Včera jsem dojela do malého městečka Kalaw v horách Shanského státu, kam většina turistů jezdí právě proto, aby se odsud vydala na dvou, nebo třídenní pěší výlet k jezeru Inle. Mě čeká jeho třídenní varianta...
15. července 2017
Ráno vstávám poměrně brzo, abych stihla včas dorazit na sraz k pochodu. V hotelové restauraci je vše připraveno na snídani a jakmile překročím práh, už je u mě paní domácí a ptá se, jaká chci vajíčka. Donese je chvíli po tom, kdy se usadím k jídlu. Snídaně je výborná.
Před odchodem si ještě znovu ověřím, že si tu můžu nechat věci a za 3 dny si je vyzvednout a už se pomalu chystám k odchodu. Venku je poměrně přívětivé počasí a já doufám, že to v následujících dnech vydrží. K agentuře se svezu na kole, před ní ho zabalím do tašky a jdu dovnitř.
Paní organizátorka nás zatím posílá s čajem na terasu, ať se začneme seznamovat a dá nám tabulku, od které máme zapsat, kde budeme ubytovaní v Niaungshwe, aby nám tam dovezli věci. My jsme se už včera domluvily s Franci, že si necháme zařídit hotel od agentury a vezmeme si společný dvojlůžkový pokoj, takže jen potvrdím, že tento záměr platí a jdu se seznamovat s přítomnými. Už jsou tu dvě sympatické italky, toho času žiící ve Francii, které jdou naší trasu. Do naší skupiny přijdou postupně 2 britky a jeden brit, dvě španělky, jeden belgičan a Franci. Včerejší holanďan se nakonec prý rozhodl po dvoudenní variantu.
Naší skupině už chybí jen průvodce. Dorazí přesně na čas a před odchodem nám vysvětlí, jak bude naše cesta probíhat, požádá nás, ať dodržujeme místní pravidla společenského chování a pak se vrhneme na seznamování. Vzhledem k tomu, že já měla vždycky velký problém s pamatováním si jmen, tak se mi povede si většinu zapamatovat až skoro na konci cesty.
Vydáváme se na cestu. První zastávku děláme u chrámu „dobrých duchů“. Ačkoliv tady z náboženství převládá Buddhismus, velká část místních zároveň věří i na duchy a přírodní síly. Do těchto chrámů pak nosí různé obětiny, nechávají si tu každé ráno „žehnat“ květům, které si věší do automobilů a autobusů na ochranu, ženy si je vplétají do vlasů a nosí si je i domů.
Od chrámu pokračujeme za město. Chudák Rafael se hned na začátku stane terčem našeho dobírání, protože jako jediný z nás nemá batoh, ve kterém by si nesl věci, ale jen tašku přes rameno a na ní přivázaný průhledný sáček se spodním prádlem. Nakonec se nad ním slituju a vezmu mu věci k sobě do batohu. Cesta vede chvíli červeným prachem, ale o kousek dál narazíe na několik žen budujících novou silnici. Rozbíjí velké kameny na menší a v nádobách na hlavách je přenášejí a skládají z nich novou cestu.
Náš průvodce nám neustále něco ukazuje a vysvětluje. Ať už o věcech přírodních, kulturních, náboženských… Ptám se ho, jestli je OK, když tady nosím pánskou verzi longy, které jsem dostala od Avokáda. Prý, když žena nosí pánské, je to naprosto ok, ale pokud by muž nosil dámské, molo by to vyvolávat otázky. Začínám litovat, že jsem si ho nevzala s sebou a místo něj mám jen šátek, který není na nošení tak pohodlný. Při cestě mezi rýžovými políčky nám vysvětluje, jak se rýže nejprve pěstuje ze semen ve stráních v hustém porostu, ze kterého se pak převáží do bahnitých políček, kam se sází ve větších rozestupech, a kde bude až do sklizně.
Vysvětluje nám, jak je to se žvýkáním betelových ořechů a pliváním nechutných červených slin, které nechávají na zemi odporné červené skvrny. Dokonce nese jeden ořech a několik listů s sebou, takže nám ukazuje, jak se správně ořech na žvýkání připravuje a nabízí nám ochutnání. Pár lidí to zkusí. Všichni vypadají, že se po prvním kousnutí pozvrací, takže já si tento zážitek s radostí nechám ujít. Pokračujeme dál, dokud nám cestu nezastoupí několk krav. Pár holek z naší skupiny se jich trchu bojí, ale nakonec projdeme všchni bez ztráty květinky.
Další zastávku děláme na čajové plantáži, kde několik žen sklízí čerstvé lístky čaje a je odsud nádherný výhled do kraje.
Po asi dvou hodinách chůze zastavujeme u dvou přístřešků, kde dnes budeme obědvat. Vedle přístřešku je skruž plná vody a u ní mísa na nabírání a polévání, takže se jdeme všichni před jídlem umýt. Tady se ukáže, jak je nutná vzájemná spolupráce.
Usazujeme se ke stolu a čekáme, co přijde. Jídlo máme v ceně výpravy. Agentura platí místním za to, že nám uvaří ze surovin, které jim sami nakoupí a dovezou. Za chvíli přijdou dvě děti s nápoji, které nejsou v ceně předplaceného oběda a místní je tak nabízejí za mírný příplatek (někdy nápoje nosí třeba sousední rodina, aby si tak přivydělala) a poté začnou nosit jídlo. Spoustu jídla. Chlebové placky, zeleninovou omáčku, salát, čerstvé ovoce.
