Cesta do Země zaslíbené - Jedeme dál...

Do nového dne se probouzím s východem slunce. Otevírám oči a nade mnou plují na modré obloze bílo růžová oblaka. Všichni ostatní ještě spokojeně spí, takže se tiše vyplížím ze spacáku na ranní procházku.

Jediná další bytost, která je již na nohou, je (asi) Australský ovčák, který hlídá spánek svých pánů. I když tím, jak zběsile štěkal, musel způsobit pravý opak. Abych ho ještě víc nedráždila, upustím od prvotního nápadu, že udělám pár fotek z vyhlídky a musím se spokojit s výhledem od kadibudek. A taky s focením na telefon, protože foťák jsem neprozřetelně v noci zamkla do auta, které při jakémkoliv (i legálním otevření) spustí alarm, který by rozhodně probudil úplně všechny.

Vzhledem k tomu, že se stále nikdo další netváří, že by se chystal vstávat, lezu ještě na chvíli do spacáku a lehce pospávám, než se sluníčko vyhoupne až nad skálu, která nám do té doby poskytovala příjemný stín a začne být opět dost teplo.

Os s Ozem začnou připravovat kafe, sušenky a cereálie na snídani a my zatím začneme pomalu, ale jistě balit. Se stany je trochu problém. 3 skauti,jeden desetivteřinovej stan a ne a ne ho dostat k zemi. Koukáme na návod. Zatáhnout za špagáty od sebe, k sobě a měl by ležet. Zkoušíme jednou, dvakrát a pořád nic. Znovu koukáme na návod.

Schválně, poznáte, co jsme dělali špatně?

Ještě si vyběhneme na kopec udělat pár fotek a je čas pokračovat. V plánu je opět trocha pouštního skákání, kousek silnice, koupání a na závěr návrat pro silniční auto a odjezd na Eilat

. Cesta pouští nám opět nabízí dechberoucí výhledy...

Z ničehož nic má Ey pocit, že auto začalo vydávat podivné zvuky, takže zastavuje a jde zkoumat motor. Nic. Auta před námi i za námi jsou celkem daleko, ale téměř ve stejnou dobu nás obě dojedou a rázem se započne důkladná oprava stylem: "Když do toho budem dlouho koukam, třeba to vykoukáme." Vykoukali. Jedeme. Oz dokonce na chvíli propůjčí svoje auto i do rukou J, což z našeho pohledu znamená, že se najednou drží první auto od nás na dohled. Opouštíme písek a skály a najíždíme na asfalt. Boring.

Po delší době na silnici se začínám trochu bát, že jsem ráno při plánování opět špatně rozumněla, a že už se jen přesouváme k autu, ale naštěstí ne. Blížíme se k civilizaci, což se dá snadno rozeznat podle siluety luxusního hotelu, plných parkovišť a organizovaných projížděk na velbloudech (a kdo se zvířat bojí, nechť si půjčí Segway). Zaparkujeme u parčíku za hotelem, kde se rozloučíme s Englishovými, které čeká ještě dlouhá cesta na sever, zatímco my se po další várce horkýho kafe rozjedeme na ještě jeden pouštní výlet.

Dojedeme do Midreshed Ben Gurion, kde ovšem nejsme za účelem návštěvy Ben-Gurionova hrobu, ale za účelem koupání. Za závorou sjedeme dolů po silnici k veřejnému koupališti v korytě řeky. Jako obvykle, tohle ještě není pro nás to pravé.

Pokračujeme dál opět po cestách, kam se dostanou jen pěšáci nebo offroadisti. Vzhledem k tomu, že široko daleko není ani kousek stínu, pěšky bych tam nešla ani za nic. 

První zastávku uděláme u kovové trubky in the middle of nowhere, která na první pohled není ničím zajímavá. Ani na druhý, ani žádný jiný pohled. Musíte použít uši. A ruce. Do otvoru nahoře vhodíte kámen a následně se zaposloucháte, jak naráží do stěn cestou dolů. Chvíli si tam hrajeme, než přejedeme posledních pár kilometrů na oficiální parkoviště. Dál už se musíme opravdu vydat pěšky.

