Cesta do Země zaslíbené - Potěmkinovský Izrael

Poslední den v Eilatu jsem se rozhodla, že místo válení na pláži, vyrazím na průzkum. Z promenády u moře se zdá, že je celé město čisté, naleštěné, plné ozdůbek a kašen...

Tentokrát vstátváme v klidu až na osmou a v mírném neklidu balíme, abychom mohli vyklidit pokoj. Věci házíme do auta a všichni, krom mě, vyráží na poslední den na pláži. Já mířím opačným směrem. Nejdřív na střechu naposledy se rozhlédnout po okolí, pak odevzdat klíče od pokoje na recepci a vzít si tam plánek Eilatu.

Na plážích se sluní lidé na evidentně uměle navezeném žlutějším písku, než by tu byl normálně. Sem tam už je otevřený i nějaký obchod a restaurace, ale lidí je tu oproti normálu jen málo. A ani se jim nedivím, už od časného rána začalo být šílené vedro.

Pokračuju po proměnádě a hlavně kolem těch obřích naleštěných hotelů s bazény, předzahrádkami, palmami, mramorovými kašnami, bílými chodníčky a jinými v podstatě zbytečnými nesmysly.

Dojdu až za most u laguny, kde jsem se včera otočila k návratu. V noci to vypadalo, že tu je dlážděná cestička, která jen není osvětlená, ale ve dne zjišťuji, že to je skutečně jen palmami lemovaný kousek dlažby a za ním už nic. Jen parkoviště z uježděné hlíny a na něm několik parkujících karavanů, které poskytují krásný kontrast k obřím hotelům za mostem. A za parkovištěm vede další vysoký plot s ostanatým drátem a za ním vlaje Jordánská vlajka.

Další směr cesty volím kolem zálivu, přes další most a podél zadních traktů hotelů, kde už to není tak pěkné a naleštěně, ale víc omšelé, špinavé a občas i s oloupanou omítkou, k dalšímu zálivu, Ledovému obchodnímu centru a přes přístavy zpět k našemu obchodnímu centru, kde mě má ve smluvený čas nabrat John. Cestou mě zaujme podivná stavba, která se snaží tvářit jako stará pevnost. Zajímá mě, co to je. Zjištění, že to je vybydlený zábavní park mě trochu překvapí. Vzhledem k tomu, že už není ani nijak propagován a zvírazňován na plánu města a i vzhledem k nánosům odpadků, které jsou všude kolem, bude už asi zavřený dlouho. Prolezu ho všude, kam se dá dostat, vyfotím si z jednoho ochozu pohled na zadek města a pokračuju v cestě podél na můj vkus trochu rušné silnice bez chodníku.

Z ní odbočím k dalšímu zálivu, kde stojí zřejmě jakýsi vodněskůtrový klub, a když dojdu před obchodní centrum, rozezní se sirény. Je 11, čas pro další minutu ticha. Všichni se zastavují, cyklisti slézají z kol, řidiči vystupují z aut, městský odfukovač palmových listů vypíná pracovní stroje. Jen jeden evidentní cizinec prochází kolem a nevěřícně na nás zírá.

Zbytek cesty už se snažím trochu přidat na rychlosti, projdu ještě kolem jednoho hotelu, který má vodní parkoviště (když si můžete dovolit přijet na obrovské jachtě, můžete si tam zřejmě dovolit i nocovat), zastavím se v obchodě se suvenýry a už dobíhám na parkoviště, kde se máme setkat s J. Problém je, že ho nikde nevidím a možnost je, že jsme se dohodli na špatném parkovišti. Naše myšlenkové pochody se ovšem ubírají stejným směrem, takže se nakonec potkáme a dojedeme za M a S na pláž.

M je jak jinak, než na vodě a kluci mi vypráví, kterak i kiteři v 11 nechali spadnout kity do vody, sami sebou taky plácli do vln a truchlili. Stále mě to nepřestává udivovat a stále víc se začínám těšit na zítřejší, i když vlastně už i dnešní, oslavy Dne nezávislosti.

Když M vyleze z vody, sníme si poslední humusoběd na pláži a vyrážíme na sever. Cesta z Eilatu do Tel Avivu je dlouhá, je pekelné vedro a já mam úpal. Skvělá kombinace. Stavíme u nejbližší benzínky, dáváme si ledový kafe a jedem dál. Teprve cestou nám dojde, že je dobře, že už se dneska nedalo potápět, protože přejíždíme hodně vysoké kopce, takže by S hrozila dekompresní nemoc.

