Amálka stojí v La Juntě, motor je rozebraný na prvočinitele, součástky potřebné k opravě míří z Ostravy do Puerto Montt - města, které je od nás vzdáleno asi 400 km a my s Kubou se pro ně pokusíme dostopovat...
Pro ty, co nečetli předchozí články dovolte krátké připomenutí, co se událo v Jižní Americe:
Po bezproblémovém a poměrně rychlém přejezdu z Montevidea přes Argentinu jsme kvůli porouchanému motoru nečekaně uvízli v chilském městečku (možná spíše vesnici) La Junta. Měli jsme však štěstí v neštěstí, takže se části naší posádky podařilo Amálku zdvihnout přibližně o metr do vzduchu, vyndat z ní motor na silnici, rozebrat ho, analyzovat poruchu, sepsat potřebné náhradní díly a telefonicky přes kamarády a spolupracovníky je sehnat v Česku.
Tím pro nás ale vyvstal další poměrně závažný problém – jak doručit několik balíčků se součástkami sem k nám? Nakonec zafungovala síla sociálních sítí a díly měly v batohu několika ochotných dobrovolníků za necelé tři dny doletět do přibližně 384 km vzdáleného Puerto Montt. V tu chvíli přišla řada na Kubu a mě – rozhodli jsme se totiž dostopovat na letiště a zpět a všechno dovézt.
Cestu se nám rozhodlo trochu ztížit deštivé počasí a taky fakt, že nám v noci někdo ukradl všechno vyprané prádlo, které jsme sušili před Amálkou. Pro mě to konkrétně znamená, že jsem se mimo jiné ocitla bez pořádných dlouhých kalhot. Samozřejmě ignoruji narážky, že si nemám shánět jiné, protože se nám tak bude mnohem lépe stopovat...
Půjčuji si kalhoty od Lucky, které naštěstí jedny zbyly, dále do batohů pobereme nějaké základní zásoby, hamaky, ale i stan, protože očekáváme, že bude pršet i nadálea hodinu po poledni vyrážíme k hlavní silnici.
Překvapuje nás, že v tuto denní dobu, a navíc v tomto nevlídném počasí, tu se zdviženým palcem stojí minimálně deset dalších lidí. Zjišťujeme si, jak dlouho tady většina z nich stojí, a odpovědi v rámci minut nás poměrně uspokojí. Kuba znalý pravidel stopování nás zavede téměř na konec města za všechny ostatní stopaře, kde mi jakožto naprostému stopovacímu nováčkovi (stopovala jsem v životě jednou a moc dobře to nedopadlo) vysvětluje, že stopovat ve smíšené dvojici je dost podobné, jako když stopuje samotný chlap. Já bych z jeho pohledu v tomto uspořádání pár výhod našla. Třeba to, že já stojim na krajnici a snažim se zaujmut kolemjedoucí auta, zatímco on se válí na batozích a cedí přes zuby lekce ze stopování: „Tvař se hezky. Stopuj, nepros, neponižuj se.“ Tak stojím u silnice jak tvrdý Y a čekam, jestli někdo zastaví. Postupně za nás dochází další a další stopaři.
Do toho volá Ivča, že potřebuje něco nutně zjistit od kluků, kteří jsou ve viktorově dílně, takže se vracíme k Amálce a vyřizujeme vzkaz, než se znovu odebereme na naše místečko. Počet stopařů nezměněn. Po další hodině, co tu stojíme už mi začíná trochu mrznout úsměv na rtech, ale stále vkládám naděje do každého projíždjícího auta. „V chlaďáku nejedu.“ „To s tou rakví berem, pudeš na střechu.“ „Já si tam snad stoupnu místo tebe, abys viděla, jak se to dělá...“ Nakonec Kuba těsně před tím, než z něj stihnu vyrobit preparát do rakve v chlaďáku, skutečně zadek zvedne a odkráčí, aby se o něco později vrátil s výbornými polomáčenými sušenkami. Toto uspořádání by mi asi mohlo chvíli vyhovovat. Do toho dorazí Lucía s Jackem a chvíli nám dělají společnost. Dáváme si limit 15 minut, než to vzdáme a půjdeme za nimi zpět k Amálce.