Než dojíme, začne se nad údolím pod námi zatahovat a ve chvíli, kdy se chystáme k odchodu, spustí se liják. Na chvíli si tedy ještě sedneme a čekáme, jestli to přejde, ale protože máme před sebou ještě kus cesty, nakonec oblékáme pláštěnky a vyrážíme dál déšť, nedéšť.
Za půl hodiny déšť ustane stejně rychle, jak začal, mraky se roztrhají a nám se zas naskýtá výhled do kraje. Zastavujeme se na hezké vyhlídce a náš průvodce nás učí místní písničku. Po zbytek naší cesty si tak zpíváme alespoň její refrén, případně jiné písničky, které všichni známe. Musím říct, že se nás sešla fakt dobrá parta. Skvělá je sociální pracovnice Neesha, která nás neustále všechny obíhá a zjišťuje, jestli jsou všichni v pořádku, jestli zvládají tempo, jestli si všichni dobře rozumíme, když si povídáme… Střídáme se v různých dvojicích a trojicích, bavíme se o všem možném. Máme tu opravdu široký rozptyl povolání. Učitelku ze školky, filosofa, architekta, učitelku jógy, historičku, neurobioložku, sociální pracovnici a záchranářku. Vzájemně se učíme různé fráze v našich jayzcích, opakujeme si zásadní fráze v barmštině a zase zpíváme.
Vstupujeme do malé vesničky, kde suší čaj. Zamáváme místní paní, která nám udělá „módní přehlídku“ v tradičním oděvu, trochu překvapíme místní děti, které nás mají za stejný přírodní úkaz, jako my je a za vsí nejdřív kluci, a pak i holky vylezou na velký strom, ke značné nelibosti našeho průvoce, který se bojí, aby se jim něco nestalo.
Pokračujeme dál po kolejích až na malé nádražíčko.
Náš průvodce to má velmi dobře načasované, protože přijdeme asi půl hodiny před tím, než má přijíždět vlak. Možná se vám to zdá, jako běžná věc, ale věřte mi, že tady je to poěrně zajímavá podívaná. Usazujeme se zatím v restauraci nad hrnek myanmarskéh čaje (ten můj oblíbený – černý s kondenzovaným mlékem). Pár lidí se pak nechá přesvědčit od místních dětí, ať s nimi jdou skákat gumu.
Ve chvíli, kdy se začne blížit houkající vlak, připraví si místní věci na prodej a ještě než vlak úplně zastaví, už se hrnou k okénkům a nabízí své zboží. Květiny, ovoce, zeleninu, betelové ořechy… Lidé v oknech se naklánějí ven, ochutnávají, zkoumají, platí. Po pár minutách se vlak dává zase do pomalého pohybu. Prodavači se snaží uzavřít ještě poslední obchody běžíc vedla vlaku po nástupišti. Následně ještě prodávají zbytky svého zboží těm, co vystoupili a pomalu se odebírají domů. My pokračujeme v cestě.
Míjíme několik políček, kde místní dřou od svítání do soumraku. Mladí, staří bez rozdílu. Nás čeká ještě pár kilometrů do vesnice, kde budeme dnes spát. Posledních několik kilometrů nás opět provází slejvák jako blázen. Alespoň ale nemusíme řešit vhodný oděv, většina z nás má pláštěnky až skoro na zem, takže bychom neměli nikoho pobuřovat. Konečně jsme ve vesnici. Nocleh máme zařízený v domě jedné rodiny, abychom se blíže seznámili se životem místních. Jako jeden z mála je zděný.
Dole pod schody odkládáme pláštěnky a boty a jdeme nahoru do ložnice převléknout se do suchého a solečensky únosného. Běžně v této místnosti asi spí majitelé, ale ti se pro dnešní noc přestěhovali do malého odděleného přístěnku. Pro nás připravili matrace s dekami po celé ploše místnosti. Náš průvodce nám ještě připomene, že si nemáme sedat na polštáře a nemáme usedat tak, abychom měly nohy směrem k buddhistickému oltáři, který je samozřejmou součástí místních domácností, a abychom si věci neodkládali nikam na skříňku s oltářem. Přemýšlím, jestli by to fakt kohokoliv napadlo, ale lidé jsou různé…
Abychom se po cestě trochu protáhli, tak nám Silvia začne předcvičovat trochu jógy a postupně se jdeme lehce umýt ke skruži na zahradě. Snažíme se co nejvíc šetřit vodou, protože to, co nenaprší, případně si místní nedonesou i několik kilometrů, to nemají. A pár dní bez mytí se dá přežít.
Paní domácí dole v „černé“ kuchyni na ohništi připravuje večeři. Asi za hodinu, kdy střídavě okukujeme okolí, pozorujeme, jak už venku zase leje a odpočíváme v postelích, nás náš průvodce svolává ke stolu.
Večeře je velice bohatá. Polévka, několik zeleninových jídel, rýže, masové omáčky a jakési smažené cosi. A k tomu výborný zelený čaj.
Po jídle, když už se setmí, ještě zůstáváme u stolu a povídáme si, Will pak vytáhne karty a začne nám předvádět karetní triky a naučí nás několik karetních her, například smrdutou královnu. Vydržíme vzhůru docela dlouho, ale zároveň se snažíme být maximálně tiše, abychom nerušili místní.
Následně se odebíráme spát.