Sjíždíme 400 metrů pod hladinu moře k hladině Mrtvomoře, kde míjíme továrnu na magnézium, mrtvomořskou kosmetiku všeho druhu a "sklízecí lodě".

Zajedeme si ještě do malé vesničky, která má svá léta prosperyty podle všeho taky už dávno za sebou, projedeme okolo několika hotelů a snažíme se najít to nejlepší koupací místo. Ve finále volíme to stejné, co minule.

Převlékáme se do plavek a jdeme se rochnit. Lidí je tu opět požehnaně a jeden cvok se snaží ve vodě, ve které se vůbec nedoporučuje otáčet obličej k hladině, kraulovat. Za kontinuálního "povzbuzování plavčíka s megfonem". Odhadem na něj kříčel, že je naprostý idiot a pokud nechce oslepnout, nebo umřít, má toho hned nechat. Nenechal... Okoupaní se opět odcházíme odsolit a s M míříme k wellness hotelu, kde skáčeme do vody. Poprvé v životě jsem se tak koupala v hotelovém bazén a ještě k tomu u hotelu, kde by mě jedna noc stála přibližně půlku měsíčního platu. Hlavní je, tvářit se, že tam patříte a při odchodu hezky pozdravit hlídače.

Stejně jako poprvé tady, odcházíme do obchoďáku na kafe a já nakoupit nějaké pohledy a máme nejvyšší čas pokračovat v cestě. Z auta se nám postupně stává trochu ponorka, takže M připomíná S, že už od začátku dovolené má zakázáno používání nadbitečného množství citoslovcí v jedné větě a obecně se chovat jako kdyby měl mentální poruchu, až nakonec prohlásí, že by radši byla velblouďátko v bordelínský osadě, protože by to znamenalo, že s náma nebude muset sedět v jednom autě.

"Hele, bouračka!" hlásí John. Vidíme jedno ťuklé auto v silnici. "Do čeho naboural?" "No do sebe!" "To jako implodoval?" V tu chvíli imploduje kompletní posádka auta - smíchy a ve veselé náladě se západem slunce dojedeme až do Tel Avivu a rovnou odbočujeme k A2 domů.

Ti už na nás čekají. Aj peče spoustu sladkostí na zítřejší oslavy, tak s M pozorujeme, jak co dělá, dostaneme i ochutnat a nesledně "dostaneme ochutnat" zapečené těstoviny s domácím ovocným sirupem. Z ochutnání se rázem stane dojezte to, takže jsme všichni příjemně přecpaní. Ale ne, to opravdu nebyla večeře, to byla jen ochutnávka. Aj je prostě dokonalá. Při nevečeři sledujeme přenos z ceremoniálu k oslavě Dne nezávislosti. Taneční vystoupení, defilující armáda, proslovy. Jde z toho až mráz po zádech.

My se ale chceme jet podívat do Tel Avivu, abychom viděli oslavy osobně. Auto necháváme tady, protože bychom asi neměli kde zaparkovat a jedeme taxíkem. Vystupujeme kousek od Rothschild street, kterou nám chce J ukázat. Takže máme skvělou noční procházku i s výkladem. Musím říct, že zatím se mi Tel Aviv dost líbí. Jsem na něj zvědavá i ve dne. Míjíme nazdobené domy, restaurace plné slavících, nás pro změnu míjí troubící a vyhrávající nazdobená auta. V polovině ulice (tuším, že u národní galerie, jestli si dobře pamatuju Johnův výklad) potkáváme poskakující skupinu mladých kluků. Všichni v Izraelských barvách, postříkaní barevnou pěnou a obsypaní komfetami.

Zahýbáme směrem k moři a zakotvíme v jedné restauraci, že si chvíli od toho chození taky odpočineme a vstřebáme atmosféru. Dáme si pití a za chvíli pokračujeme kolem loďoidně vypadajícího památníku Polských uprchlíků až na pláž. Tady překvapivě není ani noha. Zouváme boty a procházíme se v chladivém písku kolem skoro prázdných nasvícených plážových restaurací. Začíná na nás být trochu pozdě, takže se rozhodneme lovit taxík. První neví, kam chceme jet, druhý taxikář působí divným dojmem, ale třetí už nás odveze až před dům. Otevírá nám Av a diví se, že jsme tu nějak brzo. (Je chvíli po půlnoci). Prý mládež vždycky slaví v Tel Avivu alespoň do 3 - 4 do rána. No jo, holt už nejsme nejmladší no...Nevím jak ostatní, ale mě už láká jen vidina měkký postele a toho jejich úžasnýho nafouknutýho polštáře.