Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Expedice Absurdistán Uzbekistán 9 - Khiva (Xiva, Chiva, Хива)

Z nepřívětivé Urgenče prcháme do otevřené náruče téměř pohádkového města Chiva.                                                                                                                 

Sedáme do taxíku, bágly na kolenou, protože v kufru je nádrž na LPG, na který tu jezdí spousta aut i jinejch strojů a přibližně za půl hodiny jsme v Khivě. Projíždíme ulicí po jejíž pravé straně jsou samé hotely a nalevo míjíme zdi starého města. Zastavujeme na konci silnice, loučíme se s našim panem řídícím a venku shledáme, že druhý auto už tu je taky a Abbík se kvůli něčemu strašně hádá s řidičem. Nakonec to zase řeší s někym telefonicky, řve u toho tak, jako kdyby nevěděl, že telefon zvládne přenést i mluvený slovo a holky nám vysvětlujou, že ještě cestou nabrali někoho dalšího, a pak že s nima jel jako prase, najel do protisměru, kde jel kamion a vůbec, že to byla příšerná jízda. Nicméně ani Jíťa ani Romana to evidentně během cesty neprožívaly tak dramaticky a jen vedly klidný rozhovor o tom, zda se jejich pojištění vztahuje i na převoz mrtvol.

Během toho, co čekáme, až to Abbík nějak vyřeší, přitočí se k nám dva mladí kluci a jejich maminka a nabízí nám ubytování u nich v hotelu, zatímco maminka spílá taxikáři.

„Hledáte levné bydlení?“

„Ano.“

„V dormitoru?“

„Ano!“

„Chcete spát na naší terase?“

„Na terase? No jasně!“

Abbík se konečně dohádá (ani nevim, jak moc úspěšně, protože to nějak zaniklo v jeho rozčilení) a my následujem kluky do hotelu. Je to hned první dům v téhle ulici a při prvním pohledu na něj mě napadne „Divoký západ.“ Je to patrové ze všech směrů dřevem obložené stavení a už z dola ta terasa vypadá velice dobře. Dole pod schody zouváme boty a jsme vyvedeni po schodech pokrytých kobercem na naprosto luxusní zastřešenou terasu, kde je příjemně chládek, opět všude koberce, matrace na válení a u nich malé stolečky a taky velký mrazák, který je nám k dispozici, velké stoly a židle se saténovým potahem – je to takové tradičně barevné a kýčovité. A k tomu výhled na Staré město. Za 7$ na noc se snídaní naprostá paráda.

Skládáme batohy do rohu a jdeme na obhlídku toho, kde je koupelna a záchod. Vstupujeme dovnitř do hotelu, kde je ještě přeplácanější hala s obrovským gaučem a televizí a klučina nás ujišťuje, že když nám bude zima, můžeme klidně spát tady. Pak sestoupíme po održkoidně kobercem pokrytých schodech dolů, kde je hned u zdi umyvadlo vyzdobené porcelánovými růžovými mašličkami a za dveřmi průchozí místnost s pračkou a za ní záchod a sprcha. Dokonalé. Nebo to tak zatím vypadá, problém nastane až ve chvíli, kdy se banda žabožroutů začne mít potřebu neustále sprchovat a my zase mít potřebu rychlého běhání na záchod. Ale zatím se vše zdá v naprostém pořádku.

Uvelebujeme se nahoře na terase a nálada začíná rapidně stoupat. Klučina se dokonce nabídne, že nám zajde nakoupit, abychom si mohli odpočinout a taky proto, že to bude za ceny pro místní a ne pro turisty. Trochu nás překvapí (a i rozčílí), že tu mají turisticky nadsazený ceny i na vodu, ale nic s tim neuděláme. Chvíli si říkáme, že ho chudáka nebudem zneužívat (přece jenom je to ještě dítě), ale nakonec zvítězí vrozená a horkem podpořená lenost, dáme mu peníze, vymyslíme, co chceme a on to nějak zařídí. Sice nadvakrát, neb je hlava děravá, ale zařídí. A my se mezi tím jdeme prostřídat o sprchu a Jíťa s Marvinem dávají dohromady předpokládaný člověkonáklady na další cestu dle Lonely Planet a dojdou k závěru, že bychom si měli až do konce vystačit s tím, co máme, pokud nás nepotkají nějaké další nepředpokládané výdaje, jako byl nocleh v Nukusu.

