Cesta do Země zaslíbené - Pod hvězdnou oblohou

Že poušť není jen mrtvá placka už jsem (snad) popsala v minulém článku. Teď mi tedy dovolte přiblížit, jak probíhá nocleh v těchto končinách.

Pokračujeme ve skákání pouští a už mi to ani nepřijde nijak vražedný. Dokonce se po chvíli odhodlám vylovit z batohu jablko a zakousnout se do něj. Ey se směje, že ještě na začátku jsem se bála cestou i dýchat a najednou se cpu, jak kdyby nic. I když na skalách, co tvoří celkem vysoký schody, to jabko radši odkládam a měnim ho za GoPro. Jen škoda, že na videu to všechno vypadá až přiliš klidně a rovně. Evidentně jsou některé zážitky skutečně nepřenesitelné. Ale připravit, pozoooor, teď - přijde úžasný výhled.

Na chvíli zastavujeme nad srázem (naivně si myslím, že to je jen vyhlídka a nebudeme se vrhat do hlubin) a plánujeme, kam dál. O2 nám chtějí ukázat barevné skály, ale to ještě zabere nějaký čas a cestu trochu mimo naši trasu.

Suneme se dolů, nalevo od nás ve svahu leží rezavý nešťastník, který to tu zjevně neubrzdil. My máme naštěstí lepší vozidla, takže se dostaneme až dolů bez ztráty kytičky. S přibývajícím časem se začne pomalu, ale jistě stmívat a tím pádem slunce začíná vrhat to pravé světlo na výšková pozorování barevných skal a místní verze "Stolové hory". Na chvíli se vracíme k civilizaci, na písčité cesty, kam smí i normální auta a kolem jakéhosi místa, kde stojí obrovské hangárostany a přístřešky s obrovskými dírami ve zdi. Trochu nechápeme, co to je, ale obratem je nám vysvětleno, že to je oficiální nocležiště. Jsem dost ráda, že odsud jedeme pryč.

Za chvíli dokonce najedeme na nefalšovanou asfaltku, ze které ovšem záhy odbočíme a vyskáčeme si řádně strmý kopec s vyhlídkou. Opouštíme vozidla a jdeme se kochat.

Je čas na návrat, než se úplně setmí. Ey velí, že se vydáváme k nocležišti. Bohužel opět směrem k tomu, co jsme minuli cestou sem. Boha jeho, jestli TOHLE je ono, tak to snad ani nechci zažít. Ve chvíli, kdy kolem prosvištíme poměrně velkou rychlostí a vidíme stany postavené pod střechou, spadne mi kámen ze srdce. Tohle je sice oficiální nocležiště, ale jen pro neoffroady. My jedeme dál. Opět si něco seskáčeme a vyskáčeme, až dojedeme na konec světa. Nebo spíš do jeho středu.

Bohužel nejhezčí místo na vyhlídce je už obsazené, takže se musíme spokojit s druhým nejhezčím. Nicméně pro nás je to stejně pohádka. Začínáme vyndavat věci z aut. Zatím se dohodnem, že rozložíme jen sezení a věci na oheň. Oheň. Koukáme kolem, kde vzít dřevo, ale to už ho začínají tahat z Englishojc auta. Rozsekané europalety a něco, co asi ještě nedávno byla jejich skříň. Dřevo z pouště je totiž přísně zakázáno využívat (samozřejmě v případě, že by tu bylo nějaké jiné než to, ze kterého tu postavili kadiboudu.) Velkou nevýhodu tento dřevozdroj,který používají úplně všichni, ovšem má. Všude po něm zůstávají velké hřebíky. Tak velké, že je více než vhodné chodit zásadně v botech a dobře koukat pod nohy (zvláště v případě, pokud trpíte stejnou šikovností, jako já). 

Po krátké přestávce s pivem (jo, to bylo to cinkání celou cestu z kufru), vodní dýmkou a nádherným západem slunce, se jdeme pustit do přípravy večeře. Muži se starají o rozdělání ohně a na nás je krájení zeleniny. Kvanta zeleniny. Os má s sebou kompletní kuchyňské vybavení - škrabky, nože, prkýnka, mističky, hrnečky, vařečky, talíře... Připravujem brambory, mrkve, cibule, batáty, papriky, žampiony a co já  vím, co ještě. Vše na velké kusy a nechte se překvapit, co s tím bude dál. Oz následně vytahuje 3 kompletně zmrzlá kuřata a jde je naporcovat. Pracovní postup je jednoduchý, do dvou obřích kotlíků nalijou olej, nasypou cibuli, česnek a nechají chvíli smažit. Mezi tím nám vysvětlujou, že číselná velikost na kotlíku znamená, na kolik je dělaný kuřat. Skvělá objemová míra. My máme dva trojkuřecí. Po chvíli se na cibulku přidává tvrdá zelenina, pak měkká zelenina, čočka červená i zelená, rýže a maso zalije se to vodou, jeden kotlík pivem a druhý vínem a hodinu se to nechá dusit pod pokličkou. Sem tam se míchá a ochutnává. 

Po hodině máme výbornou večeři. Každý dostane misku nebo talíř jedné příchuti a pak druhé. (To na pivu skoro všem chutnalo víc.) Nicméně i po tom, co si jdeme ještě přidat, stále toho zbývá strašlivé množství. Asi tak tolik, že bychom s ledovým klidem nakrmili i ostatní osazenstvo nocležiště. Ale ti mají svého jídla dost. a nás ještě čeká luxusní zákusek. V popelu pečený banán plněný čokoládou. Příprava je opět jednoduchá - rozříznout neoloupaný banán, nacpat do něj pár kostiček čokolády, zabalit do alobalu, šoupnout na popel a za chvíli je připraven ke konzumaci. Lžičkou. A nespalte si pusu.

Po jídle se pouštéme do úklidu i aktivního ohřevu u ohně. Jo v poušti je v noci fakt zima, zvlášť, když fouká vítr. O2 nám jdou vybalit desetivteřinové stany. Rozbalí se, zatáhne se nahoře za dvě tkaničky a je hotovo. Sice těch deset vteřin trvá skoro dvě minuty, ale pro pobavení dobré. Stany staví dva, že jsou jen pro nás, oni jsou zvyklí venku. No, ale my taky. Oz se otáčí na mě, asi jakožto na potenciálně nejslabší článek, že nevěděli, zda já bych to zvládla. "No, ona před třemi týdny spala ve stanu na sněhu." Sníh, nesníh, tady je fakt zima a ve stanu nefouká, navíc nám Os půjčí krom spacáků i flísové vložky do nich (tu si musim pořídit), takže si ležení připravíme tak, aby na nás nefoukalo, ale zároveň máme hlavy ven z otevřených dveří.

Za chvilku se nám nad hlavou začnou rozsvicet stovky světýlek - nádhera. A najednou se dvě další světýlka objeví u pamětního kamene a začnou se nenápadně sunout k jídlu. Dnešní večer se stává naprosto dokonalým - jsme na místě, kde nám liška přišla dát dobrou noc.

Ležíme pod hvězdnou oblohou uprostřed pouště, z dálky je slyšet zvuk kytary od sousedního ohně. Je to nepopsatelná nádhera. Najednou mi přijde, že ne v synagoze, kostele, nebo mešitě, ale tady je to pravé místo, kde možná bohové vyslechnou, co jim člověk říká... A s těmito myšlenkami spokojeně usínám.