Vzhledem k tomu, že dávám více přednost kultuře a historii před povalováním na pláži, vyrážím na obhlídku našeho ostrova. Především pak do Židovského muzea a k památníku Holokaustu.
Kuba už je nejspíš v letadle a možná už i na cestě do Evropy, když se já odebírám k Židovskému muzeu, které je na rohu Druhé a Washingtonovy. Před vstupem do budovy muzea stojí bezpečnostní rám a sympatický pán z ochranky na mě kýve, že můžu jít dovnitř, pokud mi nevadí, že zavírají už za 3 hodiny. Po rychlokontrole zavazadel jdu dovnitř, kde za pokladnou sedí další usměvavá paní. Ptám se, zda se dá za tak krátký čas muzeum vidět. Prý jedině pokud mám kolečkové brusle. Než se stačím otočit, že tedy přijdu až zítra, přijde ona s řešením. Dnes si projdu tolik, co stihnu a zítra můžu na stejnou vstupenku přijít znova, protože si mě bude pamatovat.
Druhá paní, která sedí opodál je místní průvodkyně, takže se mě hned ujímá. Je naprosto výborná. Jako první se mě ptá, z jaké jsem země. Když zjistí, že z Čech, tak hned lituje toho, že jsem nepřijela o týden dřív. Měli tu výstavu šatů ušitých dle návrhů České Židovky, která bohužel nepřežila Holokaust. Když už výstava skončila, tak se alespoň ještě na chvíli vrátíme k pokladně, kde o této výstavě mají knihu a v muzeu mají střih jedněch šatů z novin. Následně už se jdeme ponořit do tajů expozice.
Začínáme u mapy Miami. Paní se ještě jednou zamyslí. Jsem z Čech, což znamená, že naše území bylo osídlené před velmi dlouhou dobou, a když u nás vznikala města, jako třeba Praha, tak Miami byla ještě pořád bažina osídlená aligátory. „No a teď se podívej kolem.“ Usmívá se a vede mě dál. Zjišťuje, že mě její naprosto fascinující výklad skutečně zajímá a vezme to velmi detailně. Je vidět, že jí to taky baví. Za 40 minut stihneme tím pádem jen historii obou budov a pár nejzajímavějších exponátů. Pak už se loučíme a já jen doufám, že zítra tu bude někdo podobně nadšený, jako ona, neb jsem upozorněna, že ona má bohužel od zítřka dovolenou.
Přesouvám se dál, tentokrát na roh Meridian avenue a 19. ulice, kam dojdu skoro se západem slunce. Miami není jen "sun and fun". Stojím u památníku obětí Holocaustu. Na místě, kde vám i ve 35 stupňovém vedru běhá mráz po zádech. Misto, kde vám tečou slzy a modlíte se, aby lidem už konečně došlo, že tohle se nesmí nikdy opakovat a zároveň máte strach, že už k tomu zas máme řádně nakročeno. Vzpomínka na miliony obyčejnyýh lidí, kteří zemřeli jen proto, že se pár jiných lidí domnívalo, že jsou lepší, že mají to spravné náboženství, správnou barvu kůže, právo vládnout nad světem...
Vracím se do hostelu přes Lincoln Avenue, kde zabloudím do krásné fotogalerie Peter Lick gallery. Ještě chvíli jdu pracovat na blogu a fotkách a pak docela brzo spát. V pokoji potkávám Francoise, který mi děkuje za ranní zneškodnění hluchého chlapíka s budíkem. Ze svojí horní postele jsem totiž viděla že ten vyřvávající telefon leží na posteli spokojeně chrnícího mladíka naproti a jednoduše jsem s ním trochu (víc) zatřepala, aby to aspoň vypnul. Tak si chvíli popovídáme, ale on odchází s pár dalšími lidmi ven. Sice mě zve, ať jdu s nimi, ale mně se chce spát.
27. dubna 2017
Ráno se vyhrabu z pelechu tak akorát na to, abych stihla na poslední chvíli dojít na snídani. Opět jsou tři lžičky ovesné kaše a dva lívance. Takže si jdu do kuchyně pro trochu víc kaše, co jsem si dovezla a Nutelu a sednout si s jídlem do předzahrádky. Mávají na mě Francois a pár dalších kluků, ať si přisednu k nim. Nabízím jim Nutelu na lívance. „Hej! Uvědomuješ si, že dělam na protidrogovym?“ „No a?“ „Nutela je horší než crack.“ „A prodávají to ve sklenicích!“ „Dětem!“ Začínám si říkat, že snídat s policajtem, šéfkuchařem a učitelem ze základky fakt nechcete. A navíc jsem nepřijela do Ameriky, abych tu snídala salát. Zvlášť, když jsou tu ovoce a zelenina poměrně drahé.
Po jídle vymýšlíme, kdo má jaké plány na dnešní den. Dle očekávání je to tak, že většina kluků se odchází válet na pláž a mě přesvědčují, že rozhodně chci jít s nimi, zatímco já se jim pokouším vysvětlit, že rozhodně nechci. Moje plány jsou jasné už od včera, chc vidět celé Židovské muzeum. Stevee - policajt se zlomenou rukou, který se seznámil s kluky z našeho hostelu před pár dny a od té doby vždycky přijde v době snídaně pokecat, se nabízí, že se ke mně přidá, protože byť tu žije už asi 20 let, ještě v žádném místním muzeu nebyl.
