Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Hydrofob v zemi Vikingů aneb NORSKO 2013 - IV.

Stavanger - malebné městečko (které bych jen tak neodhadovala na 4. největší v Norsku) s typickými dřevěnými domky ve stínu moderní zástavby.

Budík mam na osmou, ale venku je hnusně, takže se mi z postele ani trochu nechce, nicméně vedle začne vřeštět kočka, tak jí jdu pustit dovnitř. Proleze mi všechny věci a nejvíc se jí líbí na ručníku, kterej jsem si připravila na cestu pod sprchu. Tak to by nešlo, kamarádko. Schovávam všechno čistý do batohu, takže se nakonec usídlí na softshelce s lékárničkou pod hlavou a spokojeně tam spí do doby, než se vrátim z koupelny.

 

Jdu si do kuchyně udělat snídani a čekam, až se vzbudí Janni, abych se ho poptala, co tu stojí za vidění a tak. Chystala sem se k návštěvě nějakých muzeí, ale ta mají otevřeno jen v neděli a ještě asi jen 3 hodiny, takže dneska mam smůlu. Buď přestane pršet a pudu někam ven a nebo nepřestane, takže pudu jen na nějakej krátkej výlet, ze kterýho se vrátim až uplně promoknu. Podle předpovědi má odpoledne bejt hezky a zejtra celej den lejt. Nádhera. Vynahrazuju si vodní deficit z minulý dovolený.

 

Jdu si zalézt zpátky do postele, kočka mě následuje, uloví balík ponožek a považuje ho za geniální hračku. Problém je, že ho za ní považuje i ve chvíli, kdy si ty ponožky dam na nohy, takže sloužim jako škrabadlo. A vzhledem k tomu, že jsem včera Jannimu slíbila, že mu udělam k obědu knedlík, protože ten ho nějak při jeho návštěvě ČR minul, tak začnu uvažovat o tom, že jako příloha bude pečená kočka, pokud do mě ještě jednou zareje drápky.

 

Nacházim recept na mikrovlnkovej knedlík a proženu ho překladačem, abych do obchodu šla vybavená seznamem v norštině, ať vim, co hledam a můžu se případně zeptat. A protože se mi nechce škubat deník, tak si ty suroviny napíšu na ten pobožnej leták z Bergenu. Mam takovej pocit, že přijdu do pekla.

Beru kočce softshelku a vyrážim do blízkého obchodu. Je větší, než ten v Bergenu a dokonce je i logicky členěnej, takže základní věci najdu snadno. Pak ale vyvstane problém. Mají mouku. Mají jí asi tak 5 druhů a na žádný z nich neni nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo tomu, co mam na seznamu. Nakonec beru červenou a doufam, že to bude hrubá. Už mi zbývá jen prášek do pečiva, kterej za boha nemůžu najít. Když potřetí marně probíham celej obchod, tak se konečně odhodlam zeptat. PrDoPeč mají, ale ne jako u nás v pytlíčkach, tady maj rovnou čtvrtkilovou plechovku. Asi budu muset trochu poupravit recept, vzhledem k tomu, že se v něm píše „půl balení prášku do pečiva...“ Za suroviny na jeden knedlk platim tolik, kolik mě v Čechách stojí jídlo na 5 dní. Myslim, že dražší knedlík už v životě jíst nebudu.

 

Mam všechno, vracim se domů a rovnou vařit. Janni mi půjčí všechno potřebný nádobí včetně nějakého automatického pseudomixéru. Má to tři nožičky, postaví se to do mísy a mělo by to zvládnout něco ušlehat. Když ani po čtvrt hodině nejeví bílek jakoukoliv změnu a mixér začíná být nějakej moc unavenej, tak se stejě musim vrátit k osvědčené metodě s takovou tou mixovací spirálou. Další problém je mouka. Místo toho, aby byla hrubá, je hladší než hladká. Jinou ale nemam, tak to zkusim s ní. Těsto je tim pádem hotový a teď už je to na mikrovlnce, aby si s tim poradila a třeba to pak bude k jídlu.

 

Janni ještě vyráží pro cibuli, protože zjišťuje, že jí nemá a já mezi tim stojim před mikrovlnkou a modlim se, aby se to podařilo. Je to spíš knedlíková buchta, než knedlík, ale na chuť to neni tak zlý. A když se to nakrájí a osmaží s vajíčkem, tak to zas tak špatnej oběd nebude. Aspoň pro mně. A Janni tvrdil, že rád zkouší divný jídla a horší než pečený cvrčci to rozhodně nebylo!