Těsně před jeho koncem zastavuje rozvrzaný malý náklaďáček a začne sbírat všechny stopaře. Nejdřív na to rozvrzané vozítko hledíme dost nevěřícně a myslíme si, že zastavilo spíš kvůli poruše a za chvíli se nás řidič bude ptát, kde by našel Viktora. Místo toho se ale ptá Kuba na najbližší velké město, do kterého se chceme dnes před setměním dostat: „Chaiten?“ „Si!“
Super. Lezeme na korbu, kde už jsou další 2 stopaři. „Tam je mrtvá ovce!“ zaseknu se v polovině přelézání zadní přepážky. Kuba jen protočí panenky a procedí přes zuby: „Ser na ovci a lez!“ Za námi se tlačí další lidé, takže nás nakonec jede s ovečkou sedum. Snažíme se uvelebit tak pohodlně, jak to v tolika lidech se zavazadly jde. Kuba se gentlemansky posune blíž k ovci, abych se nemusela dívat, jak z rozpáraného torza odkapává krev a vyrážíme.
Z počátku je cesta po asfaltu, což je ještě celkem pohodlné, pak ale asfalt zmizí a Carretera Austral se nám ukazuje v celé své kráse a prašnosti k čemuž opět začne pršet. Ale hlavní je, že jedeme.
Po chviličce zastavujeme uprostřed ničeho. Rozhlížíme se, co se děje a řidč na nás jen kyne obloženou houskou, že si dává pauzu na oděd. Okey. Tak čekáme. Hlavní zrada přijde po dlaších 50 km, kdy dojedeme do St. Lucie, konečná stanice, prosíme vystupte. Vědět to dopředu, tak bychom asi nejeli a počkali do zítra na autobus, jehož jízdní řád nám Vojta pro všechny případy zjistil na informacích. Teď jsme totiž v ještě větší díře, než je La Junta a stopařů je tu ještě víc. Přecházíme na konec vesnice a čekáme. Štěstí se na nás usměje v podobě dělníka, který nám vysvětluje, že nás sice nezaveze až do Chaitenu, ale někam cestou. Kam mu nerozumíme a pochopíme to, až když nás vyhodí uprostřed stavby silnice.
Tak tam stojíme a střídavě se nudíme, protože je z našeho směru PARE (stop) a střídavě (marně) stopujeme, když je tam SIGA (volno). Nikdo nezastavuje a my už se zoufale rozhlížíme, kde tady půjde postavit stan. Stojíme totiž na krajnici silnice vysypané štěrkem, za námi je rybníček se žabincem, kolem bažina a naproti svah a parkoviště pro těžkou techniku.
Kolem 6 večersi pro nás dojede jiný dělník a velmi základní angličtinou nám vysvětlí, že nás doveze do nejbližší vesnice a tam nás buď někdo vezme, anebo nás za hodinu doveze on. Vyhazuje nás u autobusové zastávky, asi aby nám rozšířil možnost odvozu i o zdejší hromadnou dopravu a po chvíli nám zastavuje farmář, že nás popoveze k sobě na farmu, kde další hodinu pozorujeme, jak vykládají a nakládají dobytek. Po tomto představení si stopneme další dělníky, kteří nás hodí až do Chaitenu a ještě nám cestou dávají výklad o okolních přírodních krásách. Bohužel jen španělsky, takže jediné, co rozumíme je, že většina věcí v okolí je El Diablo a něco. Z toho jasně vyplývá, že jsem buď v hodně nebezpečném kraji nejspíš s hodně pohnutou minulostí, anebo nemají místňáci žádnou fantazii. Fakt, že měl spolucestující celou dobu na hlavě přilbu by asi svědčil pro to první.
Hodinu před západem slunce nás vyhazují kdesi v Chaitenu. Tady si bezradně sedáme na chodník, že najdeme na maps.me nějaký blízký kemp. Nicméně náš problém se nakonec vyřeší bez našeho přičinění, když u nás zastaví majitelka místního kempu, která nám nabídne místo na stan i s odvozem. Nabízí i velice slušnou cenu – 4 000 pesos (cca 150 Kč) na osobu. Okamžitě nasedáme k ní do auta a jedeme. Kemp je naprosto úžasný. Prochází se do něj takovým malým deštným pralískem, za kterým je louka obehnaná kvetoucími záhonky, na které stavíme stan. K dispozici tu máme i teplou sprchu, kamna a sezení pod střechou.
Odcházíme si nakoupit do nedalekého (a tradičně nepříliš rozmanitě zásobeného) obchůdku jídlo na večeři a snídani a projít se k moři, kde pozorujeme nádherný západ slunce. Chaiten na mě působí, jako velmi příjemné malé městečko. Fakt, že ho asi polovinu v roce 2011 srovnala se zemí sopka Chaiten, už připomíná jen pár polorozbořených, či opuštěných domů a všude přítomné cedule, kam v případě potřeby uprchnout.
