Hodinový Hotel

... aneb prázdniny trochu jinak. A neočekávejte prosím zprávu o tom, kterak si státní úřednice přivydělávala ve vykřičeném domě.  

„Jak bylo na táboře?“

„Krásně.“

„A nezlobily tě tam děti?“

„Děti? Jaký děti? Já tam byla jako dítě.“ Následovali zmatené pohledy kolegů, lehké poklepávání na čelo, či krčení rameny.

Ale co je lepší - říct, že jsem byla 10 dní na táboře a nebo, že jsem strávila to nejkrásnější léto v Hodinovém hotelu? Věřte, že obojí se v mém věku vysvětluje stejně špatně.

Vyměnit na pár dnů pohodlí domova za polní podmínky, stres v práci nahradit zábavou, opustit realitu a nebýt k ní žádným způsobem připoutána (Táhni k čertu zvonící mobile a zahlcená e-mailová schránko). Je to lákavé, ale zároveň mi moje druhé já zkouší našeptávat, že na tohle už jsem moc stará a pohodlná. Obratem mu ale zalepím pusu lepidlem z obálky v níž odesílám přihlašovací dotazníček a začínám se těšit.

10 dní s lidmi které jsem nikdy neviděla (vyjma tří organizátorů) jsou sami o sobě výzvou a k tomu bude ještě nějaký (dozajisté nabitý a kvalitní) program.

V den D se setkáváme na určeném místě. Skupina jsme poměrně heterogenní, mezinárodní a překvapivě momentálně pohlavně vyvážená, ovšem zatím lehce rozčleněná dle toho, kdo s kým přijel. Probíhá prvotní seznamování, lehké zahřívací aktivity v podobě hledání instrukcí k cestě a jízda vlakem do neznáma, kterou nám již z(ne)příjemňují organizátoři. K příjemným překvapením patří kuchař s bagetami na zastávce, k nepříjemným zas provozní manažer hotelu, co na nás nemá čas, ovšem vynahrazuje nám to večerní romantikou u plápolajícího ohně a noclehem pod nebem plným hvězd.

Dva dny putování po stopách zakladatele Hodinového Hotelu, ve slunci i dešti, čvachtaje v bláně, tápaje poslepu, s muži gentlemansky nesoucími naše zavazadla, s koupelí v lomu a spaním na skalách. Vlezlý déšť a malá plachta dokáže sblížit, chycení za ruku dodá důvěru. Do cílového objektu už nepřichází několik individuálních jedinců, ale již celkem dobře sehraná parta lidí.

Ubytování v pevném objektu s matracemi se dá nazvat přímo luxusním, stejně jako latrýna polepená Garfieldem a dosažitelná suchou nohou a k tomu jídlo jako od maminky (pro některé doslova). Znáte lepší hotel?

Během těch pár dnů jsme zjistili, jak moc si (ne)věříme, poznali život za totality, ověřili si, že jednání v afektu není tou pravou volbou. Vydělali jsme poměrně velké peníze a mnozí je pak prohráli v casinu. Podepsali jsme směnky, byli vydraženi a teď čekáme, až se majitel přihlásí o nárok. Zažili jsme náročnou přípravu olympijských vítězů a relaxovali jako budhističtí mniši. Zkusili jsme dráhu umělců výtvarných i literárních. V noci jsme vystoupali na vrchol, abychom našli Svobodu a zbavili se řetězů, jež nás poutají. Zjistili jsme, že hodina může být někdy pekelně dlouhý čas a jindy uteče mrknutím oka.

Dvacet čtyři lidí různého vzdělání, víry, národnosti, politických názorů,18ti leté věkové rozpětí a přes to mezi nás nic z toho nekladlo překážky. Matematik spolupracoval s knihovníkem, stejně jako učitelka se sekretářkou a během 24 hodin jsme secvičili divadelní hru, na kterou se sešli lidé z vesnice i děti ze sousedního tábora. Úspěšnou premiéru a zároveň derniéru jsme oslavili rautem pod otevřeným nebem a nocí u ohně pod hvězdami v očekávání východu slunce.

Ohnivá koule se pomalu vydrala nad zemský povrch a z druhé strany za ní přišla bouřka. Černý mrak nám visel nad hlavou a na něm se rýsovala duha. A na jejím konci seděla svině realita zatím skrčená, ale s postupujcím časem získávala na síle, až se nám přilepila na paty v běhu do chaty a neustále na nás pokřikovala: „Je konec.“ A ač jsme se jí snažili setřást, nešlo to. Balení, loučení a sem tam slza a pak jsme najednou byli všichni zas doma.

Tak teď už víte, že náš Hodinový Hotel není žádný hampejz s červenou lucerničkou, jak původně tento mnohoznačný název mohl evokovat, a že to ani není žádné skutečné místo.

Je to něco, co si poneseme s sebou do budoucnosti, o čem budeme možná jednou vyprávět vnoučatům. Jsou to zážitky, společné chvíle, radost i slzy dojetí, spolupráce a překonávání sama sebe. Kreativní práce, putování, relaxace i totální vyčerpání. Probděné noci, východy slunce, bouřky, hvězdy a duha nad hlavou. Ledová voda v potoce a roztopená sauna. Ideálně to všechno najednou a hlavně ve společnosti 23 podobně smýšlejících lidí (a jednoho psa).

Prozaicky by se to všechno dalo shrnout pod pojem zážitková pedagogika – tedy výuka zážitkem. Tenhle poměrně nudně znějící pojem pod sebou ukrývá mnohé, stačí si jej zadat do vyhledávače a už se na vás vychrlí spoustu od(p)borných pouček, co si pod tím máte představit. Já mám ale lepší návrh. Až nebudete vědět, jak naložit příští léto s volným časem, najděte si nějakou zážitkovou akci. Organizací, které je nabízejí je víc než dost. Brontosaurus, Instruktoři Brno, Velký Vůz, Prázdninová škola Lipnice...

A na závěr si hlavně pamatujte, že zážitek nemusí být vždycky dobrý, hlavní je, že je silný!