Po obědě se konečně na chvíli ukáže sluníčko, takže se snažim co nejrychlejš odejít, abych se stihla dostat do města a zpátky, než zas stihnu zmoknout. Janni mi z balkonu ukazuje cestu, já mu odkývu, že vim naprosto přesně kudy mam jít, dostanu klíče od bytu a vyrážim.

Zabloudit zvládnu hned u vchodovejch dveří, když si naivně myslim, že tu věž, ke který jsem měla jít, nevidim čistě proto, že je schovaná za barákama. Což o to, schovaná je, ale za barákama na druhý straně. Ale ono je to asi jedno. Vylezu nahoru na kopec, pro jistotu si fotim každou odbočku, až budu bloudit cestou zpátky a nahoře nad sídlištěm se začnu rozhlížet a zjistim, že sem šla pěkně daleko od tý věže a hlavně od centra. Vracet už se nebudu. Místo toho se na dětskym hřišti vyfotim v dřevěný sanitce a doufam, že to nebude poslední volant od sanitky, za kterym se kdy ocitnu (je čas začít dělat aspoň ten řidičák...).

Nacházim cyklostezku, na které je směrovka na centrum, takže se na ní přesunu a jdu. Kolem baptistickýho kostela, pastvin s krávama a hlavně nahoře na kopci, ze kterýho je krásnej výhled na Stavanger v údolí a na záchranářskej vrtulník, co přistává někam do centra.

Dole pod kopcem se začíná cesta trochu zamotávat, nacházim jezero, který jsem potřebovala, ale nevim kudy kam ho obejít. Naštěstí je tu pořád ta stezka hezky značená, takže u většiny podchodů se trefim nejpozdějš na 2. pokus na správnou cestu. Pořád netuším, kde vlastně jsem, ale začíná mi téct do bot a hlavně do foťáku. Vyhodnotim, že ten by tohle počasí taky nemusel jen tak rozchodit, takže ho schovávam pod bundu a pokračuju v cestě. Stát celej den na zapavoukovaný zastávce in the middle of nowhere s 15NOKama v kapse mi je stejně k prdu. Víc v centru se pak schovam na schody u obchodu se svatebníma šatama, pozoruju auta na kruhovym objezdu a čekam, jestli se ten šílenej liják aspoň trochu zmírní, abych nějak rozumně došla domů.

Déšť se zmírňuje spíš na mrholení. Hurá. Přesouvam se do podchodu a z něj vyjdu až za dalších 15 minu. Vzdávam to, jdu v dešti. Ten nejhorší přečkam pod mostem kousek od přístavu a byť to chvíli vypadá, že se zakládá na další potopu světa, tak je z ničehož nic konec.

Ke Starému městu se přesunu zrychlenou chůzí, kdyby se zas chtělo rozpršet, abych z něj aspoň něco viděla, ale pro dnešek už mám štěstí a počasí se nechystá znova změnit. Podél pobřeží dojdu ke koncertní síni, která má vybudované pěkné sezení i venku a to jak s výhledem na budovu, tak s výhledem do vody.

Vyšplhám se nahoru do hlediště a z něj přejdu do uliček Starého města. To vybudovali rybáři a konzerváři a vyznačuje se spoustou malých bílých domečků, většinou s květinovou zahradou, nebo aspoň květinami v oknech, na zápraží... Jednoduše řečeno, kam se dá postavit, pověsit  nebo položit kytka, slaměné srdce případně lehce kýčovitá soška (a nebo rovnou všecko), tam si buďte jistý, že tam taky bude. Další věc, kterou tu potkávam na každym kroku je chytrej telefon. A od něj vede ruka, která je spojená s tělem dalšího turisty, kterej ho používá na focení, takže to chvílema vypadá tak, že stojíme ve frontě na fotku třeba i se čtyřma lidma. Grrrrrr. Vzpomínam si na Marvinovo výrok: „Mě rady vaděj ty lidi.“ a musim se s nim plně ztotožnit.

Kolem muzea konzerv (opravdu je dneska zavřený) se vracim zase zpátky. Rozhodně se nechystam vymejšlet nějakou jinou cestu, takže kudy jsem přišla, tudy se vracim. Fotonápovědu potřebuju jen jednou na trochu nepřehledný křižovatce, která se musela podejít na třikrát.

