Aviou Amerikou 2017 - Všechno končí...

Loučím se se zbytkem naší skvělé posádky a vyrážím na další cestu po Kolumbii. Tentokrát už uplně sama. Zvykání na nepřítomnost kohokoliv dalšího bude poměrně tvrdé...  

20. dubna 2017
Naposledy se ohlížím za Amálkou a už pokračuji po silnici do vesnice. Nakonec tam ani nemusím dojít, autobus do Bugy jede zrovna kolem. Řidič odhazuje mojí krosnu mezi přední sedadla a můžeme jet. Cesta na autobusovou zastávku, kterou mi včera ukazoval Vojta trvá asi půl hodiny.   
 

Z té se přesouvám do budovy hlavního autobusového nádraží a jdu hledat přepážku, kde prodávají jízdenky do Medellinu. Ta je tu jen jedna jediná a autobus jede taky jen jeden jediný. Trochu se proklínám, že jsme tu skutečně nezastavili už včera, protože jede až v 10 dopoledne, takže tu budu skoro 3 hodiny čekat. No co se dá dělat, taky jsem mohla dojet odpoledne a čekat tu do zítra. Sedám si k jednomu stánku s občerstvením, dávám si kávu a snažím se dohnat svoje příšerné zpoždění s cestovním deníkem.

Čas mi tak nakonec uteče jako nic. Sbírám svoje věci a přesunuji se deštěm na nástupiště, kde si ještě na cestu koupím vodu. Autobus přijede s lehkým zpožděním. Vypadá poměrně luxusně, bála jsem se, aby to nebyl nějaký podobný vrak, jako jezdí po lokálních trasách.Cesta je docela pohodová, zastavujeme párkrát na záchod a jednou na skoro hodinovou pauzu u restaurace uprostřed ničeho na oběd. Dávám si smaženou kouli uplácanou z rýže a zeleniny a nanuka. Nic víc se cestou neděje a až za tmy dojíždíme do Medellinu, kterým pak projíždíme téměř hodinu.

Na hlavním autobusovém nádraží vystupuji a jdu hledat stanoviště taxíků, abych se dostala do svého hostelu. Nádraží má několik pater a slouží zároveň jako kulturní centrum, třeba dole je  plac, na kterém spousta lidí cvičí Zumbu. Chvíli bloudím, ale naštěstí je tam dost lidí ochotných mě nasměrovat správným směrem.Taxík je to opět docela slušná vyhlídková jízda po jednosměrkách. Když projíždíme kolem velkých sportovišť, je mi jasné, že už jsme blízko mého útočiště na ulici Calle 32B, kde mám zamluvenou postel ve čtyřlůžkovém dormitoru.Na recepci jsou dvě docela vtipné, ale ochotné slečny. Jen se jim nějak nedaří najít správný kód ke dveřím, ale naštěstí na třetí pokus už to vyjde.

V malinkatém pokojíku se dvěma palandami je jen jeden další člověk, ideál. Zamykám si věci do překvapivě velké skříňky a jdu si dát sprchu. Prý má být teplá, ale... Jižní Amerika. Z koupelny se přesouvám rovnou nahoru na krytou terasu, kde je zároveňn i velká (i když ne zrovna vybavená) kuchyně, kde si v rychlosti vyrobím večeři, chvíli posedím na dost pohodlném gauči a lituji, že tu nemám nikoho na hraní šachů, neb tu disponují velkou šachovnicí, na které bych si ani já nepletla střelce s pěšákem. Když se mi začnou zavírat oči, odebírám se do postele.   

21. dubna 2017
Vstávám dost pozdě, konečně jsem se trochu vyspala. Přesouvám se rovnou nahoru na terasu udělat si snídani a s výhledem na protější sportoviště si vyřídit pár hovorů. Nakonec protelefonuju několik hodin s nejbližším příbuzenstvem. Holt, než všem odvyprávím skoro 4 měsíce na cestách, chvíli to zabere.

Kolem poledne se jdu zeptat dolů na recepci, kde bych našla poštu. „Nemáme poštu.“ „V celém Medellinu není pošta?“ „V celé Kolumbii není pošta.“ Chvíli přemýšlím, jestli si ze mě snaží dělat legraci, anebo to myslí vážně, tak hledám na googlu a fakt. Kolumbie nemá poštu. Má jen několik soukromých dopravních služeb. Tak mi rovnou na recepci radí, kde bych mohla tři z nich najít. Recepční se mnou jde až k brance. „Vidíš tu cisternu tamhle na rohu? Tak tam jak odbočuje, tam zahneš taky, půjdeš rovně tři bloky, pak doprava a budeš ve velkém obchodním centru Unicentro a tam to je.“ Okey. Vyzbrojená papírkem s názvem centra i jednotlivých společností se odebírám cestou, jakou jela cisterna. Jdu docela dlouho, až narazím na hlavní silnici a nikde nic. Začnu mít pocit, že jdu špatně, tak se radši zeptám několika lidí, kteří mě postupně nasměrují až k obchoďáku. Cestu zpátky snad najdu lepší. 

