Opouštíme systém "trhání kilometrů" přes Jižní Ameriku a konečně zpomalujeme. Vjeli jsme do Patagonie, takže je čas zabalit batohy, nazout pohorky a vyrazit do přírody, abychom řádně protáhli těla ztuhlá dlouhým sezením v autě.
22. ledna 2017
Na dnešek máme v plánu „rozcházecí“ 30 kilomerovou procházku k ledovcovému jezeru Lago Leones a zpět. František by rád i na ledovec, který se nachází na vzdálenější straně jezera, takže vstává už v 5 a vyráží hodinu před tím, než my se vůbec začneme hrabat ze spacáků. Žán s Vendy nám zvládnou nepozorovaně utéct během rychlosnídaně a my ostatní nikam nespěcháme, jdeme naprosto v klídku a pohodě a užíváme si přírody kolem.
Cesta vede za most a po rovině, na které se mě Vojta snaží naučit chodit s trekovými hůlkami. Připadám si jako AT-AT – po tom, co dostal zásah a klátí se k zemi... (Fanoušci Star Wars pochopí, ostatní prominou.) Po chvíli se mi ještě na obou patách vytvoří obří puchýře, které mi cestu rozhodně nezpříjemňují, a když se ani po 4 měsících nehojí, začínám se obávat, že se stanou trvalou památkou. (K dnešnímu dni je již neeviduji a jako trvalou památku jsem si přivezla jen dvě jizvy. Jednu z nich od silného patagonského slunce.)
Přes louky, slalomem mezi obřími balvany, skrz lesy, potoky a jeden žebřík se dohrabeme až k jezeru. Tady už Žán s Vendy létají s dronem nad soutokem dvou ledovcových řek. Ve chvíli, kdy vylezeme na velké balvany rozeseté všude kolem, naskýtá se nám úžasný pohled, jak se mísí blátivě béžová voda s jasně tyrkysově modrou. Jdeme si udělat společnou fotku na kameni a následně se schovat do závětří na svačinu.
My si s Jackem neseme chleba a sýr. Tedy domníváme se, že si neseme sýr, avšak je to sádlo. Všichni se nám strašně smějou, až do chvíle, kdy Jack z nějaké tajemné skrýše vytáhne cibuli, pak začnou slintat a závidět. Ale uznávám, že jsme fakt tragikomická žrádelní skupina.
Je čas jít zpět. Zastavujeme se jen na focení u polorozbořeného šípkového domečku, jinak se moc nezdržujeme, abychom přišli včas na sraz ve 4 odpoledne u Amálky.
Ivča jde pro vodu a v ohradě objeví krávu zaseknutou na plotě, takže rozjede záchrannou akci. Ta se zdaří, a my následně jakožto obě dokumentaristky bez debat míříme do řeky, mimo jiné prát kravská lejna z oblečení. Kluci nás pak překvapí super horkou polévkou. Máme tu vážně milé a pozorné parťáky, kam se na ně hrabou nějací mísní gaučáci.
Odjíždíme dál na sever, abychom se co nejvíce přiblížili k Cerru Castillu. Cestou se zastavujeme v doporučené restauraci z IOverlanderu, kde si dáme obří „hamburger“ s pořádným kusem masa a kvantem zeleniny za 5000 pesos (cca 170Kč), k tomu za 2000 vafli s karamelem a horký čaj. Navíc konečně trochu dobijeme naší elektroniku, neb jednozásuvka v Amálce naše energetické potřeby nemůže nikdy řádně uspokojit.
Přespávat tady nechceme, takže pokračujeme dál až do noci, než vrchní navigátor Vojta najde hezké místo na spaní. Usínáme za bubnování poměrně silného deště do střechy, já uvězněná u okna nahoře nad kabinou spolu s dalšími dvěma lidmi. Je tu těsno a teplo.
Kluci se dole na gauči o něčem strašně zásadním dohadují a Vojta cosi radí Okounovi. Avokáda na to ihned radí, jakožto Okounův samozvaný právní zástupce, ať mu zaplatí za tu radu korunu a pak ho zažaluje. Když pak holky začnou do Franty trochu více rýpat, zakřičí na ně: „Nechte mě, já mam svoje Mango.“ Chápu ho, mě se mango a avokádo taky pořád plete...
23. ledna 2017
Ráno je hnusně, slovy klasika chčije a chčije. I přes to se rozhodujeme navštívit hlavní atrakce dnešního dne – vyhlídku na blízký ledovec Exploradores a Mramorovou katedrálu. Jako první cestou máme onen ledovec. Parkujeme u návštěvnického centra, kde se platí vstupné na stezku s vyhlídkou, kolem nás je mlha a z nebe stále padají hektolitry vody.Učiníme marný pokus navléknout se všichni do nepromokavého oděvu - přece nejsme srabi, aby nás zastavil jeden deštíček, ale když zjistíme, kolik by nás to vyhlídkování stálo a s jak moc nejistým výsledkem, zase vše odkládáme a jedeme dál.
