Cesta kolem světa - Siem Reap a Angkor Wat

Angkor Wat je prý nejkrásnější za východu slunce, takže jsem si půjčila elektromotorku, abych si to ráno mohla ověřit na vlastní oči...

18. června 2017

Vzhledem k tomu, že stejně nemůžu spát, tak se vyhrabu z postele ještě před budíkem, tak tiše, jak to jde se přesunu z pokoje, sednu na motorku, chvíli bojuji s tím, aby se mi povedlo rozsvítit a jedu. Míjím několik zklamaných tuktukářů, kteří stojí u výjezdu z naší uličky a neustále všem nabízí svoje služby, i když asi dost něúspěšně, protože kdykoliv tam jdu, pořád tam stojí. Otravné a někdy až skoro agresivní děti pořvávající dolar, dolar, tu naštěstí tak brzo nejsou.

Pouštím se po silnci směrem k chrámům. Po asfaltu se jede dobře, dokonce už se odhodlám zrychlit i na 20 km/h a po chvíli dokonce na 45, což je maximální rychlost mého modrého vozítka. Motorku parkuji před Angkor Watem, přeběhnu most a zjistím, že na místě u vodní plochy stojí už teď víc než stovka lidí a všichni čekají, až vyjde slunce. Chvíli tam ještě čekám, hledám nějaké hezké místo na focení, ale nakonec sednu na motorku a jedu dál.

Tím pádem mám až do odpoledne skoro všechny chrámy sama pro sebe.

S davy lidí se potkávám přesně ve chvíli, kdy odcházím a přejíždím k dalšímu. To mi poměrně vyhovuje. Na největší dav a tlačenici narazím až u chrámu Ta Prohm, který se vyznačuje zdmi obrostlými obřími stromy. Některé části chrámu jsou opravené, na některých místech je ale jen horda suti s nápisem – nebezpečné území a kolem chrámu se smí chodit jen v předem určeném směru a koridorech. I tak si tu turisté skoro šlapou po hlavě.

Před velkými a hojně navštavovanými chrámy, jako je právě Ta Prohm, případně vodní chrám Neak Pean jsou vybudována malá pódia a na nich hrají kapely složené z válečných invalidů a vybírají peníze na charitu.

Pro mně už nastává čas vyrazit zpět do města. Ujedu ještě asi 6 kilometrů, když se motorka z ničeho nic zastaví. Bez varování. Prostě jede a najednou ne. No paráda. Představím si, jak v šíleném vedru budu tlačit těžký stroj 6 km do města a chce se mi brečet. No jo, ale co mam dělat. Seskakuju a tlačím. Po chvíli jede motorka v protisměru, otočí se a jde se zeptat, jestli mi může pomoct. Nedokážu si představit jak. Nakonec to ale pán vymyslí. Z nosiče sundá svojí hamaku, vytáhne z ní lana, sváže je k sobě a velí: „Sedneš na mojí motorku, pojedeš a potáhneš mě za sebou.“ Snažím se ho přesvědčit, že já na velké motorce jezdit neumím. „Není to těžké!“ Vysvětluje, jak nastartovat, zařadit a po pár metrech ale zhodnotí, že to fakt nepůjde. Tak jinak. Uvazuje mojí motorku na pevno za svojí, před tím se snažil špagát držet v ruce. Sedá na svojí motorku a táhne mě za sebou.

Když se mi pak díky mizerným brzdám nepodaří dost rychle zastavit a příliš dlouhé lano se zamotá do předního kola, tak všechno převáže ještě jednou na kratší vzdálenost a můžeme jet. Jakmile se vracíme k městu a začne houstnout provoz, je to už trochu nebezpečné. V každé křižovatce pak vjede opatrně do jejího středu, rozpaží obě ruce se zdviženými dlaněmi a pokračuje. Do teď se divím, že jsme celou cestu přežili ve zdraví. U půjčovny se se mnou loučí, odmítá peníze a odjíždí zase svojí cestou.

Paní z půjčovny se zase omlouvá, že mi zapomněli dát vizitku s telefonním číslem, na které se má volat, když dochází baterka, aby dovezli novou. No jo, ale stejně nemám telefon, takže by mi to nepomohlo. Odevzdávám motorku i přilbu a vracím se do hotelu.

Asi za 3 hodiny začne šílený liják. Měla jsem štěstí, že mě nepřepadl na cestě. Pokud bych motorku celou cestu tlačila, vrátila bych se zřejmě promáčená na kost.

Po dešti odcházím na večeři a na kokos a následně se v hostelu potkávám s Georgem a seznamuji se s pár dalšími lidmi. Sedáme si k bazénu a povídáme. Někteří jsou tu na dovolené, jiní jako dobrovolníci. Pomáhají budovat školu v jedné malé vesnici. Sedíme a povídáme asi do půlnoci, pak se odebírám do postele. Spánek ovšem stále není příliš kvalitní.

