Bloudím neznámem, poznávam cizí kultury, flákam se po světě, jezdim na dovolenou... Nedávno jsem si na zeď pořídila velkou mapu světa a začala si na ní lepit modrý praporky do zemí, který chci navštívit, červený do zemí, kde jsem byla a hnědý do těch, kde sem se aspoň na chvilku mihla, když jsem v nich třeba přestupovala a nebo jima aspoň projížděla. (K tomu teď zvažuju další barvu. Pro země, kde chcu aspoň chvíli pracovat, asi to bude žlutá.) A jak se tak ty modrý (ne)mění na červený, začínam si trochu připadat, že hraju svuj soukromej cestovatelskej Pandemic, kde se místo nemocí šíří touha po dalším cestování.
Jedu do jedný země, tam potkam pár lidí, popovídam si s nima a jakmile se vrátim, tak místo jednoho červenýho praporku lepim deset modrejch. A když k tomu pár dní před odletem na sever potkam člověka, kterej má naprosto perfektní fotky z Afriky a umí o tom i vyprávět, tak musim odlepit ten velkej kříž přes celej kontinent a modrý praporky už se začínaj rozlejzat i tam. A pak stačí jedna Transtrabantí přednáška a je to celý v kelu – asi sem si měla koupit rovnou tu mapu, co byla celá laděná do modra, ušetřila bych za samolepky.
Každej den se koukam na svý sny, vzpomínam na to, co bylo a těšim se na to, co teprve bude. Nejnovější vzpomínky jsou momentálně z Norska. Z cesty, která vždycky byla takovej trochu záložní plán – byla to pro mně jedna ze zemí, kam se rozhodně jednou podívam, až k tomu bude příležitost, až se mi nebude chtít jinam, až budu v důchodu, až naprší a uschne - věřte mi, že těch „až“ bylo fakt hodně. No a nakonec se během tří měsíců seběhla spousta naprosto nečekanejch událostí, některý pozitivní, některý negativní, a ve finále místo toho, abych 1. srpna sedla na kolo a dojela z Tours do Santiaga de Compostela, (což měla být osamělá 1 500 km dlouhá cesta, na kterou jsem se strašně těšila, a kterou jsem já - která zásadně nikdy nic neplánuju - plánovala přes půl roku), jsem nakonec 11. září odletěla s klukama do Bergenu. Nicméně díky tomu, že se mi občas během chůze stalo, že jsem šla na jednu stranu a moje koleno přesně na tu opačnou, jsem se musela vzdát veškerých vyhlídek na pochod přes Hardangerviddu, kam se chystali oni a poměrně urychleně se rozhodnout pro jinou variantu. (Není nad to se 3 týdny před dovolenou zinvalidnit...)
Nakonec musím říct, že to pro mně byla nečekaně úžasná cesta. Já, která se staršně bojim vody, jsem se plavila po vodách Atlantiku a obdivovala lodě v přístavech. Viděla jsem malinkatej kousek z obrovský země a občas si připadala víc ztracená, než když jsem bloudila po Iránu. Na tejden jsem se stala součástí uplně jinýho světa v zemi, o kterej jsem si myslela, že se od tý naší přece nemůže tak moc lišit. A taky jsem celou dobu fotila sanitky a začala jsem zcela vážně uvažovat, že po škole se sem podívam na trochu delší dobu – v zelený kombinéze a žlutý vestičce.
