Cesta kolem světa - Myanmarem na kole den 3.

Čeká mě cesta z Hpa An do Mawlamyine. Část cesty už mám projetou na motorce, zbytek je velká neznámá.

12. června 2017

V 5 vstanu a v 6 vyrazím, dokud nebude vedro... Jasně, skvěle jsem si to večer vymyslela. Realizace opět trochu vázne. Vstávám v 7 a vyrážím v 8. Tentokrát mi dost trvá, než všechno navěsím na kolo a zrovna, když by se hodil nějaký asistent, tak nikde nikdo.

Vyrážím již známou cestou k řece a podél ní směrem ven z města. Sluníčko svítí, ale zatím nijak šíleně. U jednoho z posledních domků Hpa-An se zastavím a koupím si něco malého na snídani a vodu, abych pak nemusela někde cestou řešit, že nemám co pít. Že nejedu až tak moc pozdě, poznám i podle toho, že kolem chodí mniši s nádobami pro jídlo. Lidé jim dávají rýži a další potraviny a mniši se pak modlí za jejich lepší následující život. (No dobře, až takhle jednoduché to asi není, ale takhle jsem to pochopila...)

Cesta utíkala na motorce o něco líp, ale teď se stíhám o něco víc kochat. Vzhledem k tomu, že mám čas do 7 večer, kdy jsem psala, že budu v hotelu v Mawlamyine, nemusím až tak moc spěchat, takže si občas udělám zastávku. Tu u stánku s občerstvením na čaj a studenou colu, tu jen tak, abych se podívala, jak místní loví ryby, případně orají rýžové pole.

Kus před mostem přes řeku se začne zatahovat. Ideálně v čase oběda, takže v klidu zajedu k jedné restauraci a jakmile mi majitel pomůže vytáhnout kolo na terasu, spustí se šílený liják.

Sedám si ve skoro prázdné restauraci k dlouhému stolu naproti oknu a vybírám si menu s rybou za 2 000. Dostanu dva talíř plný rýže, výborný salát, tři rybí knedlíčky, které šíleně pálí, ale kdyby mi to přišlo pořád ještě pálivé málo, tak si je můžu přichutit chili papričkou, chili omáčkou a přikousnout si k tomu zázvor. A nesmím zapomenout na polévku, co vypadá a chutná jako vyvařený žabinec. Ale na zapití pálivých knedlíčků je dobrá. Když mi ale paní donese třetí misku, tak už jí radši s díky odmítám. Přece jenom mám před sebou ještě asi 30 km a nechci se cestou…víte co.

Po jídle už jen sedím a čekám, až se umoudří počasí, ale paní do mě začne šťouchat se slovy: „Rain stop.“ Na tomto místě by se asi slušelo uvést na pravou míru, jak je to tady s tím deštěm.

Jakmile je přívalový déšť, kdy z nebe padá tolik vody, že máte pocit, že stojíte pod vodopádem a nevidíte na půl metru před sebe, tak tomu místní říkají, že prší. To, co bychom my označili jako fakt silný liják je pro místní „Přestává pršet!“ a to co je u nás prší je tady: „Hele, už neprší.“ Tím pádem usuzuji, že nemá cenu se hádat a zas tolik peněz navíc, abych tu mohla vysedávat půl dne jsem jim taky nenechala, takže se soukám do pláštěnky a vyrážím dál.

Mám před sebou dva mosty, oba jsou docela velké, kovové a určené pro auta a motorky, takže mezi kovovými pláty jsou docela široké mezery, tak akorát, aby se mi do nich zaseklo kolo. Vzhledem k tomu, že pořád šíleně leje a déšť mi mete vodu přímo do obličeje, tak nechci nic riskovat a kolo radši tlačím. I mimo most se v tomhle počasí jede fakt blbě.

Blbé je, že mě kus za mosty zastavuje policista na check pointu, aby mi vysvětlil, že v Barmě sice cyklisté můžou jezdit, ale jen na několika hlavních tazích a já z něj dneska, zdá se, vyjela. Nevím, kdo byl tedy víc překvapený a vyděšený, jestli já, že mě teď zavřou a nebo on, že mě musí řešit. Nakonec se ale rozhodne, že když mu slíbím, že dál už pojedu busem, tak mě nechá dneska ještě jet. A navíc za pár kilometrů už budu zase problémem někoho jiného. Tedy slavnostně slibuji a jedu dál.

Pár kilometrů před městem potkávám Hijet v pangejtu a přestávám z toho svého dobrodružství mít ten dobrý pocit, co jsem měla ještě včera. Takže když mi za chvíli jiný Hijet zastaví a nabízí, že mě popoveze kousek k městu, neváhám a přijímám. Kolo házíme dozadu na korbu a já si chci sednout k němu, jsem totiž špinavá a mokrá. Ale řidič jen mávne rukou, ať si nasednu do kabiny. Pláštěnku tedy házím k nohám a jedem. Je to kousek, asi 2 nebo 3 km, než on odbočuje pryč a tedy mě vysadí, ale i tak to znamenalo asi o půl hodiny míň šlapání.

Sice pořád trochu prší, ale už se ani nesoukám do pláštěnky. Díky tomu k hotelu Cinderella dojjíždím v dosti popelkovském stavu. Tedy v té neprinceznovské variantě – značně umolousaná.

Kolo zastavuji v průjezdu u vchodu, že se půjdu nejdřív poptat dovnitř po své rezervaci a tak, ale ještě než stihnu slézt, vyběhne ze dveří mladík v bílé livreji a bílých rukavičkách, že mi pomůže vzít zavazadla. S díky se ho snažím odmítnout a vysvětluju, že je to všechno dost špinavé, že nejdřív sundám zabahněné pláštěnky a do něčeho je zabalím, ale prý v pořádku, já to vezmu.

Takže mi odnosí věci do honosné vstupní haly, kde mi recepční ukáže na křeslo, ať se v klidu posadím a vychutnám si čerstvý džus, který mi přinese a potom, že v klidu vyřídíme formality. Pro jistotu znovu opakuji, že mám zamluvenou pouze postel v dormitoru (kdyby to náhodou nebylo uplně jasné už z toho, jak jsem sem dojela a jak vypadám) a ona se jen směje s tím, že to přece neznamená, že bych pro ně byla nějakým méněcenným hostem. Wow.

Jakmile vyřídíme papírování a to, kam si mám odklidit a zamknout kolo, dovede mě do dámského dormitoru. Tady jsou 4 vysoké palandy, každá má svojí odkládací poličku, světlo a hlavně závěsy z obou stran. Dostávám spodní postel uplně vzadu, ale zatím to stejně vypadá, že jsem tu sama. Děkuji a paní recepční odchází.

Já se vydávám na průzkum. V pokoji jsou dvě toalety spojené se sprchou a umyvadlo má být za třetími dveřmi. Otevřu je a jsem na balkoně vedoucím do zahrady u restaurace. Znovu se dívám na piktogram a tentokrát otevřu trochu víc a opravdu, na zdi za lavičkou je umyvadlo. Rovnou tedy na věšák a lavičku věším mokré věci, ať trochu proschnout a sama se jdu zcivilizovat do sprchy. Mezi tím přijede i druhá slečna, tak pak prohodíme pár slov.

Na recepci si poté zjišťuji, kam zajít na večeři a jsem nasměrována na večerní trh. Tady je docela dost jídelních stánků, ale mě se moc nechce vybírat a přebírat, takže si dávám rýži s masem u jednoho z prvních. Mají to moc dobré.

Do hotelu se vracím za tmy, ale naštěstí je to fakt kousek. Usínám jako zabitá…