Nukus - město s luxusními hotely, do kterých nás 6 baťůžkářů olepených špínou někaj ne a ne zapadnout. A k tomu noční zásah milice. Holt odcházet bez placení se nevyplácí...
Odcházíme z nádraží na parkoviště plné taxíků a maršrutek. Podle průvodce hledáme číslo 15, ale nakonec nám stejně dobře poslouží šestnáctka. Autíčko je to přesně pro nás. Jeden chlap dopředu vedle řidiče, dva uplně dozadu do třetí řady a my 3 holky do prostřední, přičemž ta krajní má místo opěradla Pavla a jeho batoh, což vyhodnotíme, jako ideální uspořádání z hlediska pohodlnosti. Cenu máme domluvenou na 6 000 za odvoz do centra k bazaru, kde na parkovišti řidič za vjezd platí (jestli jsme dobře viděli) 3 000, takže se nám těm šesti nechce moc věřit, ale skutečně to tak je, ani o stovku víc.
Vystoupíme z auta a jdeme se přesunout do nejbližšího stínu, který poskytuje budova místního bazaru. Ten už je poměrně vylidněn vzhledem k pokročilé denní době. Marvin vyndavá Lonely Planet, Pavel svojí chytrou složku plnou užitečných informací a společnými silami jdou hledat, kde budeme dneska spát. Jako krizovku zvolíme hotel Taškent, který stojí kousek odsud, ale který má být poměrně drahý, takže jdeme hledat něco jiného. A protože vedle stojí skupinka místních, zkusíme se jich poptat. Směrují nás někam, kde i LP tvrdí, že by nějaké to ubytování mělo být, takže naházíme bágly na záda a jdeme.
Projdeme pár ulicemi a všichni poctivě vpravo hleď a hledat cokoliv podezřelýho. Nakonec to není až takový problém, dost nám napoví dva zájezdní autobusy zaparkované u krajnice. Jen který z těch dvou obrovských baráků to je? Ptáme se pánů stojících před jedním autobusem a ten ukáže na vzdálenější budovu. No, jestli oba ty autobusy bydlí tady, tak asi nemáme šanci, ale nač to vzdávat předem?
Vcházíme do luxusní klimatizované haly a čekáme, až se dostaví recepční. Zatím si pročítáme ceník a nevypadá to až tak zle, nicméně nastala ta situace, které jsme se báli – nemají pro nás místo. Nicméně recepční nás ochotně nasměruje k hotelu Jipek Joli, který nedávno otevřel svoji novou pobočku a v ní by nějaké to místo být mělo.
Jdeme přes ne zcela udržovaný parčík, kolem právě bourané budovy, kde se moc pěkně práší, takže krom toho, že vypadáme uváleně jsme ještě olepení špínou, až se divím, že přede mnou neutekli lidé, kterých jsem se šla poptat, zda někdy slyšeli o námi hledaném hotelu. Ukážou na žlutou stavbu před kterou stojíme a my zajásáme. Vcházíme dovnitř, opět luxus a klimatizace, my se sem nějak nehodíme. Recepční je ovšem velice vstřícný. Má pro nás jeden trojlůžkový, dva dvojlůžkové a jeden jednolůžkový pokoj. To zní hezky, ale pak přijde na řadu cena. 90 $, 75$ a 40$. To by pro nás znamenalo 200 $ v háji během jednoho večera. Chvíli se radíme, zda má cenu zkoušet hotel Taškent, ale podle LP tam ty ceny budou uplně stejné, tak nakonec souhlasíme a jen se ptáme, zda v tom dvojlůžkovém můžou spát tři lidi s tím, že samozřejmě za toho třetího zaplatíme, jako kdyby bydlel v tom normálním pokoji. Recepční nám to odsouhlasí, a že prý mu stačí zaplatit jen těch 75 $ za pokoj. Děkujeme a jdeme se ubytovat. Trojlůžkový pokoj je hned v přízemí a pánové nám galantně nabídnou, že bude náš a oni už se o to spaní na zemi nějak poperou.
Tak se ještě dojdeme podívat, kde budou bydlet oni, recepční jim i nabízí, že zkusí někde sehnat matraci, a pak už zapadneme do našeho luxusního pokojíčku, s huňatým kobercem, klimatizací, třemi pohodlnými čisťounkými postýlkami, obrovskými osuškami a luxusní kouplenou, dokonce i s fénem (ten se nám pak hodí, když potřebujeme dosušovat ráno prádlo). Jen se za námi zavřou dveře, odložíme naše zaprášené oděvy na dlaždice za dveřmi, abychom si nekontaminovaly zbytek místnosti a jdeme se prostřídat do koupelny. Zatímco se Romana ze sebe snaží udělat zase člověka, někdo klepe. Na pokyn: "Dveřma." nikdo nereaguje, tak se v domnění, že to jsou naši kluci, jen zabalím do ručníku a jdu otevřít. A ona zrada, za dveřmi stojí recepční a z pohledu na mě dostal solidní koktavku. Původně nám asi chtěl dát pasy s registracemi, ale nakonec z něj vyleze jen něco jako: „I, I, I, I will come later.“ a pak poměrně rychle prchne. Chudák.
