To si tak v poklidu jedete s přáteli autem, když řidič V3Sky před vámi nezvládne řízení a zahučí přímo do řeky, přičemž ještě smete dva nešťastníky, kteří si vyšli na procházku. Jeden mizí pod hladinou spolu s autem, druhý se choulí na patník u krajnice, klepe se jak ratlík, ale tahá mobil, asi aby zavolal záchranku.
Co se dá v takové chvíli dělat jiného, než zastavit, vyběhnout k vodě a s minimálním vybavením se snažit poskytnout pomoc? K dispozici máte reflexní trojúhelník, deku, autolékárničku z roku raz, dva, tři, která vyhlášce odpovídá tak nějak jen okrajově (ale je v ní resuscitační maska, takže schválně, jestli patříte k tomu minimu lidí, co jí umí správně použít..) a pak jeden barel, který s sebou taháte pro případ, že vám dojde benzín uprostřed pustiny.
Přičtěme k tomu, že nikdo z vaší posádky nemá nejmenší tušení, kolik lidí sedělo ve V3Sce, ani kolik se jich vlastně do takového stroje je možno vejít, takže naprosto nepřehledná a téměř neodhadnutelná situace. Na hladině se nikdo neobjevuje, což vypadá taky poměrně mizerně. A v první březnovou neděli se do vody jednoduše nechce nikomu, ale tady to na náhradní řešení ze souše vážně nevypadá…
Toto je nástin situace vzniklé při Grand prix Moravie 2011 v disciplíně SERC, neboli Simulated Emergency Response Competition. Tato disciplína se snaží co nejreálněji nasimulovat různé situace, jež mohou v našem životě nastat a čtyřčlenné týmy mládeže od 14 do 18 let se je snaží co nejefektivněji řešit v šibeničním termínu 2 minuty. Ale co si budeme povídat, při záchraně lidí uvězněných pod vodou hraje právě čas tu největší roli, protože v podstatě jen světoví rekordmani po takové době ještě nechytají andělíčky.
Ale vraťme se na začátek, tedy do neděle. 5:15 a.m., to je čas, kdy se s Upýrkem vyhrabáváme z postele, abychom byli včas (tj. v 6 a.m.) v bazénu na Lesné (v Brně – pro usnadnění orientace). Mě se z postele standardně nechce, ale možnost, že dojdu až na devátou jako divák zavrhuji, neb doufám, že se mi naskytne alespoň malá příležitost nafotit něco z příprav, a pak až budu vyhnána na divácký balkon, zatímco Upýr bude dole hrát mrtvolu. Tedy pro začátek živého, ale jeden nikdy neví, jak může skončit, když se dostane (a nebo zrovna nedostane) do rukou zdravotníkům.
V 6 jsme na bazénu spolu s ostatními figuranty a i mě je řečeno, že se jistě najde nějaká práce, kterou budu moci dělat, což zní mnohem lépe, než že budu jen nezainteresovaný divák. Kolem bazénu už jsou nataženy bezpečnostní pásky a rozestavěné dopravní značky. Do devíti, kdy vše oficiálně odstartuje nás čeká: rozestavět panely se sponzory, zalepit všechny průhledné plochy neprůhledným igelitem (kdyby snad někdo chtěl vědět, co za situaci se chystá), umístit kabinu V3Sky pod vodní hladinu, nainstalovat audiovizuální techniku…. No a hlavně všechno natrénovat.
Já jsem přidělena k týmu „Podejandul“, což v překladu znamená, že ve chvíli, kdy zachránce vytáhne bezvědomého tonoucího a bude chtít zahájit resuscitaci, my mu místo figuranta podstrčíme resuscitačního Anduláka. Upýr na okraji bazénu trénuje svůj „výstup“. Sedí na bloku, v ruce mobil, klepe se, a když k němu přijde zachránce, (ne)hezky jej pozvrací. Z počátku mu to sice moc nejde, („Ty si to netrénoval, přiznej se.“ „Trénoval, ale měl sem jiný zvratky.“) ale s postupujícím časem a několikátým tréninkem předvádí naprosto ukázkové vrhání.
Figuranti se soukají do neoprénů a oblečení a přesouvají se na svá místa, každý vybavený čepicí s číslem, případně křížkem označujícím, v jakém je dotyčný stavu. (Červený je v bezvědomí, černý je mrtvý – jediná figurína pod hladinou.) Pod vodou se tak nachází 4 dospělí živí lidé, z nichž jeden je při vědomí a jedno mimino v bezvědomí. A protože všichni byli zákonadbalí, jsou poctivě připoutaní. (Ovšem aby se skutečně neutopili, mají pod vodou dýchací přístroje.). Nad vodou pak sedí vomitující Upýrek a po minutě přijíždí cyklista, jež se snaží pomáhat.
První trénink, druhý, třetí, čtvrtý. Figuranti jsou z vody taháni s neuvěřitelnou rychlostí, až jim skoro nestačíme podávat Anduly. Začínáme se bát, jak to bude při samotném závodu, protože tam musí být všechno bez chyb. Rychlá snídaně a poslední trénink na vychytání posledních much. Odbíjí devátá a závod je oficiálně zahájen. Všichni jsou na svých místech. Figuranti v autě a na patníku, porotci na kraji bazénu i pod vodou, diváci na balkóně, fotografové a kameramani na strategických pozicích a mnoho dalších lidí všude kolem, čeká se už jen na první tým. Ten je momentálně v šatně seznamován se situací.
