I když většina dnešního dne nebyla na kole, ale v pohodlném VIP autobusu směrem do hor v Shanském státu. Mířím do městečka Kalaw, ze kterého vede třídenní trek směrek k jezeru Inle.
Jízda autobusem je překvapivě pohodlná a zatím docela rychle ubíhá. Jedinou vadu na kráse má v tom, že se ze všech stran line příšerná hudba. Z několika mobilů, samozřejmě z každého jiná, ale i z autobusových reproduktorů. K tomu jsou navíc na obrazovce promítané místní videoklipy. Netuším proč, ale všechny končily buď záběrem na něčí hrob, na někoho, kdo usedavě pláče, anebo ideálně obojí.
Venku už je tma a začalo dost pršet, když někdy chvíli před půlnocí zastavujeme u velké restaurace. Všichni začínají pomalu vystupovat. Od řídiče každý dostane balíček obsahující zubní kartáček, malou pastu a vlhčený obrousek a k restauraci přecházím uličkou vytvořenou deštníky místních číšníků.
Jako první většina z nás přechází za restauraci, kde jsou toalety a velká umyvalda a náseldně do samotné restaurace.
Půlnoc není mojí běžnou stravovací hodinou a navíc že už jsem po večeři, takže si dávám jen čaj, stejně tak to dělá většina ostatních turistů, zatímco místní se pouštějí do opulentních večeří. Proč ne…
Za necelou hodinu se vracíme zpět do autobusu a vyrážíme dál. Konečně je relativně ticho a všichn se snaží trochu prospat. Děláme asi dvě zastávky na rychlé vyvenčení a jednu dlouhou chvíli před východem slunce.
15. července 2017
Dojíždíme na velké autobusové nádraží, řidič a stevard velí k výstupu všech lidí, mávnou rukou směrem ke stánkům s občerstvením a autobus najednou zmizí. Je to docela zvláštní pocit, když si představím, že mám u sebe jen peněženku, doklady a foťák a všechno ostatní právě odjelo neznámo kam a vrátí se neznámo kdy, jestli vůbec.
Autobus se ale skutečně asi za půl hodiny vrátí, honem se všichni naskládáme dovnitř a je na čase zase zapnout hromadnou zábavu. Teď jsou na řadě komedie. Všechny jsou snímané statickou kamerou, odehrávají se v jedněch kulisách a vyznačují se značnou debilitou „vtipů“. První se odehrával v něčí ložnici. Nemůžu soudit dialogy, ale co pár minut do té ložnice někdo vtrhnul, viděl dva lidi v posteli a začal křičet, pak se záchvatem smíchu zas odešel a vystřídal ho někdo jiný křičící a následně se tomu smějící. Druhý film se odehrával zřejmě v bance, kde pokladník počítal peníze, někdo si za něj stoupnul, zatroubil na trumpetu, pokladník vysypal peníze na zem, začal znova počítač, člověk za ním zas zatroubil. Poslední dílo se odehrávalo v divadle, asi dokument o tom, jak to mají místní komediální herci těžké. Na druhou stranu musím uznat, že to, co se pouští v českých autobsech cestou kamkoliv taky není zrovna výkvět naší intelektuální filmové tvorby...
Vzhledem k tomu, že už se rozednilo, beru si k ruce mapu, abych viděla kudy jedeme a jak jsme daleko. Fakt, že teprve přijíždíme pod hory svědčí o tom, že s časem měla pravdu Franci. Mělo to asi být, že ve 12 budeme na místě. Takže ještě tak 6 hodin na cestě. Sice už mě z toho dlouhého sezení trochu bolí zadek, ale když vidím, jak se dopravují někteří místní, nemůžu si vlastně stěžovat.
Vjíždíme do hor. Můj původní plán, že alespoň z Kalawu dolů si sjedu na kole bere rychle za své, když vidím stav silnice, častou absenci krajnice, a že většinu cesty bych jela po straně silnice, kdy je sráz přímo dolů, představím si kvality svého kola a moje cyklistické schopnosti, byl by takový počin rovný sebevraždě. Nic to ale nemění na tom, že krajina kolem je nádherná.
Chvíli před polednem dojíždíme do Kalawu. Tady vystupují hlavně turisté, místní pokračují v cestě dál. Řidič jde hledat naše zavazadla. A ačkoliv jsem včera prosila, jestli by mohlo být kolo někde na vrcholku, tak se řidič poněkud smutně kouká na lísteček s číslem, který mu podávám, protože nevidí už žádný batoh, který mi ještě nenabízel.Tak naznačuji, že to nebyl žádný batoh, ale že to byla velká taška s kolem. Chvíli krčí rameny, a pak se ponoří do útrob zavazadlového prostoru, že z něj jsou vidět jen plastové pantofle. Jestli tuhe přepravu to kolo přežije, tak už asi přežije všechno. Po chvíli letí ven dva pytle cibule a konečně i kolo, které leželo, jak jinak, než pod nimi. Bezva.