Máme vypráno, jsme umyté a převlečené a taky hladové, protože za posledních cca 24 hodin jsme jedli vlastně jen meloun a pár sušenek, takže jdeme tahat pány na večeři. Ti už taky vypadají jako lidé, mrtví, ale lidé. Abbík s Pavlem se nechají přesvědčit, Marvin prý nemá hlad, takže zůstane.
Zkoušíme se ptát na recepci, kde se dá nejlíp najíst a skončí to telefonickým hovorem Abbíka s někým, kdo umí anglicky. Já během jeho hovoru nafasuju letáček s telefonními čísly do tohohle hotelu, případně do toho druhého, kdyby se něco dělo a třeba jsme potřebovali něčí pomoc, že máme zavolat. Milé. Ale stejně pořád nevíme, kam jít. Vezmeme to přímo za nosem a třeba něco najdeme, nic horšího, než že budeme o hladu se nám stát nemůže, a když nic jinýho, tak si aspoň uděláme příjemnou noční procházku, když už není takový vedro. (Není takové vedro znamená, že v 9 večer jdeme s Jíťou v minišatičkách a Romana v kraťasech a krátké košili a je nám celkem příjemně.)
Lezeme do první restaurace, kterou potkáme, ale za prvé to tam vypadá dost odporně a nehygienicky a za druhé jsou tady strašně moc neochotní, takže se zase zvedáme a jdeme dál. Na rohu ulice vidíme tři restaurace. Jsou téměř totožné, tak volíme zlatou střední cestu a zřejmě dobře děláme, protože tu sedí i naši známí Francouzi. Obsazujeme hned první stůl, okamžitě přiskočí paní a začne nám jej otírat a nosit nám jídelní lístky. Tak už za tenhle zájem mají plusový bod a další za ceny. Nevybíráme dlouho, dáváme si hovězí šašlik (hovězí je tu bezesporu nejlevnější), všichni až na mě si k němu dávají i pivo, a pak pozorují, jak jej paní čepuje a dost si to chválí. Prej jí to jde líp, než té na brněnském letišti. A i to líp chutná.
Šašlik pečený na grilu venku před restaurací přinesou za chvilku. Krásně vypadá, voní i chutná. Je k němu ještě kvantum cibule a chleba, takže si rovnou objednáváme další. Já si ještě řeknu o zelený čaj a dostaneme celou konvičku. Za 500. Nádhera. A že byl výbornej!
Pouštíme se do třetího šašliku, když se za námi začnou ozývat trochu podezřelé zvuky. Kluci nám hned rozdají instrukce, že kdyby se něco dělo, my s holkama běžíme první, oni za náma a rozhodně se nikdo nebude prát. Jeden ze trojice hlučících mužů odchází, za nim další, tak si toho třetího odchytí obsluhujcí paní, že kdo bude platit. Nechce se mu, má už solidně upito a spíš by se asi chtěl prát. Paní si s nim moc hlavu neláme, zamkne mříž, kterou je restaurace obehnaná, křikne přes ní: „Milice, milice!“ a za chvíli už to tu řeší jeden milicajt. Nicméně prudičovi kamarádi se ho přijdou zastat a též vypadají, že to po dobrém nepůjde, takže si uniforma volá vysílačkou posily. Ty přijedou ve větším autě, vyskáčou a jdou řešit problém. My sedíme, sledujeme a skoro ani nedutáme. Jsme svědky naprosto čistě provedeného zásahu. Za použití minimálních donucovacích prostředků (a že by si přitom ti pánové nějakou ránu na vystřízlivění zasloužili) jsou všichni tři výtržníci naskládáni do auta, a až když se jeden z nich pokusí utéct, je navrácen na místo uchopením za vlasy. Paní děkuje, policajti se loučí a my si jdeme dojíst svůj šašlik. Po tmě, protože už je po zavíračce.
Celková cena večeře je 29 000 (necelých 60 Kč na člověka). Vracíme se do hotelu, cestou se ještě stavíme ve stánku, kde koupíme vodku a fascinuje nás přítomnost černého Kozla (piva, ne že by nás třeba obsluhovalo to zvíře). V hotelu se srotíme opět u kluků, Romana vyndá uzený sýr a Abbík sušený maso, abychom měli co uzobávat, povídáme si, lehce nastiňujeme zítřejší program, který bude primárně spočívat v tom, abychom se dostali do Mujnaku, a až tam budem, budeme to řešit dál. Ještě díky přítomné wi-fině napíšeme všichni domů, přičemž se občas trochu pereme s nesourodými technologiemi k tomu dostupnými, a pak se pomalu přesuneme spát. Pavel si stele na koberci pod celtičkou a vypadá spokojeně.
My ještě jdeme před spaním doprat a rozvěsit prádlo a ani moc dlouho nepovídáme a taktéž zalehnem. Klimatizace příjemně fouká, protože na rozdíl od kluků, my jí zvládly nastavit na chlazení...