Tůt, tůt, křach, třísk a už vbíhají do prostoru bazénu. Bezmocně koukají na hladinu, kde jediným náznakem něčí přítomnosti jsou bubliny, které se proti oknu dají dost snadno přehlédnout. Nicméně zachránci se ihned vrhají alespoň k Upýrkovi, ten je pozvrací, oni jej ošetří a pak jen bezradně stojí na břehu bazénu spolu s přijeduvším cyklistou. Po dvou minutách zazní závěrečné zatroubení a tým se odebírá do druhé šatny. Vše se vrací do startovní pozice a je čas na druhý tým.
Nebudu tu popisovat každý zvlášť, už jen proto, že si je nepamatuji. (Celkově jich bylo tuším 22) Popíši jen některé spíše divácky zajímavé situace. To, že nejoblíbenější postavou celého závodu (zřejmě nikoliv pro zasažené závodníky) byl vomitující chodec, to asi nikoho nepřekvapí, lidé jsou jednoduše tvorové zlomyslní. Závodníci na něj reagovali různě. Někdo jej tam nechal v klidu sedět, až ten chudák spadl do vody a taky se začal topit, jiní se značně vylekali, když začal zvracet, jednomu nebohému závodníkovi se dokonce trefil do rozepnuté kombinézy. Jedna z posledních holčin se lekla tak, že s Upýrkem bez milosti třískla o zem. Zásah hodný karatisty, ne však záchranáře.
Cyklista byl povětšinou zaúkolován něčím jednoduchým, třeba hlídáním Upýrka, případně voláním záchranky, občas i pomáhal tahat tonoucí na břeh, nikdy se nikde moc nepletl.
Někteří dokázali, že umí využít i předměty, jež měli k dispozici,jeden tým dokonce i předpisově postavil výstražný trojúhelník.
Tahání lidí z auta, to už ovšem byl sakra těžký oříšek. Některým lidem se do vody vyloženě nechtělo, takže stáli na břehu a zběsile si ukazovali, coby se tak dalo dělat a do vody skákali třeba až když po minutě vyplaval ten jediný při vědomí. Jiní skákali hned, avšak nedařilo se jim figuranty vyprostit, neb si třeba nepovšimli, že jsou všichni připoutaní.
Když už se tak někdo dostala břeh, byl to většinou ten při vědomí, který občas ani to přitopení nemusel na břehu hrát. (A když jej ještě jednou z vody vysadili přes vyšší břeh s bloky, mohl být rád, že má všechna žebra pohromadě).
Dále mělo občas štěstí ono mimino,(kde se dokonce asi 2x stihlo i začít resuscitovat), které se ovšem po několikátém vytažení začalo rozpadat. V tu chvíli nastoupil profesionální tým porotců a s pomocí plastových pásek jej spravili. Trojka, čtyřka a pětka se občas dostaly alespoň na hladinu, na břeh snad nikdy, takže ¾ našeho Andulatýmu nedostalo šanci nikomu Andulu podat. (Já měla na starost čtyřku, několikrát chybělo cca 5 vteřin, aby stihli zahájit resucitaci).
Jednou to vypadalo, že se na břeh dostane i mrtvá figurína, ale zřejmě ve chvíli, kdy závodník zjistil, že má na hlavě černý křížek, nechal jí těsně u břehu jít ke dnu a plaval zpět k autu. To bylo lehkým překvapením pro všechny přítomné.
Další překvapivý moment byl, když spolu s jedním týmem vběhla dovnitř slečna se sádrou na ruce. Z pochopitelných důvodů nepatřila mezi ty, kteří se vrhaly do vody, ale šla ošetřovat zvraceče. Té mi bylo skoro až líto, že si tuhle část schytala, ale zároveň měla můj obdiv, že i přes tuto indispozici šla bez nějakých větších problémů s ostatními do akce. Tedy upřímně řečeno, obdivuji všechny závodníky za jejich výkony, bez ohledu na to, jak se umístili. (Už jen proto, že já mám co dělat, abych neutopila sama sebe, natož abych zachraňovala někoho dalšího...)
Před dvanáctou odstartoval poslední tým a ve dvanáct se mělo uskutečnit vyhlášení. To se nakonec odsunula na čtvrt na jednu. Na třetím místě byl domácí tým Brno-město (a k tomu nějaké číslo), na druhém tým z Polska a na prvním Soběslavský tým. Všichni na stupních vítězů dostali nějaké ty užitečné ceny (nemám tušení jaké) a poháry, udělalo se pár závěrečných fotografií před panelem se sponzory a závodníci s diváky mohli pomalu odcházet. Někteří, kteří byli ještě oděni v plavkách pomohli s vyndáváním V3Sky na mělčinu, kde už pak čekala na organizátory, aby jí odstranili definitivně.
Úklid a naložení věcí proběhl poměrně rychle, už jen proto, že z venku šla celkem zima a většina přítomných byla jen velmi spoře oděna a povětšinou neobuta. V3Ska byla rozebrána na prvočásti a potom co se v pozůstatku kabiny figuranti na břehu vyfotili, mohli naložit a odvézt i jí. My jsme tím pádem měli hotovo a mohli jsme též odejít, nejdřív na pivo (v mém a Upýrově případě Kofolu), pak na tramvaj a rozjet se směrem k domovům…
