Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Expedice Absurdistán - Republika Uzbekistán 2 - Předodlet a let

Kolik papírů je třeba vyplnit na jedno Uzbecké vízum? A jak se cestuje po ruském letišti bez ruského víza?

Začalo to vlastně trochu jako vtip, když Marvin nadhodil, že viděl letenky do Uzbekistánu za 4 000 a kromě mě, se k němu přidali ještě další čtyři blázni, co měli pocit, že trávit půlku srpna v zemi, kde tou dobou bude přes 40°C, je vážně dobrej nápad. Ale kdo z nás si to v půlce ledna uměl reálně představit? Nikdo. Nejdřív jsme totiž nakoupili letenky, a pak až začali důkladně zjišťovat, k čemu jsme se tím vlastně upsali.

 

Ale co, máme asi tak půl roku na to, abychom si zjistili všechno, co se dá, vyřídili vízovou byrokracii a mohli spokojeně odletět. Jíťa s Pavlem to vezmou poměrně důkladně, účastní se i jakési vysokoškolské soutěže o znalostech Uzbekistánu, ze které nám pak přinesou kromě různých brožurek a letáků i ukázku jídla a taky kontakt na člověka, co by nám mohl čistě teoreticky pomoct se získáním zvacího dopisu, bez kterého to nejde. Ve finále tahle varianta selže, takže musíme volit variantu druhou a dražší a tou je zvací dopis od uzbecké cestovky. Toho se ujímá Abbík s Jíťou, dávají dohromady naše údeje, kopírujem jim pasy, sháníme potvrzení o studiu, případně o zaměstnání. (No co si budem povídat, je to kvanta papírování, dlouho to trvá a samozřejmě se celý proces spouští až po zaplacení a nikdo dopředu nemůžeme tušit výsledek.) Naštěstí se zadaří a v červnu je doma hromadný zvací dopis, který by nám měl zajistit vydání víza na letišti v Taškentu, protože nikdo z nás nemá čas, chuť, ani peníze na cestu na ambasádu do Vídně.

 

Ještě vyřešímě nějaké nesrovnalosti se změnou odletu a příletu (ne, opravdu nechceme letět z Moskvy dřív než z Brna a ne, nechceme trávit cestou zpět 24 hodin v Moskvě na letišti) a zdá se, že všechno dostává definitivních obrysů. Vrchní plánovač Marvin zakupuje mapu a Lonely Planet, poctivě nás sezve všechny do hospody, abychom se řádně seznámili a všechno do detailu naplánovali. Každý má určité představy a místa, co by rád viděl, tak to všechno poskládáme dohromady a výsledek zdá se býti dost uspokojivý. Mezi jednotlivými plánovacími schůzkami se navzájem zásobujeme všemi články od dob revoluce, které najdeme, a které by nám mohli pomoct přežít, vymýšlíme bez jakýho vybavení se za žádných okolností neobejdem...

 

14 dní před cestou se zdá, že jsem náležitě vybaveni i poučeni, máme zvací dopisy, nové letenky a zatím spoustu odvahy a nadšení. Já pro jistotu ještě stihnu ztratit pas, ale Jíťa obrátí můj pokoj vzhůru nohama, vyloví jej za skříní a já tím pádem též budu moci odjet. (Příště ho asi radši nacpu rovnou do skartovačky.)

 

Poslední 4 dny před odjezdem byly díky pár lidem takové malé peklo a čtvrteční obíhání Hudy sportů těsně před zavíračkou a marné shánění Travel lunchů, byla už vlastně jen taková komická třešnička na dortu. Ale nakonec to všechno nějak ve zdraví přežiju a do noci balím. Ke svému velkému potěšení shledám, že jsem schopná se vejít do malýho Deutera. To nadšení mi kazí Marvin, kterej jede se stejnym batohem, ale na rozdíl ode mě, on ho má poloprázdnej a ještě s sebou tahá knížky, aby tam vůbec něco měl.

 

Vstáváme v 6 ráno, abychom vše stihli. Sprcha, snídaně, odstranění všech věcí, který by nám mohly přijít za těch 16 dní naproti... A pak už jen po Abbíkově kontrole, zda jsme vzhůru, mizíme do deště. Marvin si ho užívá, já běžim do metra, jak nejrychlejš to s čerstvě strženým nehtem na noze jde, abych neměla všechno uplně mokrý.

 

Na Florenci čeká zbytek výpravy. Abbík, Jíťa, Pavel a Romana. Jsme všichni, nastupujem do Studenta a naše cesta začíná. Část jí prospíme, prokoukáme na filmy a těsně před Brnem začnem řešit, čí to vlastně byl (blbej) nápad? A proč nejedem radši na Mácháč? (Tyhle dvě otázky nás pronásledovaly po celou dobu a velmi, velmi často.) Po výstupu z autobusu se začnou všichni rozhlížet a divit se, že tady na východě se ještě píše latinkou a je těm lidem docela i rozumět. Holt cajzli přijeli do Brna, teda vlastně Štatlu, neb se snažíme zapadnout a mluvit místní řečí. A čekáme, kdy nás kdo zabije ještě před tim, než nastoupíme do letadla.

