Náš pochod k jezeru Inle pokračuje. Včerejších 30 km mi přišlo jako příjemná procházka, ani mě ráno moc nebolí nohy, ale to, co nás čeká dnes, bude výzva.
16. července 2017
Scházíme se dole u stolu. Paní domácí a náš průvodce smaží palačinky na snídani a za chvíli nám je začnou nosit na stůl. Uvnitř jsou namazané medem, k ním je banán a mango. Skvělá snídaně.
Po jídle opět vyrážíme na cestu. Čeká nás dnes jen 24 km. Počasí je od rána takové všelijaké, celý den se bude střídat silný déšť s vedrem a terén bude slušně řečeno blátivý. Tedy reálně bláto, kravský trus a jiný klouzavý hnus několika centimetrové hloubky. Jde se v tom dost špatně, strašně se to lepí na boty a nechce se to z nich pustit. Nadávám na to všichni. Do chvíle, než nás cestou do kopce předběhne paní v žabkách. My jsme prostě jen banda zhýčkaných evropanů.
Docházíme do vesnice, kde nám průvodce sděluje, že tu v sezóně běžně chodí k nejstarší ženě, ale teď s ní není domluvený, ale mohl by to zkusit zařídit. Hned s tím souhlasíme. Takže se na chvíli vzdálí, my mezi čekáním fotíme paní, která nám přinesla ukázat svoje miminko a za chvíli se vrátí, že dostal souhlas s návštěvou.
Paní má na sobě opět tradiční kroj svého kmene, přivítá nás ve svém domě a omlouvá se, že nemá čaj a sušenky, zatímco my máme výčitky, že jsme jí nic nepřinesli. Povídáme si s ní asi půl hodiny. Vysvětluje nám opět různé zvyky, tradice a víru. Například víru v reinkarnaci a podobně. Rozhodně je to velice zajímavě strávený čas.
Pokračujeme za vesnici, opět míjíme různorodá pole a vodní buvoly pasoucí se podél cest, případně rovnou výhrůžně zatarasující cestu.
Zastihne nás šílený liják, největší za celý den, před kterým se schováme u stánku s občerstvením, který má malou zastřešenou terasu, kde si na chvíli sedneme. Hned se k nám přitočí malé kotě a vědomi s rizika mazlení s místními mazlíčky... No dobře, vystřidá náruč asi uplně všech. Náš průvodce z této delší neplánované zastávky není moc nadšen, protože má pocit, že jdeme dneska strašně pomalu, a že přijdeme pozdě na oběd, ale chvíli nás nechá vydechnout. Pak ale zavelí, že pláštěnky na sebe a jdeme. Nechce se nám, ale taky víme, že takhle lejt může i několik dní, takže čakat tu na konec deště nemůžeme. Tak se alespoň snažíme jít rychle. Trochu nás zbrzdí jeden hodně přikrý a rozbahněný kopeček, do kterého se skoro nemůžeme vyškrábat.
Na oběd dorazíme nejen včas, ale dokonce brzo. Jíst budeme tentokrát v tradičním patrovém bambusovém domě. Stejně jako ten zděný, kde jsme spali, má dole skladovací prostory a nahoře prostory obytné, v tomto případě se dvěma nízkými stolky, přístěnkem, kde mají místní věci, a druhým, kde je oddělená kuchyně, ve které nám připravují jídlo. Upřímně nechápu, jak je možné, že vaří v patře na ohništi, které je vybudované na bambusové podlaze. K obědu se podávají nudle se zeleninou a po jídle asi na hodinu všichni odpadneme únavou.
Pak už nás ale průvodce začne zase popohánět, že musíme jít dál. Odpolední část cesty vede podél rýžových políček. Je právě čas orby a přesazování sazenic rýže do zatopeného bláta. Někde orají s pomocí vodních buvolů, jinde už jsou motorizovaní.
Docházíme ke „skrytým pagodám“, což je několik malých pagod kousek od cesty, které místní postupně opravují a pozlacují.