U vedlejšího stolu sedí dvě Rusky a u nich Francouz. Celej takovej uhlazenej, nažehlenej. Pak si vzpomenem na ty Francouze ve vlaku, kteří vypadali uplně stejně. Jak to sakra ti žabožrouti dělaj, že pořád vypadaj tak úhledně? My jsme čerstvě po sprše, máme na sobě čistý oblečení a stejně to pořád nějak není ono. A i ty košile kluci mají, ale jejich límečky (nejenom) si o rovnosti můžou tak nechat zdát. Takže naši pánové po něm tak nenápadně pošilhávají, sem tam se zatahají za nějaký ten cíp oděvu, asi ve snaze dodat mu trochu lepší vzhled, ale vše marno. Když pak přijde celá francouzská skupina, můžem se jít rovnou všichni vycpat. A nebo radši nacpat, protože tu je večeře.

Vařila paní domácí, stálo nás to desert tisíc a byl to pro změnu... Wait for it! Plov a rajčatový salát s cibulí. Přesuneme se ze země ke stolu (abychom aspoň trochu vypadali civilizovaně, když už jinak máme vzezření divochů) a pochvalujem si jak jídlo, tak výhled. K tomu nás přišel navštívit místní kočičí zvěřinec. Jo, jo, nehlaďte cizí kočky, že jo? Ale když už neodolá ani Marvin a tu kočku pohladí, tak se odvážim taky. V nejhoršim budeme mít doma o pár blech navíc, no... Ale jinak milé kočičce vysvětlíme, že v noci se sem nemá vůbec přibližovat, protože jí jinak stihne něco nepěkného.

Po večeři a západu sluníčka si Marvin bere knížku, že on už nikam nejde a my ostatní se vydáváme na průzkum Starého města. Abbík se vrací hned od vchodu, že zapomněl foťák (sakra, co v tý brašně tahá, že si nevšim, že je o kilo lehčí?), takže na něj čekáme, prohlížíme si vykachlíčkovanou mapu, něco málo s Pavlem nafotíme, ale teprve když se přidá i třetí fotograf, rozjede se focení ve velkém. Stativ nikdo nemáme, takže to řešíme dost improvizovaně a po tom, co se v čisté bílé košili vyválim na zemi, zhodnotim, že ty Francouze fakt nemáme šanci nikdy dohnat, ale aspoň si užijem o to víc legrace.

Kousek cesty nás pak provází malé štěně, které mezi našim pronásledováním stíhá chytat hmyzáky. Nás si evidentně oblíbilo, ale na místní zběsile štěká. Abbík prohlašuje, že to je tim, že tu místní žerou psi. Pavel mu na to stroze odvětí, že mi taky a jen o tom nevíme. Krátce na to štěně zmizí a my se též s holkama chystáme odpojit, že na tohle nemáme nervy. (Na to focení, ne na ty kecy.) Projdem skoro půl města, prolezem všecky obchody se suvenýrama, co maj ještě otevřeno, zabloudíme kdoví do jakých uliček a i ven za hradby, takže se radši vrátíme, co kdyby o nás měli třeba pánové strach nebo tak. Nakonec vylezeme 10 metrů od místa, kde jsme se s nima rozloučili a oni tam stojí, svítěj si čelovkou na zeď, fotěj ještěrku a nejspíš si do teď vůbec nevšimli, že jsme tu nebyly. Takže se od nich opět odpojíme a jdeme projít druhou půlku města.