 

MHDčkem dojedem na letiště, obalíme batohy smršťovací fólií, kterou nám poskytne Pavel a můžeme si jít vyzvednout letenky. Romana ještě musí svůj batoh odnest do nadměrných zavazadel a můžeme si jít na chvíli sednout na pivo. My si s Jíťou dáváme místo něj okurku a dobře děláme, protože všichni nadávaj, jak je odporný. Ale aspoň nebudou mít takovej kulturní šok, až přistanem v Taškentu a tam nic lepšího nebude.

Ani to nedopijou a jdeme k další kontrole. Personál u RTG je příjemnej jak něco, takže zhodnotíme, že před tím pracovali všichni ve věznici s těžkou ostrahou. Jíťa to z nás odskáče nejvíc, když se musí zouvat ze sandálů a ukazovat nohy zespoda. A my dostanem zákaz tam na ní čekat, protože: „TADY NESMÍTE STÁT!!“ Tak čekáme za rohem.

 

Pak už na nás čeká jen fronta ke vstupu do autobusu. Před námi stojí nějací podezřele vyletnění a dětmi oplývající lidé, tak si říkáme, zda třeba nestojí ve špatný frontě. Ta vedle je na Djerbu, naše do Moskvy. A opravdu za chvíli poděšeně prchají do správného chumlu. Jo jo, taky jsme asi měli utéct, dokud to ještě šlo.

 

Autobus nás zaveze k malému letadýlku – Bombardier CRJ 200 společnosti UTAir. Po schůdcích vyběhnem nahoru a už skláníme hlavy, abychom se vůbec vešli. Na každé straně dvě sedačky, sedíme skoro až vzadu. Chvíli po dosednutí začne stevardka s instruktáží, pak začne obcházet s podnosem plným bonbonů. Říkáme si, že to bude všechno k tomu slibovanému občerstvení, neb v takhle malém chrastítku jistě nemají ani kde jiné jídlo skladovat. Ale čert ví...

Najíždíme na runway, téměř okamžitě zrychlujeme a za chvíli už jsme ve vzduchu. Město se pod námi poměrně rychle vzdaluje, zatímco mraky se přibližují, alespoň je na co se koukat. Ve chvíli, kdy si můžeme odepnout pásy, začne chodit letuška s občerstvením. Nejdřív nápoje, pak jídlo. Kluci si dávaj ryby, Jíťa a já kuře a na za náma sedící chudáky Romanu a Pavla zbude jen párek s těstovinama. Ale jinak je to jídlo luxusní a hodně bohatý. Po posbírání zbytků začne znova kolečko s nápoji, tentokrát horkými, pak opět studené a už jsme nad Moskvou a chystáme se na přistání.

Chvíli kroužíme, takže máme šanci si prohlédnout hlavní město Ruské federace z vrchu. Zaujmou nás nově vznikajcí čtvrti ve vykácených kouscích lesa, ale i obrovská sídliště. Čas kochání končí, přistáváme. Všichni tleskají. A opět začínáme kroužit, tentokrát po letišti. Po zastavení se všichni zvednou a snaží se hlava nehlava narvat do uličky, jako kdyby si teď uvědomiili, že jsou silní klaustrofobici a už ani minutu tady nevydrží. Stačí lehké rozhlédnutí, abych viděla, že jsme jediní, kdo v klidu sedí a čeká, až se prostor vylidní. Ach jo.

 

Konečně většina stáda opustí prostor a my se dostanem k věcem a ven. Nastupujeme do přistaveného autobusu, který nám opět předvede okružní jízdu po letišti (staví tu novou halu, tak asi abychom měli šanci si ji prohlédnout), než nás vyhodí u nějakých dveří. Projdeme dovnitř a jediné, co momentálně víme, je to, že nesmíme tenhle prostor jen tak opustit, protože nemáme ruská víza.

Chvíli počkáme, až se uklidní situace (čtěte většina lidí projde přes pasovku pryč) a jdeme se zeptat, co s námi bude. Abbík se ujímá vyřizování s tím, že kdyby to náhodou nějak nešlo, vypustíme na úředníky Romanu. Ona se sice nezdá, ale jde z ní strach. Odlovená paní v uniformě nás odvelí na sedačky, že pro nás přijede auto, který nás odveze na správnej terminál. To nám zní celkem dobře, tak se usazujeme a čekáme. Auto přijede odhadem za půl hodiny. Je to taková poměrně luxusní dodávka, do které se bez problémů poskládáme a opět se vydáme na krásnou exkurzi po celém letišti, než zastavíme před dalšími prosklenými dveřmi.