U rýžových polí pár kilometrů od pagod se nás náš průvodce ptá, zda bychom si chtěli vyzkoušet sázení rýže. Po kolena v blátě jsem jako první, za mnou jdou ještě kluci a Mary, která už se během dne třikrát vymáchala v nějaké louži, takže už jí trocha bláta nemůže rozházet. Sázení nám jde velice pomalu, oproti prefosionálním sazečkám. Po Rafaelovi navíc pak musí jeho hustou sadbu jít předělat. Moc jsme jim teda nepomohli, ale jsem ráda za možnost si zkusit, jak těžkou práci mají.
Začínáme stoupat k dnešnímu nocležišti. Opět se brodíme bahnem a začínají nás míjet lidé jdoucí, či jedoucí z polí.Kolem létají pestrobarevní motýli. Jeden z nich se usadí poměrně šikovně na kámen, takže si sednu a fotím. A najednou slyším, jak se za mnou někdo strašně směje, a když se otočím, stojí tam pět žen s motykami v rukou a ukazují si na foťák. Tak jim ukazuji fotky a oni nechápou, proč si fotím nějakého motýla. Pak nahodí pracovní náčiní zas na ramena a svižným krokem mě předbíhají.
Večeřet a nocovat bychom měli v malém domku upleteném z bambusu, ale můžeme si připlatit za nocleh v nedalekém kláštěře. Polovina naší skupinky se rozhodne pro klášter. Jíst budeme tady a po setmění se předuneme tam. U protějších domků už jsou další skupiny, hrajou volejbal, či na kytaru, nakupují v malém obchůdku, který je vedle našeho domečku. Majitel uklízí solární panely a přepojuje žárovku v obchodě na baterii, která se celý den nabíjela, aby mohl mít otevřeno ještě chvíli po setmění. Kupujeme si u něj nějaké sladké pytí a několik pytlíků brambůrků (jo, je to prasárna, ale když má člověk chuť...) Opět se prostřídáme u skruže aka sprchy za bambusovou zástěnou a následně se usadíme ke stolu.
Do večeře je ještě hodně času, takže si čas krátíme povídáním a bavením dětí majitele krámečku, které se k nám přidávají. Ello, jakožto neurobioložka nám vysvětuje, jak fungují smysly, že chuť je vázaná na čich, jak funguje periferní vidění a spoustu dalších velice zajímavých věcí. Ale nakonec stejně skončíme u zpívání populárních písniček.
K večeři máme opět polévku, rýži a zeleninové omáčky. Všechno je naprosto výborné.
Po jídle ještě chvíli sedíme před domečkem, než pro nás přijde průvodce, že se máme přesunout do kláštera, kde už máme nachystané spaní. Čekali jsme nějaký přístřešek v klášterním areálu a místo tohoho nás vedou přímo dovnitř chrámu, kde probíhají modlitby, a kde nám vlevo od oltáře kusy látek vymezili spací prostor, připravili matrace a deky. Ještě nám ukáží, kde je kadibudka a domluví ranní sraz na snídani a průvodce odchází ke zbytku skupiny. My se rozhlžíme kolem po temném kláštěře, vidíme je asi dva lidi, kteří se přišli pomodlit, jinak už je tu naprosté ticho a klid.
Jdu ven, že si udělám nějaké fotky, nachystám si foťák na samospoušť, sednu si kousek od něj a za chvíli vidím, díky perifernímu vidění, o kterém sme se chvíli před tím bavili, že za mnou přichází nějaká postava. Dojde až ke mně, sedne si vedle, chytne mě za nohu a povídá, že už bych měla jít dovnitř a spát. Odpovídám, že už jdu. On ze sedu vyskočí, poposkočí asi o metr, protože si myslel, že jsem kluk. Na ženy mají samozřejmě zakázáno sahat. Ale nakonec se zas vrátí zpátky, kouká na fotky a ještě si pár minut povídáme o životě v klášteře, než se poslušně odeberu spát.
Všude je ticho, klid a d toho různě povrzává dřevěná budova, ve které spíme, občas tu "zamňouká", případně rovnou proběhne nějaká toulavá kočka, o kterou se mniši starají, takže mi chvíli trvá, než usnu.