19. června 2017

Celý den trávím v hotelu. Párkrát se jdu zchladit do bazénu, ale primárně si naplánuji cestu domů. Hodím do vyhledavače letenek odlet z Yangonu na konce července a hledám nejlevnější variantu. O 6 000 Kč levnější, než druhá nejlevnější je letenka do Porta. Jak se dostat z něho do Prahy, začnu řešit až později. Teď jsem ráda, že mám letenku do Evropy a na jednu stranu se těším domů, na druhou mě mrzí, že se moje cestování pomalu, ale jistě, chystá ke konci.

Ještě taky píšu naší vrchní sestře, jestli bych se mohla vrátit do původní práce. Schválí mi to, čímž mi návrat dost usnadní. Zpětně musím říct, že jsem měla obrovské štěstí. Kdyby už na jejím místě byla osoba, kterou nám tam nasadili později, asi bych si cestou domů musela hledat práci jinde.

Večer se opět vydávám na trh na večeři a kokos. Už jsem tu skoro jako doma.

20. června 2017

Ráno mě překvapuje velká fronta u recepce. Její vznik se objasňuje docela rychle. Změnili heslo na wifi, takže si všichni jdou pro nové a protože recepčnímu došli poznámkové lístečky, píše ho na toaleťák.

Počkám si, až jsou všichni uspokojeni a jdu se přeptat na autobus do Saigonu (dnes Ho Chi Minh, ale to je moc dlouhé na vypisování…). Na jízdenky tu mají speciální stolek pro pracovníka cestovní agentury, takže musím chvíli počkat, než přijde. Nakonec se domlouváme na odjezd zítra v noci, protože dnes už nemají noční autobus, ale jen denní a byla bych na hranicích zřejmě příliš brzo, když mám vízum až od 21. Beru tedy lístek na přímý spací autobus zítra o půlnoci a vyrážím se projít po městě. Porozhlédnu se po místních chrámech, tržištích… U nějakého společenského domu cvičí spousta lidí asi jógu. Ti, kteří se nevejdou na nádvoří, cvičí na ulici. No o Siem Reap se nedá říct, že by to bylo město ošklivé, ale nějak přehnaně krásné taky ne.

Večer trávím jako obvykle.

21. června 2017

Tentokrát se rozhodnu, že si zajdu na pořádnou snídani do jedné z restaurací. Dám si k ní výbornou kávu a následně se jdu na chvilku projít městem a pak sednout do společenské místnosti hostelu a zpracovávat fotky.

Venku je takové podivné počasí, celý den zataženo, chvílemi prší, ale ne tak strašně, jako jsem tu zvyklá.

Pořádný liják začne až po setmění a ve chvíli, kdy se začnu chystat k odjezdu.

U hostelu nás vyzvedne dodávka, která nás doveze k cestovní agentuře, kde nás nechají stát venku na dešti a čekáme na autobus. Ten je celkem zvláštní. Nemá sedačky, jen lehátka ve dvou patrech. Vybírám si jedno spodní, na mojí výšku je dost těsné, ale nakonec se mi tam pod dekou s princeznami podaří docela rychle usnout.

22. června 2017

Zarazí mě, když nás asi v 5 ráno začnou budit, že vystupujeme. Domnívám se, že jsme na hranicích a překvapuje mě, jak je to brzo. Omyl, nejsme na hranicích, jsme v hlavním měste Phompenhu a máme přestupovat. Přestoupit znamená, že nás pošlou na taxi, ať se necháme odvézt k agentuře a tam počkáme na ranní autobus. Přemýšlím, jestli to myslí vážně. Protože tahle představa přímého autobusu trochu odporuje zdravému rozumu. Když nás ještě řidič varuje, abychom si nebrali tuk tuk, jehož řidič nemá modrou košili, začínám se bát. Nakonec nás ale naskládají do několika tuk tuků s tím, že jeho cena je v ceně jízdenky, byť z nás samozřejmě pak tuktukáři zkoušejí vymámit další dolary. Vystupujeme u agentury a potkáváme se s dost naštvanými lidmi, kteří si zaplatili „přímý bus“ ze Siem Reap v 8 večer, takže je ve dvě ráno vyhodili tady a stejně jako my mají čekat do 8 ráno na další.

A tak čekáme. Před 8 přijede starý a dost omšelý autobus, náš autobus. Jdu dovnitř a vybírám si jednu samostatně stojící sedačku v zadní části. Problém je, že drží jen na jednom šroubu na jedné noze, takže jakmile se autobus rozjede, sedačka se se mnou začne otáčet a pohybovat. Stěhuju se na jinou, ta už drží v podlaze, ale zase velice blízko té předchozí, takže se mi do mezery mezi nimi nevejdou nohy. Sedám si tedy přes dvojsedačku a nohy nechávám do uličky.