V centru se ptám hed za dveřmi místní ochranky na jednotlivé dopravní společnosti. „Počkej, mam kolegu, který mluví anglicky!“ vysouká ze sebe první sekuriťák, na kterého narazím. Čekám a tiše se raduji, že se třeba i domluvím. Kolega přijde a radostě mi sdělí, že se učí anglicky. Paráda. Problém je, že zatím umí říct jen: „Učím se anglicky. Můžu pomoct. Učim se anglicky a chci si povídat.“ Do toho mi ještě třikrát s širokým úsměvem zopakuje, že mi vůbec nerozumí. Tak to zkouším pantomimou. Podle všeho tu ani jedna společnost nesídlí. Sekuriťák se mi ovšem snaží pomoct za každou cenu, takže mě vede do prodejny letenek. Asi, že bych s tim batohem, co chci poslat domů, mohla rovnou odletět taky. Děkuju mu za pomoc, chytám místní wifi a chci si vygooglit, kde jinde bych mohla dané společnosti najít. Sekuriťák si ale chce povídat, protože se učí anglicky a moc se mi nedaří mu vysvětlit, že na něj fakt nemám čas. Pronásleduje mě skoro až na záchod.

Mám mapu a přibližnou lokaci jedné z firem a co je nejpozitivnější, nemělo by to být zas až tak daleko. Odcházím z obchoďáku zadním vchodem, kde se mi pro změnu jiný pán z ochranky snaží chytit autobus. Bohužel ani z jedné z nejbližších zastávek tím směrem nic nejezdí. Musím jít do další ulice a tam si stoupnout doprostřed čtyřproudovky na úzký zvýšený obrubník a tam už ten správný bus jezdí. Na jízdné je dobré mít připravenou přesnou částku, neb peníze za jízdy vrazíte řidiči, ideálně už ve chvíli, kdy se proplétáte malým turniketem na schodech. Vzhledem k tomu, že autobus spíše jen přibržďuje, než že by na zastávkách skutečně zastavoval, tak řidič vážně nemá čas rozměňovat a vracet. Já naštěstí jedu až na konečnou, takže nemusím vyskakovat za jízdy a cestou se aspoň trochu kochám městem. Zpět jsem rozhodnutá jít pěšky.

Z konečné se sažím jít podle mapy a překvapivě skutečně jednu přepravní společnost najdu. Ptám se na cenu, prý 4000. Takže se odebírám za roh vyzvednout peníze, a když se vrátím, tak mi pánové (přes google translator, neb nemluví anglicky) začnou vysvětlovat, že do ČR to bude stát 2x tolik, protože si mysleli, že mi bude stačit poslat to jen do USA. ČR totiž samozřejmě neznají... S díky si beru svůj batoh a jdu se přeptat do vedlejší firmy, kterou jsem potkala náhodou cestou k bankomatu.

Tam si rovnou řeknou o tak astronomickou sumu, že bych si za ní všechny věci, co chci poslat, nakoupila znova a nové. Je rozhodnuto, batoh se mnou poletí do USA a zkusím ho postal z Miami. Své další kroky už směřuji k hostelu. Není to zrovna kousek, takže to bude opět záživná procházka. Bohužel si v jedné z ulic díky svým již hodně prošlapaným podrážkám rozříznu nohu o docela velký střep. Bolí to a krvácí jak blázen. Achjo. Naštěstí u sebe nosím lékárničku. Ošetřuji tedy kráter a snažím se v nejbližším obchodě zakoupit nové boty. Problém je, že dámské mají do velikosti 40 a pánské zas od velikosti 44.  Změna plánu, zanechávaje za sebou krvavé stopy, chytám bus k obchoďáku.

Od něj už je to domů jen kousek. Kdybych ráno zahnula hned za první roh a šla rovně, došla bych sem za 5 minut, místo hodinového bloudění po všech čertech. Ale aspoň přibližně vím, kudy a kam se zítra vydat, až půjdu na obhlídku místních pamětihodností. Zpět v hostelu se rovnou odcházím odložit na terasu a pozorovat bouřku, která přijde nedlouho po mém návratu. Nakrájím si k tomu obří ananas k večeři a dopisuji deník. Spát jdu celkem brzo.   

