Co se děje v našem zdravotnictví?

Dovolím si tu jedno zamyšlení nad personální krizí ve zdravotnictví z mého pohledu zdravotnické záchranářky pracující na pooperačním a resuscitačním oddělení.

Že je ve zdravotnictví nedostatek personálu, to už jste někde asi zaznamenali? A mně poslední dobou docela zaráží, jak moc je to vlastně každému jedno. Že to neřeší lidé, co chodí maximálně na preventivní prohlídky, budiž... Že je to jedno i pacientům ve zdravotnických zařízeních, protože na ně se dostalo, jsou v nemocnici, mají postel, mají po operaci etc. a maximálně vyřvou nějakou totálně ztrhanou sestru, že se jim zovna teď nevěnuje, a že oni snad mají přednost, to už jse si docela zvykla. Případně vás vyřve rodina, že je fakt nezajmá, že máte další lidi na starosti, protože jejich příbuzný je známý toho a toho docenta, herce, politika... Jo, já mam taky spoustu kamarádů a dál?!

Že to neřeší politici, protože na tom si nenahrabou ani peníze a ani moc politických bodů (jakože jasně, je krize, ale pořád to všechno nějak jede ne? Tak co, nějak bylo, nějak bude, máme větší starosti k řešení a beztak je to KAMPÁÁÁÁŇ! a být sestra je poslání, tak jakýpak copak...) to se taky dá čekat. Ale že to neřeší většinou ani ředitelé nemocnic, přednostové klinik, primáři, vrchní sestry, kterým chybí personál do směn, to už mě trochu zaráží. Protože: "Já mam zkušenost, že sestry vždycky děsně pindaj, ale o ty lidi se postaraj, tak bych to vůbec neřešil." Krásné, že? Vedení si bere pacienty jako rukojmí. Je jim jasné, že nenecháte člověka umřít na chodbě, ležet ve znečištěné posteli, etc. Ale najednou se tím dostáváme do situace, kdy se sice nemocnice honosí růnznými hesly o kvalitě péče, ale na oddělení, kde se jedna sestra stará o dvojnásobek pacientů, než by měla (a než je dáno platnou legislativou), už můžeme řešit maximálně to, jestli je ta péče bezpečná, anebo nebezpečná.

Realita je taková, že po oddělení běhají totálně ztrhané sestry, které tuhle práci dělají cca od svých devatenácti let, kdy odmaturovaly. Dneska jsou to ženské ve střednim věku, mají rodiny a stejně táhnou jednu směnu za druhou. Denní, noční, svátky, víkendy, ze dne na den berou služby, na které někdo vypadl a pořád jedou. Na úkor svých rodin a často i svého zdraví. Pak jsou tam holky, co už mají pěkných pár let praxe, třeba by i chtěly založit rodinu, ale nějak na to není čas, peníze, takže služba navíc se hodí a najednou taky žijí vlastně jen v práci... A pak jsme tam my. Mladá (s prominutím) telátka, co nedávno vylezla ze školy. Pár set povinných hodin praxe, věci naučené z knížek a najednou zjišťujeme, že ta realita je uplně jiná, než v těch knížkách. Tak vplujeme do systému a snažíme se toho co nejvíc naučit. A učíme se od těch holek, co mají tu nejlepší školu, jakou můžou mít - léta i desítky let praxe. Ptáme se, učíme se a doufáme, že jednou budem taky takhle dobré.

No a pak přijde nějaký totální blb a řekne si, že ho nezajímá, že táhnout jednu směnu za druhou, skoro nespat a nevidět se s rodinou je prostě ubíjející, že se to nedá dlouho vydržet a řekne si, že ty staré jsou jednoduše k ničemu. Nezvládneš šest služeb do týdne? No tak tady přece nemáš co dělat, my jsme intenzivní péče! Mládí vpřed! Jasně... Problém je, že to mládí se na oddělení, kde je totální personální krize a milion přesčasů nepohrne. A když už přijde, tak se nemá od koho učit. Nemá se na koho obrátit, když ty vědomosti z knížek už nestačí. Nemá koho přivolat na pomoc, když se všechno pokazí tím nejhoršim způsobem, jaký je možný, protože další mladá holka umí uplně stejný prd, jako ta, co zrovna nastoupí. A pak zákonitě začnou přibývat chyby, nejdříve malé, pak velké a možná konečně někoho napadne, že celé zdravotnictví stojí na lidech, co mají praxi a pořád ještě ochotu dělat v tomhle oboru. Do naprostého vyčerpání... Jenom se bojím, aby to nebylo už pozdě.