Ale až po jídle. Mezi strategicky zaparkované vozy postavíme přístřešek, rozložíme sezení a započínáme připravovat jídlo. Žádná rychlosvačinka z chleba a humusu. Místo toho Os opět vyndá z auta celou kuchyni, nakrájíme zeleninu, Oz jí nahází na pánev a ještě tomu něco chybí. No jasně, vajíčka. Os je vyndavá z plastové krabičky. Nechápu, jak mohli tyhle šílené dva dny cesty přežít bez jediného poškození.

Najíme se, jako zákusek si dáme čerstvé pomelo, sklidíme přístřešek, vezmeme si malé batůžky a dáváme se na pěší tůru. Všude kolem je naplavené dřevo, rosliny vyrvané i s kořeny a kusy země a sem tam kolem toho teče čůrkem voda.

Jelikož jsem pako, zapomenu si samozřejmě plavky v kabelce v autě, takže ve chvíli, kdy po dně vádí dojdeme k moc pěknému vodopádu, kde se koupou téměř davy, můžu si jít tak maximálně sednout na břeh a ponořit nohy do kapaliny. Hlavně pěkne opatrně, kameny kolem neskutečně kloužou a já bych nerada přistále v ledový a ještě k tomu hluboký vodě. (Což je důvod, proč by mě tam stejně nikdo nedostal, i kdybych měla plavky). Ostatní se rovnou vrhají do vody, Oz s Johnem to berou s rozběhem a odrazem od skály, další blázni, kteří k nám naštěstí nepatří, se šplhají nahoru na skálu a skáčou z tama. Radši odcházíme, než se to zvrtne v nutnost někoho zachraňovat. Aneb jak řikal Sherlock - my máme dovolenou. Vracíme se stejnou cestou, jako jsme přišli a nad hlavou nám krouží dravci.

Parkoviště už je téměř vylidněné a nám pomalu, ale jistě dochází, že končí víkend a sním i tenhle parádní výlet. Doskáčeme k silnici, mineme dvě vězení (pro kriminálníky a pro teroristy), jeden ústav pro problémovou mládež, zastavíme se v malé vesničce, kde něco hledáme, ale protože to nenacházíme, tak už si ani nepamatuju, co to bylo a následně já i Sherlock usínáme vyčerpáním. Ey naštěstí nespí, takže v klidu a míru dojedeme zpět k našemu hlídanému parkovišti, kde se přebalíme zpět do normálního auta, rozloučíme s Negevskou pouští, O2 a Ey a domluvíme se na dalším setkání příští víkend.

M usedá za volat, J naviguje, my se skládáme vzadu a vydáváme se na cestu do Eilatu. Část z ní už známe, protože jsme po ní právě přijeli a následně zjišťujeme, že to, co jsme včera sjeli strmě dolů a dnes zase vyjeli, teď budeme sjíždět znova. Po asfaltu a neuvěřitelných serpentýnách. Ani trochu to řízení M nezávidim, nicméně ona vypadá, že jí to i baví. Zastavujeme na rychlozmrzku v mekáči a jedeme dál. Před Eilatem je cosi, jako hraniční přechod. Nevíme, zda tam máme zastavovat a nějak se prokazovat, nebo co, takže radši zastavíme a ptáme se policistů, kteří právě asi skončili s požárním cvičením, protože balí hadici. M stahuje okýnko s dotazem, zda s námi potřebují mluvit. Koukají na nás jak na bandu bláznů, což asi jsme, vzhledem k tomu, že se posledních několik kilometrů bavíme hrou na hádání postav, aby pak vykoktali něco o tom, že máme jet a užít si pobyt. 

 Jsme v Eilatu a hledáme Little Prince hostel, který bude po následující 4 noci naším domovem...