Za chvíli vyrážíme každý svým směrem. Kluci v žabkách a s osuškami k moři a my se Stevem do muzea. Kluci jen kroutí hlavou nad tím, že skutečně někdo jede do Miami proto, aby tu obcházel pamětihodnosti. S hlídačem před vchodem se zdravíme jako staří známí a i paní v pokladně si mě vážně pamatuje. Průvodkyně tu je dnes skutečně jiná a řekněme, že ne tak moc nadšená do své práce, jako ta včerejší, takže to nebere až tak důkladně. Být tu včera ona, tak jsme to možná za tu 3 hodinu stihly i bez kolečkových bruslí. I tak je to poměrně zajímavé.
Muzeum se nachází ve dvou budovách staré a nové Synagogy, které se postupně přestaly používat, protože stará byla nejdříve moc malá, pak byla nová moc velká a nakonec zůstaly obě nějakou dobu opuštěné, než se v nich vybudovalo muzeum. Ve staré budově jsou krom historie Židů ve světě i na území Floridy popsané a zadokumentované i Židovské svátky, tradice a významné osobnosti. V nové synagoze je speciální výstava týkající se dalších nenávistných ideologií a jejich projevů. Steeve po chvíli začne vypadat, že se dost nudí. „Tebe to tu fakt baví?“ ptá se při přesunu mezi budovami. „JO!“ a zmlkni, dodám v duchu. Bohužel ho asi slyšela i průvodkyně, takže ještě přidá na rychlosti výkladu. Achjo, já věděla, že sem mam jít sama. Ale zároveň mě nenapadá, jak slušně poslat do háje někoho, koho skoro neznám, a kdo se mi nabídnul, že mě tu jako místní provede.
Z muzea se se Steveem přesunujeme k policejné stanici, kde dvakrát do týdne dělají prohlídky pro veřejnost, k mojí smůle jsou ale všechny plné, tak se projdeme kolem krásné, ale zavřené synagogy.
Následně dojdeme na exkurzi na hasičskou stanici. V USA jsou výjezdová stanoviště záchranky právě u hasičů. Místní poručík mě nechá úplně bez problémů prolézt si velké hasičské auto a i sanitku. Uznávám, že jsem jako malá, ale je v tom profesní zvědavost. Rozhodně to stojí za to. Alespoň mám srovnání v kvalitě a kvantitě vybavení oproti našim sanitkám a trochu se pobavíme i o kompetencích. Za chvíli mají záchranáři výjezd, takže si ještě zamáváme, oni odjíždí a my se jdeme se Steavem ještě projít k obřímu parku, než se rozloučíme. On má sraz s manželkou a já se vracím k hostelu.
Cestou se zastavuji v supermarketu pro svoje oblíbené plněné tortily (oblíbené jsou primárně proto, že stojí dle náplně od 90 centů po dolar dvacet, takže mi nerujnují rozpočet). Zpět v hostelu se po jídle věnuji jako vždy psaní blogu a fotkám.
28. dubna 2017
Ráno si na snídani sedám rovnou ke klukům, kteří mi už i přinesli židli. Dnes chybí Stevee, odjeli se ženou někam pryč na celý víkend. Místo něj se k nám přidá značně nevrlý a nevyspalý Dany, kterého se kluci hned ptají, jak že se jmenovala ta dnešní slečna, kterou si přitáhl do našeho 12 lůžkového dormitoru. Prý už se jich ani neptá. Upřímně nechápu, jak někdo může trávit třítýdenní dovolenou tím, že se ráno vyvalí na pláži, večer a v noci vyhází desítky (stovky?) dolarů za vstup do klubů, opije se a nad ránem si přivede na pokoj, který sdíli s deseti dalšími lidmi náhodně sbalenou holku. Podle všeho to je každodenní záležitost až na tu noc, kdy na jediné volné posteli v našem pokoji spal Kuba.
Kluci se po jídle opět chystají na pláž a já se odebírám do klimatizované jídelny a snažím se aspoň trochu pracovat, což nikdo kolem nechápe. Jsem týden na Miami beach a místo toho, abych se válela na pláži, sedím v hotelu s počítačem. No taky to tak uplně nechápu. Odpoledne mi ale dojde, že potřebuju poslat už konečně balík, a pokud to neudělám dneska, budu na to už mít je pondělí, než poletím a to se mi nechce riskovat. V rychlosti vybíhám na poštu zjistit co a jak. Je zavřená. Sakra. Další pošta o několik bloků dál by měla být otevřená ještě hodinu. Běžím tam. Doběhnu za 3 minuty zavírací čas a je zavřeno. Damned. Takže v pondělí no. Tak se ještě projdu dál. Teoreticky bych mohla jet okružní „tramvají“, co jede dolů na jih po Alton road a pak zas nahoru po Washingtonově, ale já si radši sedám se zmrzlinou do nějakého fast foodu a píšu pohledy domů, než se v západu slunce odeberu do hostelu.
Večer si chvíli pokecáme v pokoji s Francoisem, který se chystá na další párty s kluky, i když asi jako jediný z nich tohle neměl v plánu uplně od začátku. Přijel totiž do Miami před týdnem, protože ho sem pozvala jeho kamarádka. Znají se od základní školy, ona se před pár lety odstěhovala sem a poslední rok ho přesvědčuje, ať za ní přijede. No a on se nakonec nechal přesvědčit, koupil si letenku z Paříže a přiletěl na 3 týdny prázdnin (je učitel na základní škole a ve Francii mají prý každých 6 týdnů prázdniny, tak si jen ty jedny trochu prodloužil). Na letišti na něj ovšem nikdo nečekal a ona přestala komunikovat. Tak našel nejlevnější hostel a začal se smiřovat s nastalou situací. Ne, že bych podobný příběh o holce, co dokope chlapa k tomu, aby za ní přiletěl přes půl světa, a pak se ani neozve, už někdy neslyšela.