Když se nám zdá, že už se tu touláme dlouho, vrátíme se na hlavní třídu ven z města a potkáme Pavla, který se právě chystá jít hledat Abbíka. Tak si sednem na zeď, že počkáme, až se najdou. Za chvíli se nám Abbík vynoří za zády, takže samozřejmě z uplně jiný strany, než kam odešel Pavel. Oznámíme mu, že jestli se chystá jít Pavla hledat, tak ho radši na místě zabijeme, takže si sedá k nám a společně čekáme. Jediná Romana už na to nemá nervy, takže se odebírá do hotelu. No snad se nám neztratí ještě ona. Nakonec se všichni najdeme a společně se odebereme směrem k hotelu, jen Jíťa jakožto moje osobní bodyguardka mi ještě dělá doprovod k vedlejšímu hotelu, kde mají wi-finu, ale po zjištění, že je zaheslovaná se mi to nechce řešit, takže se vracíme zpátky.

Na terase už je připravený spaní a byť teda věříme, že Marvin je všehoschopnej, tak tomu, že to dělal on fakt nevěříme ani chvilku. Sice je to náš vrchní estét, ale tady je ta ženská ruka prostě znát. Místo stolků tu na nás čekají matrace v několika vrstvách, polštáře a prošívaný (a značně vyšívaný) deky, o kterých dost pochybujeme, že je v tomhle vedru využijeme. Já si tu svojí rovnou nainstaluju pod sebe, takže si připadam drobet jak princezna na hrášku, ale co, aspoň se bude dobře spát. Na ráno si domlouváme budíček na šestou a už lezeme každý do svého pelíšku. Pouliční osvětlení už dávnou zhaslo, stejně jako všechny lampy a světýlka na terase, takže je tu i příjemná tma.Házím přes sebe akorát svůj velkej šátek a za chvilku spim jak mimino. Jen nad ránem se vzbudím, navleču se do košile, zhodnotím, že ten výhled na nedostavěnej minaret je opravdu nádhernej, ale spánek je spánek a fotit se to dá i jindy a sladce spinkam dál.

 

Autor: Klára Kutačová | pondělí 3.9.2012 22:45 | karma článku: 14,95 | přečteno: 1050x
  • Další články autora

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.

Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.

6.8.2020 v 14:00 | Karma: 17,81 | Přečteno: 591x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.

Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.

29.7.2020 v 21:42 | Karma: 19,75 | Přečteno: 500x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.

Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...

28.7.2020 v 17:30 | Karma: 16,00 | Přečteno: 456x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.

Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.

19.7.2020 v 11:58 | Karma: 19,92 | Přečteno: 490x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...

... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.

20.6.2020 v 12:59 | Karma: 27,04 | Přečteno: 984x | Diskuse | Společnost
  • Nejčtenější

Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková

2. prosince 2024  17:16

Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...

Extravagantní vilu u Brna za desítky milionů nechává nová majitelka zbourat

26. listopadu 2024  12:23

Víc než dvacet let stála v Rozdrojovicích u Brna vila, která na první pohled upoutala pozornost...

Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo

3. prosince 2024  15:18,  aktualizováno  4.12

Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...

Kvůli agresivitě Romy neregistruji, vyhlásila pediatrička po konfliktu s nimi

3. prosince 2024  14:21

S neurvalostí, agresivitou a urážkami se setkala v čekárně své ordinace dětská lékařka z Aše. Podle...

Požár v Národním divadle. Zásah hasičů protáhlo hledání ohnisek

26. listopadu 2024  15:13,  aktualizováno  19:13

Pražští hasiči zasahovali u požáru v historické budově Národního divadla. K likvidaci vyjely...

Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo

3. prosince 2024  15:18,  aktualizováno  4.12

Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...

Pěstí na doktora, nožem na sestru. Lidé útočí na zdravotníky s větší brutalitou

4. prosince 2024

Premium V Mladé Boleslavi se pacient vztyčil z nosítek a záchranáři dal pěstí do obličeje. V Brně muž...

Evropská směrnice odkryje mzdy, téměř polovinu Čechů však plat kolegy nezajímá

4. prosince 2024

Premium Více než čtyřicet procent českých zaměstnanců nezajímá výdělek jejich kolegů. O maličko menšímu...

Po krizi v Německu se sype i vláda v Paříži. Otřes pocítí celá Evropská unie

4. prosince 2024

Premium Evropa vstupuje do období nejistoty. Francie se topí v politické krizi, pravicová vláda premiéra...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

  • Počet článků 283
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1085x
Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...