 22. dubna 2017
Ráno se opět docela slušně prospím, když už mě konečně nikdo netahá z postele v 7 ráno, dám si snídani na terase za zpěvu místního ptactva a vyrazím do terénu. Sandály házím rovnou do koše, aby mě snad zas nenapadlo, že se ještě dají nosit a holt se dneska budu vařit v trekových botech. Vzhledem k tomu, že vím, že mi od obchodního centra jezdí autobus, jdu rovnou tam, stavím se na obrubník a za pár minut jedu. V centru města je několik zajímavých věcí, které bych ráda navštívila.

Maje ofocenou Avokádovu Lonely Planet, není až takový problém najít Plaza Botero, což je náměstí před muzeem, kde jsou vystaveny sochy Fernanda Botera. Některé se mi i docela líbí. Mezi nimi pobíhají pouliční prodejci klobouků, náramků a jiných krávovin a jako většina pouličních prodejců, jsou neskutečně vlezlí a otravní. Paní s náramky mi asi 4x vleze přímo před foťák, když se pokouším natáčet, tahá mě za rukáv a neustále mi brání v pohybu vpřed. Nakonec jí před sebou dotlačím až k blízkému obchodu, kde si na truc ten samý náramek, který prodává, koupím a ještě k tomu za poloviční cenu. Moc se jí to nelíbí, ale může si za to sama. Odchází obtěžovat nějakého jiného nešťastníka.

Z parku zamířím do muzea, kde ukecám studentské vstupné a trochu se stydím, že jsem před odjezdem na žurnalistice nezvládla ani jediný zápočet, o zkouškách ani nemluvě, takže vlastně ani nevím, zda ještě vůbec oficiálně studuji, anebo ne. Nicméně moji studijní morálku nechávám stranou a věnuji se muzeu, nebo spíše galerii neb většina exponátů je zde ve formě obrazů a soch. Některá díla se mi moc líbí, jiná už o něco méně.   

Po asi dvou hodinách v této budově, se přesouvám do budovy vedlejší, kde probíhá výstava moderního umění. Nevím, zda z důvodu víkendu, či nějaké speciální příležitosti, ale sem je vstup zdarma. To dokáže chudého studenta potěšit... K mému velkému překvapení, se mi spousta věcí zde vystavených líbí, některé jsou skutečně nápadité a krásně se navzájem doplňují.(Ale je tam pár takových, u kterých při pohledu na ně vážně uvažuju, zda to je exponát, anebo náhodný shluk bordelu zbylý po výměně sanitárního zázemí galerie.)  

Opouštím galerii a vydávám se na okruh po dalších parcích, katedrálách a kostelech. Cestou se zastavuji v malé a poměrně zapadlé restauraci, kde už čeká na jídlo pár místních. Restaurace nezklame. Porce je poměrně velká, jídlo dobré a cena bezkonkurenční. Pokračuji pod rychlodráhou, míjím spoustu pouličních prodejců, kteří do mikrofonů vyřvávají něco v tom smyslu, že jejich jablka jsou o dost lepší, než ta co prodává jejich soused a na ty ananasy co prodává támhle ten se ani nedívejte. Ulicí, kde mezi četnými prodejnami s náboženskými předměty postávají spoře oděné příslušnice nejstaršího řemesla, dojdu ke katedrále a přilehlému parku. Parky tu mají hezké, jen některá špinavá a zavánějící zákoutí to trochu kazí. Nakonec si udělám docela dlouhý okruh po širším centru (musím říct že Medellin je vážně hezké město), zastavím se v dalším obchoďáku, kde si chci koupit vodu a dost mě překvapí, když tam v suterénu narazím na zvířata v ohradě.

Večer jsem rozhodnutá, že si ještě vyjdu nahoru na vyhlídku na Cerro Nutibarra kousek od mého hostelu a nafotím si z tama západ slunce. Nahoru vede silnice, ale pán v budce u parkoviště mi radí, že je lepší jít naučnými cestičkami, které jsou vydlážděné a vyšlapané v trávníku a lemují je malá zastřešená odpočívadla. Mají je na plánku barevně označené podle toho, jestli jsou na nich zajmavé vyhlídky, zvířata a rostliny, anebo umělecká díla. To mi skutečně zní o dost líp, než asfaltka, takže se napojuji na první cestičku, na které by mělo být několik vyhlídek, kolem které vede trasa pro sjezd na horských kolech. Na jedné z vyhlídek se zastavuji a fotím západ slunce, když periferně zaregistruji, že se tam někdo pohybuje. Na tom by nic až tak divného nebylo, kdyby se ten člověk nesunul do křoví.