V městečku Puerto Rio Tranquilo, ze kterého se organizují plavby do jeskyní, zaparkujeme kousek od pláže a hned nás odchytí místní chlapík, že za 10 000 pesos na osobu můžeme jet na jezero. Avokádo ještě obejde pár dalších agentur, aby zjistil, že cena je všude stejná. Platíme zálohu, děláme si rezervaci na 15:00 a jdeme vykoupit místní supermarket. Poté se vracíme k agentuře, dostaneme vesty, dojdeme k vodě a tam nám sdělí radostnou zpávu, že je moc velký vítr a na vodu se nesmí. Evidentně z toho mám radost jen já...
Co se dá dělat jiného, než čekat? Zkoušíme najít restauraci s wi-fi připojením, ale jak se po chvíli dozvídáme, mají tu už tři dny vypadlý satelitní signál, takže je bez internetu celá vesnice. Seženeme pekárnu a v sousedním mikroobchůdku nakoupíme svoje první Vasily, což je předvařené jídlo balené v tetrapaku, které nás bude provázet po většinu cesty.
Po nějaké době se všichni začnou radovat, neb je vyvěšena žlutá vlajka a smí se na vodu. Oblékáme si vesty a pláštěnky a jdeme. Zabírám si místo mezi záchranným kruhem a Jackem, kterého se držím tak pevně za nohavici, že mu na konci cesty nezbudou skoro žádné chlupy na noze. Cesta k jeskyním je pro mě celkem utrpením, vlny, vlny, ještě větší vlny a zas vlny. Fuj.
Jeskyně jsou v závětří a voda u nich je relativně klidná, navíc je všude kolem nádherná podívaná, takže se celkem uklidním a dost se mi tam líbí . Přesuny na špičku lodi na společné fotky už mě tolik nenadchnou, ale pořád se to dá nějak zvládnout. Kolem nás plují další lodičky, jedna z nich je vybavena dokonce i nafukovacím záchranným plameňákem, který ovšem u druhé jeskyně dezertuje.
Odplouváme zpět do přístavu a začne to pravé peklo. Tentokrát totiž jedeme proti vlnám, voda cáká, loď se houpe a hlášky typu: “Teď jsme kus letěli.“ nebo „Hele, tady ta loď praská.“ mi fakt nepřidávají. Nakonec je jeden z těcho hlasů lehce násilně utišen, když na něj průvodce navleče atombordel dírou na obličej dozadu. Místy mu to skoro závidím, taky bych radši neviděla na cestu.
Konečně jsme na pevné zemi. Dáváme si Vojtovu slivovici a já jdu ještě Jackovi koupit čokoládu za to, že byl můj pevný bod ve vesmíru. (A pak mu jí skoro skoro celou sežeru, jako lék na pocuchané nervy.) Sedáme do Amálky a pokračujeme v cestě. Řídí Žán, Amálka po roletě stoupá do táhlých kopců, při čemž přestávají svítit dálková světla. Naštěstí se před námi objeví rozšířený plac u silnice, kde se dá jakž takž bezpečně zaparkovat a přečkat do svítání.
24. ledna 2017
Konečně krásné ráno. Sluníčko svítí a do dalšího vytyčeného cíle už to máme jen kousek.
Takže žádné zdržování a frčíme do Villa Cerro Castillo, kde potřebujeme dobrat vodu, a z kama budeme vyrážet na náš plánovaý čtyřdenní trek. Zastavujeme u infocentra, kde sice mají kohoutek se (snad pitnou) vodou, ale nemají k němu hadici, takže poprvé a rozhodně ne naposledy přijde ke slovu uříznutá PETka a barely.
Zatímco si kluci hrají na vodovodní potrubí, my máme s Lucíou zdravotnické okénko. Novikovem zalepit strhané puchýře (ááááááá to pálííííííí), a pak ukecám Ivču, ať jde se mnou na místní výjezdovku záchranky zjistit, jak to tu chodí. Ivča jde, vše přeloží a já jsem nadšená. I do sanitky mě řidič pustí, mají jí teprve dva měsíce, takže se rádi pochlubí. Vybavená je spíše jako naše převozové sanitky, ale na místní poměry je to asi celkem luxus.
Vojta se ještě ptá na infocentru, co a jak je tu v okolí dostupné a dostane jakýsi plánek tras, do kterého spolu s Okounem zakresí podle velké mapy významné body. Na terase si pak zahrají s Žánem stolní fotbálek s plesnivým jablkem, a když se rozsype na prach, přesuneme se o pár set metrů dál, kde na parkovišti vykramaříme věci z kufru, nabalíme batohy a jdeme si uvařit předchodící oběd. My máme kukuřičnou kaši s klobásou, ostatní jsou na těstovinách. Ivča ještě za jedno krátké odběhnutí od jídla zvládne v nedekém kempu domluvit parkování pro Amálku a bude nás to stát jen to, že tam jednu noc za 4000 pesos na osobu přespíme. To je víc než fér, takže to bereme a Žán odjíždí zaparkovat...