 

Za nimi nás čekají schody nahoru a nad nimi prostor s odletovou tabulí, lavičkami, převážně zavřenými přepážkami a jedněmi otevřenými dveřmi do nějaké kanceláře. Zrady netuše k nim přistoupíme, chlapík, co z nich vyjde nám zabaví letenky a pasy a nese je k té jediné otevřené přepážce. Trochu se divíme, že my nikam nemáme chodit. Ale pořád na svoje dokumenty vidíme, tak jsme v klidu. Za chvíli se ten pán vrátí, vezme si i naše lístky k zavazadlům a někam zmizí. To už nás trochu vyděsí, ale korunu tomu nasadí ta paní za přepážkou, když jí z ničehož nic zavře a s ironickým úšklebkem odejde někam do kelu.

 

My si jdeme sednout, protože nic jinýho ani dělat nemůžem a vymýšlíme katastrofické scénáře, které obsahují další dodávku, černé pytle na hlavě a rozprodání na orgány. Pak nám na chvilku svitne naděje, ale je zase ihned zadupána do prachu. Dál čekáme, povídáme si o českém jídle a pivu. Docela brzo, vzhledem k tomu, že jsme na cestě sotva pár hodin.

Konečně nadešla ta chvíle, kdy jsou nám do pasu namlácena razítka a my můžeme pokračovat. Jsme provedeni nějakými bočními dveřmi do odletové haly a tam jsme zanecháni svému osudu, který bude v následujcích minutách spočívat v čekání a shánění alespoň něčeho k pití. Zachraňuje nás Marvin mající s sebou kartu, protože tady berou jen ruble, který samozřejmě nikdo z nás nemá. Na co taky... Jo třeba na ten ledovej čaj, ale kdo to moh čekat předem?

 

Konečně se přesuneme na poslední místo, od kama už je to do letadla jen kousek přes zavřený dveře. Ani nevíme jak, ale za chvíli se ocitáme ve frontě, která se kolem nás tak nějak sama vytvoří a pak i postoupí až do našeho boeingu.

 

Tady nastane trochu chaos s usazováním, protože na našich místech už někdo sedí, tak se nakonec dohodnem, že obsadíme celou 24. řadu. Sice se nás nějaká paní pokouší zvednout, ale když jí vysvětlim, že na mém místě sedí kdosi, kdo už má upito víc, než by bylo společensky vhodné k tomu, abych s ním vedla konverzaci na téma: sedíte na mém místě, tak moudře uzná, že si taky sedne jinam.

 

Let probíhá dost podobně, jako ten předchozí. Jak to komentovala trefně Jíťa: „Byl to propitý a prožraný let.“ A díky tomu uběhl poměrně rychle. I když asi tak od poloviny byl nám u uličky sedícím opět znepříjemněn lidskou potřebou vytvářet fronty. Takže 3/4 hodiny stála minimálně polovina letadla v uličce a čekala, až na ně přijde řada na oné malé místnůstce uplně vzadu. A někteří tam stáli jen tak.(Opravdu. Jen stáli a dávali všem přednost, a pak si zas šli sednout, když jsme přistávali).

 

Když si i já vystojím svoje a vrátím se na místo, je skoro čas přistávat. V letadle je příjemná tma, ostatní pospávají, tak taky ještě na chvilku zavřu oči, než začneme sestupovat k Taškentu. Přistání je zcela bezproblémové, všichni nadšeně tleskají. A pak se začínají zvedat a obsazovat uličku, takže musí zasáhnout letuška a umravnit je zpět na místa aspoň do doby, než zastavíme. Pak opět vypukne ta pravá panika. Vážně, lidi, proč to děláte?

 

Jsou tři ráno, stojíme na letišti v Taškentu a čekáme na výstup z letadla...

Autor: Klára Kutačová | sobota 25.8.2012 8:25 | karma článku: 18,05 | přečteno: 1796x
  • Další články autora

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 5.

Camping Mougas - Saians cca 35 km. Stále pokračuji v cestě podél oceánu do Santiaga a jako obvykle si trochu pobloudím a část cesty si dokonce zopakuji.

6.8.2020 v 14:00 | Karma: 17,81 | Přečteno: 591x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 4.

Caminha - Camping Mougas cca 32 km. Překračuji hranice do 20. a posledního státu mojí cesty - Španělska. Camino dnes vede jednou z nejkrásnějších částí při pobřeží Atlantského oceánu.

29.7.2020 v 21:42 | Karma: 19,75 | Přečteno: 500x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 3.