Takže buď jsem paranoidní a chudák jde jen čurat, anebo bych měla pro všechny případy vyklidit pole. Volím duhou variantu a dobře dělám. Mladík, odhadem sotva dvacetiletý, když zjistí, že měním směr a on tak skočil na prázdnou cestu kus ode mě, začne mě pronásledovat. Takže co teď? Dolů nebo nahoru? Cestou dolů nemusí být živá duše, zatímco na plánku bylo kousek odsud nahoře namalované občerstvení. Rozhodnu se běžet nahoru. Dobré rozhodnutí, s tím úchylák nepočítal a přebíhá dolů a opět se snaží držet nenápadně v křoví. Kdybych utíkala po cestě dolů, tak bych ho asi neviděla, zatímco takhle jsem o kus výš než on, takže ho vidím velmi dobře. Rozhodně se ale nějakým jeho pozorováním nezdržuji a běžím dál. Bohužel si mojí změny směru všimnul a opět se pouští za mnou, vytrvalec. Mám ale štěstí, takže skutečně doběhnu k občerstvení, kde sedí spoustu lidí, takže chlapec v modré bundě už se neukáže. Rozhlížím se, jestlit třeba poblíž není nějaký policista, neb Medellin je jich docela plný, ale zrovna bohužel na žádného nenarazím. Jedno ale musím uznat, ta sólocesta mi nezačíná uplně nejlíp.

Přidávám k jedné skupince lidí, co jde nahoru na kopec, dolů si hned tak netroufnu, co když tam ten člověk někde čeká. Na vrcholu kopce je neuvěřitelné množství lidí, probíhá tam totiž nějaké amatérské pěvecká soutěž před místním kostelem. Já se chvíli zapojím do davu pod pódiem, ale nakonec vlezu do muzea modernizace města, kde jsou plakáty s různými projekty, ať už realizovanými, případně teprve plánovanými a velký model města.

Po muzeu už je tak akorát čas vydat se na cestu dolů, než padne uplná tma. Vyhlídnu si skupinku několika dam, které se přesouvají po umělecké cestě a jdu s nimi až dolů pod kopec, kde na hlavní silnici už je zase dost lidí na to, abych se tam nebála. I tak je můj přesun do hostelu poměrně rychlý.

Již tradičně po studené sprše mířím s večeří na terasu a po jídle balit. Zítra odlétám brzo ráno a letiště je daleko, prý tak dvě hodiny cesty taxíkem, takže počítám se vstáváním ve 4 ráno. Slečna spolubydlící už je pryč, takže aspoň ráno nikoho nebudu budit, neb mám celý pokoj sama pro sebe.

23. dubna 2017

Budím se ve 3 na čtyři, to už fakt nemá cenu spát. Lezu tedy z postele a říkám si, že už si nikdy, ale vážně nikdy nekoupím letenku na takhle pitomej čas. Pomalu se hrabu z postele a do toho přichází Benedikt - na pár minut můj nový spolubydlící a neskutečně usměvavý sympaťák. No a protože mam 15 minut k dobru, tak si aspoň chvíli pokecáme, než on urychleně zmizí na terasu. Prý 10 hodin nekouřil a už nevydrží ani minutu navíc.

Já už nemám na co čekat, takže beru věci a jdu se dolů na recepci přeptat na taxík. Večer mi přítomné dámy řekly, že i ve 4 ráno mi místní služba zavolá Uber, ať si s tím nedělám hlavu. Problém je, že tyhle příjemné dámy už jsou zřejmě doma a místo nich na gauči u recepce spí cosi, co se se mnou rozhodně ve 4 ráno odmítá bavit a taxíka mi prý volat nebude ai náhodou. Za 2 hodiny jede z centra autobus, a pokud chceš taxík, tak si ho zavolej sama. Snažím se vysvětlit, že se mi nepodařilo sehnat místní SIM kartu, takže si sama bohužel nezavolám a autobus jedoucí za 2 hodiny už je trochu pozdě, protože by mi uletělo letadlo. Nakonec velmi otrávené stvoření otevře i druhé oko, bere do ruky telefon a volá taxík. Se slovy: „Okey, high five,“ mi předá na lístečku napsané číslo auta a cenu (velmi vysokou) a opět usíná.

Taxikář přijede za pár minut. Autíčko je malinkaté a vypadá, že se v nejbližší době rozpadne. Trochu se bojím, že tímhle na letiště nedojedeme ani za ty dvě hodiny. Řidič se oproti tomu evidenně nebojí ničeho, ani červené na křižovatkách, takže mě za 30 minut vysazuje na letišti. Vědět, že mě poveze takovýhle závodník tak jsem se mohla prospat.Na letišti tím pádem docela dlouho čekám, než otevřou check in, ale pak už je všechno uplně bez problémů. Odevzdávám velké zavazadlo, usazuju se ke gatě a čekám. Další zastávka MIAMI BEACH!