterýho se vrátim až uplně promoknu. Podle předpovědi má odpoledne bejt hezky a zejtra celej den lejt. Nádhera. Vynahrazuju si vodní deficit z minulý dovolený.

Jdu si zalézt zpátky do postele, kočka mě následuje, uloví balík ponožek a považuje ho za geniální hračku. Problém je, že ho za ní považuje i ve chvíli, kdy si ty ponožky dam na nohy, takže sloužim jako škrabadlo. A vzhledem k tomu, že jsem včera Jannimu slíbila, že mu udělam k obědu knedlík, protože ten ho nějak při jeho návštěvě ČR minul, tak začnu uvažovat o tom, že jako příloha bude pečená kočka, pokud do mě ještě jednou zareje drápky.

Nacházim recept na mikrovlnkovej knedlík a proženu ho překladačem, abych do obchodu šla vybavená seznamem v norštině, ať vim, co hledam a můžu se případně zeptat. A protože se mi nechce škubat deník, tak si ty suroviny napíšu na ten pobožnej leták z Bergenu. Mam takovej pocit, že přijdu do pekla.

Beru kočce softshelku a vyrážim do blízkého obchodu. Je větší, než ten v Bergenu a dokonce je i logicky členěnej, takže základní věci najdu snadno. Pak ale vyvstane problém. Mají mouku. Mají jí asi tak 5 druhů a na žádný z nich neni nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo tomu, co mam na seznamu. Nakonec beru červenou a doufam, že to bude hrubá. Už mi zbývá jen prášek do pečiva, kterej za boha nemůžu najít. Když potřetí marně probíham celej obchod, tak se konečně odhodlam zeptat. PrDoPeč mají, ale ne jako u nás v pytlíčkach, tady maj rovnou čtvrtkilovou plechovku. Asi budu muset trochu poupravit recept, vzhledem k tomu, že se v něm píše „půl balení prášku do pečiva...“ Za suroviny na jeden knedlk platim tolik, kolik mě v Čechách stojí jídlo na 5 dní. Myslim, že dražší knedlík už v životě jíst nebudu.

Mam všechno, vracim se domů a rovnou vařit. Janni mi půjčí všechno potřebný nádobí včetně nějakého automatického pseudomixéru. Má to tři nožičky, postaví se to do mísy a mělo by to zvládnout něco ušlehat. Když ani po čtvrt hodině nejeví bílek jakoukoliv změnu a mixér začíná být nějakej moc unavenej, tak se stejě musim vrátit k osvědčené metodě s takovou tou mixovací spirálou. Další problém je mouka. Místo toho, aby byla hrubá, je hladší než hladká. Jinou ale nemam, tak to zkusim s ní. Těsto je tim pádem hotový a teď už je to na mikrovlnce, aby si s tim poradila a třeba to pak bude k jídlu.

Janni ještě vyráží pro cibuli, protože zjišťuje, že jí nemá a já mezi tim stojim před mikrovlnkou a modlim se, aby se to podařilo. Je to spíš knedlíková buchta, než knedlík, ale na chuť to neni tak zlý. A když se to nakrájí a osmaží s vajíčkem, tak to zas tak špatnej oběd nebude. Aspoň pro mně. A Janni tvrdil, že rád zkouší divný jídla a horší než pečený cvrčci to rozhodně nebylo!

Po obědě se konečně na chvíli ukáže sluníčko, takže se snažim co nejrychlejš odejít, abych se stihla dostat do města a zpátky, než zas stihnu zmoknout. Janni mi z balkonu ukazuje cestu, já mu odkývu, že vim naprosto přesně kudy mam jít, dostanu klíče od bytu a vyrážim.

Zabloudit zvládnu hned u vchodovejch dveří, když si naivně myslim, že tu věž, ke který jsem měla jít, nevidim čistě proto, že je schovaná za barákama. Což o to, schovaná je, ale za barákama na druhý straně. Ale ono je to asi jedno. Vylezu nahoru na kopec, pro jistotu si fotim každou odbočku, až budu bloudit cestou zpátky a nahoře nad sídlištěm se začnu rozhlížet a zjistim, že sem šla pěkně daleko od tý věže a hlavně od centra. Vracet už se nebudu. Místo toho se na dětskym hřišti vyfotim v dřevěný sanitce a doufam, že to nebude poslední volant od sanitky, za kterym se kdy ocitnu (je čas začít dělat aspoň ten řidičák...).