Viana do Castelo - Caminha. Oficiálně by to měla být cesta na 28 km. Díky bloudění to ale bylo zřejmě o dost víc...

28.7.2020 v 17:30 | Karma: 16,00 | Přečteno: 456x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Cesta kolem světa - Camino de Santiago na kole (Portugalskou pobřežní cestou) den 2.

Esposende Marinhas - Viana do Costelo (cca 25 km). Včera jsem se rozhodla, že nebudu trhat kilometrické rekordy a pojedu každý den do 30 km. Času mám dost a chci si cestu víc užít.

19.7.2020 v 11:58 | Karma: 19,92 | Přečteno: 490x | Diskuse | Cestování

Klára Kutačová

Když se vládní představitelé vysmívají vlastním nařízením...

... a všem lidem, kteří je stále dodržují, ať už z vlastního přesvědčení, anebo čistě z obavy z možných sankcí.

20.6.2020 v 12:59 | Karma: 27,04 | Přečteno: 984x | Diskuse | Společnost
  • Nejčtenější

Patrik Hartl odstupuje ze StarDance, vrátí se Lucie Vondráčková

2. prosince 2024  17:16

Po důkladném zvážení a na doporučení lékařů se spisovatel Patrik Hartl rozhodl ukončit svoje...

Chaos, protesty a vojáci v parlamentu. V Jižní Koreji hodiny platilo stanné právo

3. prosince 2024  15:18,  aktualizováno  4.12

Jižní Korea zažila den plný chaosu poté, co prezident Jun Sok-jol vyhlásil stanné právo kvůli silám...

Kvůli agresivitě Romy neregistruji, vyhlásila pediatrička po konfliktu s nimi

3. prosince 2024  14:21

S neurvalostí, agresivitou a urážkami se setkala v čekárně své ordinace dětská lékařka z Aše. Podle...

Řidiči zkoušejí novou fintu, jak neplatit za parkování. Přestupek, varuje policie

4. prosince 2024  10:46

Na internetu se v poslední době značně rozšířila nabídka automatických parkovacích hodin, které...

Došly nám síly. Česká specialistka na cupcaky zavírá svůj obchod

4. prosince 2024

Lenka Hnidáková, průkopnice cupcaků v Česku a autorka dvou knih o těchto dezertech, zavírá svůj...

Asad ztrácí i jih Sýrie. Rebelové obkličují Damašek, armáda stahování popírá

7. prosince 2024  10:24,  aktualizováno  15:31

Sledujeme online Syrské vládní síly se podle agentury AFP stahují z míst vzdálených jen zhruba deset kilometrů...

Řidička nepřežila nehodu u Libomyšle, spolujezdec je vážně zraněný

7. prosince 2024  15:23

Náraz autem do stromu nepřežila v sobotu dopoledne u Libomyšle na Berounsku starší řidička....

Boje v Sýrii musí skončit, shodl se Lavrov se zástupci Íránu a Turecka

7. prosince 2024  15:15

Ministři zahraničí Ruska, Íránu a Turecka se v sobotu v Dauhá podle šéfa ruské diplomacie Sergeje...

Motoristé představili své desatero i cíle. Chceme porazit ODS, řekl Macinka

7. prosince 2024,  aktualizováno  14:53

Politici a příznivci Motoristů se v sobotu sešli v pražské Královce na prvním oficiálním kongresu....

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

  • Počet článků 283
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1085x
Jsem občas trochu cynik a často naivní snílek...

Snila jsem o cestě kolem světa, se kterou jsem začala pomalu a pozvolně před devíti lety, kdy jsem se vydala poprvé sama do Íránu, kam jsem se ráda ještě dvakrát vrátila. Od té doby jsem se snažila (většinou sama) každý rok vycestovat do bližších i vzdálenějších míst, nasávat jejich atmosféru a co nejvíc fotit.

Moje prozatím největší, nejdelší a nejvzdálenější cesta se uskutečnila od 8. ledna do 17. srpna 2017 kdy jsem se nejprve přidala do devítičlenné posádky na  cestu Aviou Jižní Amerikou https://www.facebook.com/aviou.cz/ a následně již sama pokračovala do USA, Kanady, Jihovýchodní Asie a Západní Evropy. Během 222 dní jsem navštívila území 20 států a vystřídala rozličné dopravní prostředky včetně skládacího kola, které jsem koupila v Bangkoku, projela na něm kousek Barmy a nakonec ho letadlem dopravila do Portugalska a (ne)dojela s ním do Santiaga de Compostela. Tím jsem obletěla a objela zemi kolem do kola, viděla nespočet nádherných míst, zažila mnoho neskutečných věcí a hlavně jsem potkala spoustu úžasných lidí.

A o tom všem bych vám ráda vyprávěla s pomocí svého blogu...