Kousek od rybníčku zjistim, že tady to znam i díky tomu, že jsme tu včera jeli taxíkem, a že hned za rohem je Janniho barák. Tim si ušetřim asi tak 3/4 hodiny cesty nahoru do kopce, což moje koleno zajisté ocení.

Doma se uklidim na chvíli k sobě do pokoje, od kama mě přijde vytahnout Janni, že pro mně má dárek. Nakoupil asi 50 mikin od nějaký krachujcí firmy a teď je rozdává couchsurferům. A hned mi podává zelenou, že jí mam určitě ráda, když mam zelený tričko. Tak mu vysvětlim, že ve skutečnosti zelenou nemam ráda ani trochu, ale že prostě jiný triko s dlouhym rukávem ve velikosti S neměli. Ale nakonec stejně zhodnotíme, že mi ta zelená nejvíc sluší a navíc mi jako jediná neni asi tak o milion čísel větší, takže se do ní rovnou zabalim a celej večer, co sedíme a povídáme jsem za ní fakt ráda, protože z venku jde strašná zima. Ale vzhledem k tomu, že je Janni dost silnej kuřák, tak bych bez otevřenejch dveří na terasu během pár minut umřela na otravu splodinama hoření.

A pak už jen přeju dobrou noc a jdu se uklidit do tepla hostinského pokoje a usínam za zvuků liščí písničky. Myslim, že jí budu za ty 4 dny umět zpaměti...

Autor: Klára Kutačová | pondělí 7.10.2013 20:46 | karma článku: 13,73 | přečteno: 494x
  • Další články autora

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.

Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.

6.8.2020 v 14:00 | Karma: 17,81 | Přečteno: 591x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.

Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.

29.7.2020 v 21:42 | Karma: 19,75 | Přečteno: 500x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.

Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...

28.7.2020 v 17:30 | Karma: 16,00 | Přečteno: 456x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.

Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.

19.7.2020 v 11:58 | Karma: 19,92 | Přečteno: 490x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...

... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.

20.6.2020 v 12:59 | Karma: 27,04 | Přečteno: 984x | Diskuse | Společnost
  • Nejčtenější

Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková

2. prosince 2024  17:16

Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...

Extravagantní vilu u Brna za desítky milionů nechává nová majitelka zbourat

26. listopadu 2024  12:23

Víc než dvacet let stála v Rozdrojovicích u Brna vila, která na první pohled upoutala pozornost...

Požár v Národním divadle. Zásah hasičů protáhlo hledání ohnisek

26. listopadu 2024  15:13,  aktualizováno  19:13

Pražští hasiči zasahovali u požáru v historické budově Národního divadla. K likvidaci vyjely...

Vlak přejel nezletilou dívku v Černošicích u Prahy. Přišla o obě nohy

28. listopadu 2024  19:35,  aktualizováno  21:18

Vlak na železničním přejezdu v Černošicích ve čtvrtek večer přejel nezletilou dívku, která...

Rusko shodilo obří pumu na vlastní vesnici. Stovka lidí opustila své domovy

1. prosince 2024  13:29

Sledujeme online Rusko tento týden nedopatřením shodilo leteckou bombu FAB na vesnici v Belgorodské oblasti. Puma,...

Prezident Jižní Koreje vyhlásil stanné právo, opozici viní ze sympatií ke KLDR

3. prosince 2024  15:18,  aktualizováno  15:26

Jihokorejský prezident Jun Sok-jol v úterý v zemi vyhlásil stanné právo. Opoziční Demokratickou...

Ptali se špatně, bránil se operátor nařčení, že udal nesprávnou polohu střelce

3. prosince 2024  15:15

Policie postupovala chybně, když se loni v prosinci pokoušela pomocí mobilního telefonu lokalizovat...

VIDEO: Drcnutí a je v příkopu. Policisté zastavili ujíždějící vůz PIT manévrem

3. prosince 2024  15:14

Na výzvy policistů k zastavení nereagoval v pondělí před půlnocí v Zábřehu na Šumpersku...

Po Ficovi i Danko. Pojedeme do Ruska, oznámil šéf koaliční SNS

3. prosince 2024  15:02

Místopředseda slovenského parlamentu a šéf nejmenší vládní strany SNS Andrej Danko řekl, že v lednu...

  • Počet článků 283
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1085x
Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...