Nacházim cyklostezku, na které je směrovka na centrum, takže se na ní přesunu a jdu. Kolem baptistickýho kostela, pastvin s krávama a hlavně nahoře na kopci, ze kterýho je krásnej výhled na Stavanger v údolí a na záchranářskej vrtulník, co přistává někam do centra.

Dole pod kopcem se začíná cesta trochu zamotávat, nacházim jezero, který jsem potřebovala, ale nevim kudy kam ho obejít. Naštěstí je tu pořád ta stezka hezky značená, takže u většiny podchodů se trefim nejpozdějš na 2. pokus na správnou cestu. Pořád netuším, kde vlastně jsem, ale začíná mi téct do bot a hlavně do foťáku. Vyhodnotim, že ten by tohle počasí taky nemusel jen tak rozchodit, takže ho schovávam pod bundu a pokračuju v cestě. Stát celej den na zapavoukovaný zastávce in the middle of nowhere s 15NOKama v kapse mi je stejně k prdu. Víc v centru se pak schovam na schody u obchodu se svatebníma šatama, pozoruju auta na kruhovym objezdu a čekam, jestli se ten šílenej liják aspoň trochu zmírní, abych nějak rozumně došla domů.

Déšť se zmírňuje spíš na mrholení. Hurá. Přesouvam se do podchodu a z něj vyjdu až za dalších 15 minu. Vzdávam to, jdu v dešti. Ten nejhorší přečkam pod mostem kousek od přístavu a byť to chvíli vypadá, že se zakládá na další potopu světa, tak je z ničehož nic konec.

Ke Starému městu se přesunu zrychlenou chůzí, kdyby se zas chtělo rozpršet, abych z něj aspoň něco viděla, ale pro dnešek už mám štěstí a počasí se nechystá znova změnit. Podél pobřeží dojdu ke koncertní síni, která má vybudované pěkné sezení i venku a to jak s výhledem na budovu, tak s výhledem do vody.

Vyšplhám se nahoru do hlediště a z něj přejdu do uliček Starého města. To vybudovali rybáři a konzerváři a vyznačuje se spoustou malých bílých domečků, většinou s květinovou zahradou, nebo aspoň květinami v oknech, na zápraží... Jednoduše řečeno, kam se dá postavit, pověsit  nebo položit kytka, slaměné srdce případně lehce kýčovitá soška (a nebo rovnou všecko), tam si buďte jistý, že tam taky bude. Další věc, kterou tu potkávam na každym kroku je chytrej telefon. A od něj vede ruka, která je spojená s tělem dalšího turisty, kterej ho používá na focení, takže to chvílema vypadá tak, že stojíme ve frontě na fotku třeba i se čtyřma lidma. Grrrrrr. Vzpomínam si na Marvinovo výrok: „Mě rady vaděj ty lidi.“ a musim se s nim plně ztotožnit.

Kolem muzea konzerv (opravdu je dneska zavřený) se vracim zase zpátky. Rozhodně se nechystam vymejšlet nějakou jinou cestu, takže kudy jsem přišla, tudy se vracim. Fotonápovědu potřebuju jen jednou na trochu nepřehledný křižovatce, která se musela podejít na třikrát.

Kousek od rybníčku zjistim, že tady to znam i díky tomu, že jsme tu včera jeli taxíkem, a že hned za rohem je Janniho barák. Tim si ušetřim asi tak 3/4 hodiny cesty nahoru do kopce, což moje koleno zajisté ocení.

Doma se uklidim na chvíli k sobě do pokoje, od kama mě přijde vytahnout Janni, že pro mně má dárek. Nakoupil asi 50 mikin od nějaký krachujcí firmy a teď je rozdává couchsurferům. A hned mi podává zelenou, že jí mam určitě ráda, když mam zelený tričko. Tak mu vysvětlim, že ve skutečnosti zelenou nemam ráda ani trochu, ale že prostě jiný triko s dlouhym rukávem ve velikosti S neměli. Ale nakonec stejně zhodnotíme, že mi ta zelená nejvíc sluší a navíc mi jako jediná neni asi tak o milion čísel větší, takže se do ní rovnou zabalim a celej večer, co sedíme a povídáme jsem za ní fakt ráda, protože z venku jde strašná zima. Ale vzhledem k tomu, že je Janni dost silnej kuřák, tak bych bez otevřenejch dveří na terasu během pár minut umřela na otravu splodinama hoření.

A pak už jen přeju dobrou noc a jdu se uklidit do tepla hostinského pokoje a usínam za zvuků liščí písničky. Myslim, že jí budu za ty 4 dny umět zpaměti...