Vyndavám ho z tašky, obě části do sebe zapresované s takovou silou, že ani když mi Franci pomáhá, nejdou odtrhnout od sebe a kolo složit. Nakonec se do toho musí opřít dva chlapi. V tu chvíli upadnu oba blatníky a zjišťuji, že ani řetez nevydržel na místě. To se ale oboje podaří naštěstí alespoň provizorně opravit, tedy přední blatník, se zadním se asi budu muset definitivně rozloučit (což asi nebude upně problém, protože batohy, stan a další věci slouží jako zadní blatník docela obstojně.). Řidič pak jen zvedne palec, jakože přece vše OK, já se jen zasměju, i když mám chuť brečet a autobus odjíždí. Franci mi pak pomůže naložit batohy na kolo a část cesty jdeme společně. Ona má zaplacený pokoj v hostelu Golden Lili a já ještě o kus dál v hotýlku Richards Inn. Ještě se pobavíme o tom, že máme obě v plánu vyrazit na trek k Inle Lake, tak že je možné, že se tam třeba potkáme a už se loučíme.
Dotlačím kolo pod schodiště k mému hotelu, tam ho nechám ležet na chodníku a jdu radši zjistit, jestli tam mám opravdu ubytování rezervované ještě před tím, než bych nahoru po schodech yvlekla 20 kg kovu a zavazadel. Milá paní na recepci mi rezervaci potvrdí, odvede mě do krásného pokojíčku a ukáže mi i místo na předzahrádce, kam si můžu potom dát kolo. Paráda, jdu si pro věci. Kolo odstrojím, batohy nanosím do pokoje, kolo zaparkuji před hotelem a ptám se paní domácí, jestli by mi doporučila nějakou agenturu na treky. Pošle mě do centra, kde tyto agentury sídlí, protože neví, které jsou teď mimo sezónu v provozu.
Beru tedy kolo a vyrážím na obhlídku terénu. Agentury najdu tři, jediná, o které něco vím je Jungle King, se kterou šel Kuba. Ta ale momentálně žádnou třídenní trasu jít neplánuje. Nakonec najdu jedinou otevřenou agenturu, která plánuje třídenní výlet od zítřka, což je přesně to, co potřebuju. Nepřekvapivě se tam setkávám s Franci. Spolu s námi je v kanceláři ještě jeden kluk z Holandska. Zatím to tedy vypadá na dost komorní výlet.
Zapisujeme se na list papíru, platíme zálohu, dostaneme instrukce, co mít s sebou na trek, že jedno zavazadlo nám přepraví na jeho konec a sraz k odchodu bude zítra ráno v 8 tady, dopijeme si dobrý zelený čaj, který jsme dostali na uvítanou a zase sa každý vydáváme svou cestou.
Moje první cesta vede do míst, kde by dle map měl být cykloservis. Řídítka totiž opět přestávají držet na svém místě a ráda bych měla jistotu, že mu ta cesta neublížila víc, než se na první pohled zdá. Jako první narazím na cyklopůjčovnu, která patří k místní mešitě. Chlapík z ní se sice snažil pomoct, ale zjistil, že nemá žádné vhodné nářadí, takže mi alespoň poradil, kam mám dojet. Že to je sice motoservis, ale určitě mi pomůžou.
Dojedu tam a hned se mě ujmou dva mladíci, zřejmě učňové. Obratem je ale vyžene jejich velký šéf a oni rázem smějí jen podávat nářadí, zatímco on mi důkladně přišroubuje zpět blatníky, srovná ohnutý stojánek a hlavně utáhne kývající se řídítka, která upadla ve chvíli, kdy na ně sáhnul. Hmmm a já na tom kole sem přijela, asi jsem měla docela štěstí.
Vyrážím na okružní cestu městečkem. U buddistického chrámu hrají malí mniši fotbal, u místního kostela je oproti tomu liduprázdno.
Před západem slunce vyjedu nahoru na kopec, kde je další buddhistický klášter, před kterým spí obrovské množství psů, kteří občas tak maximálně pozvednou hlavu a líně pozorují mnichy, kteří staví schody. Odkládám kolo stranou a jdu se kochat výhledy.
Dolů do městečka se vracím chvíli po setmění. Paní domácí mi poradí, že mám zajít na večeři naproti do malé restaurace, kde mají výborné a velice levné jídlo. Dávám si Shanské nudle. Moje asi nejoblíbenější barmské jídlo (v současnosti ho už umím i fakt dobře uvařit).
Zpět v hotelu si domluvím, že si tu můžu pod stolem v restauraci nechat na tři dny věci, protože mám v plánu si k jezeru Inle poslat kolo a dojet na něm sem zpět, abych si alespoň trochu užila místní hory. Ještě si dám skvělou teplu sprchu a zalezu do pohodlné postele, abych se na ten zítřejší výlet pořádně vyspala.