Vracíme se do kempu. Je čas vyzkoušet místní sprchy. Ohřev vody funguje na karmu poháněnou propanbutanovou bombou ležící v přístřešku pod umyvadlem. Její zprovoznění je celkem složitá operace, které se zhostí paní majitelka. Po chvíli štelování se dá velmi příjemně osprchovat a dokonce si i umýt vlasy. Kuba naproti tomu vyleze s promodralými rty, omrzlinami a slovy o tom, že horší sprchu v životě nezažil. Paní majitelka totiž asi chtěla ušetřit, takže stopla přívod plynu…
Sedáme si s večeří ke kamnům pod přístřešek, kde Avokádo následně úřaduje, neb si s sebou narozdíl ode mně vzal počítač a já se mazlim s přítomným roztomilým koťátkem.
4. února 2017
Budík máme na 7 ráno, což je doba lehce vražedná, ale není čas ztrácet čas. I když chvíle na rozloučení s kotětem, které mi vyleze na vršek batohu a asi se rozhodne, že bude cestovat s námi, se najde vždycky. Vzhledem k tomu, že už nemáme skoro žádné peníze, najdeme podle mapy banku a jdeme si vybrat hotovost. Cestou potkáme obrovské smečky psů a hejno asi supů. Zajímavá ranní podívaná. Asi mě to natolik šokuje, že zapomenu v bankomatu svojí kartu. Dojde mi to ve chvíli, kdy za mnou vyběhne pán a mává s ní na mě. Ještěže se tu nekrade...
Přesouváme se ke kruhovému objezdu za městem, kde nestojíme ani 20 minut a už nám staví parta chilských mladíků, kteří se vrací z roadtripu domů a můžou nás vzít skoro až do Puerto Montt.
Zmáčkneme se i s batohy na zadní sedačku, kde už sedí jeden nešťastník, který z naší přítomnosti asi není moc nadšen a míříme k prvnímu trajektu. Většinu cesty lodí stojím ve frontě na předražené Lama kafe, takže naštěstí ani moc nevnímám, že jsem na vodě a chvíli před příjezdem ke břehu potkáváme dva České stopaře, tak si chvíli popovídáme.Poté projíždíme přes ostrov, na kterém není vůbec nic, krom silnice spojující trajekty až k druhéme, nejdelšímu a největšímu trajektu, na který se nalodíme spolu s neuvěřitelnou spoustou aut. No fyzika mi nikdy moc nešla, takže jako již tradičně odmítám věřit, že se ta pekelná věc může udržet na vodě... Před vjezdem jsou nám zabaveny pasy s tím, že nám je vrátí hodinu po vyplutí a po zaplacení 5 500 za cestu. No snad se s nimi ještě někdy potkáme.
Odebíráme se na horní krytou palubu, kde zabíráme místo u jediných místních (velice přetěžovaných) zásuvek, o které se vede lítý boj a většinu z 4 hodinové cesty trávíme hraním her, co se ukrývají v mojí brašně na foťák - šachů, anebo korálků (to je logická hra, která mě strašně baví a neustále v ní vyhrávám a Kuba jí oproti tomu z pochopitelných důvodů naprosto nenávidí). Po jedné zvláště napínavé šachové partii, která pro mně ze začátku vypadá velmi nadějně, aby skončila moji drtivou porážkou, jde Kuba zaplatit za trajekt a vyzvednout pasy.
Trajekt se blíží do přístavu a Avokádo vyrazí k autům vyjednávat s klukama, kam až nás hodí, abychom se rozhodli, zda pro nás není lepší najít někoho, kdo nás popoveze už tady na lodi. Podle prvotních informací neměli jet do Puerto Montt, ale nakonec tam jedno auto (to, kterému na korbě nevlají dva psi) jede a vezmou nás. To je pro nás asi nejlepší zpráva celého dne.Přijíždíme ke třetímu trajektu, který je oproti těm předchozím miniaturní, takže se před ním tvoří slušná kolona, která se téměř nehýbe. Ale hýbou se kolem ní lidé a to velmi rychle. A všichni jsou vyzbrojení hasičským přístrojem, neboť jednomu karavanu začalo hořet kolo. Požár je zažehnán, minilodička přijíždí a naše auto na ni najíždí. Cesta trvá asi půl hodiny a jediné moje štěstí je, že z auta není vidět na vodu. Na horní pseudopalubu (mostek na jednom okraji lodě) by mě nikdo nedostal, ani kdyby mi za to platili...
Opouštíme trajekt a poslední část cesty do města úspěšně zaspíme, takže zaspíme i odbočku do kempu před městem. Budím se přesně ve chvíli, kdy míjíme hodně rozbité a hodně ohořelé auto v pangejtu. Než se stihnu vyděsit, začne náš řidič předjíždět. Holt dvojitá čára není zeď, že jo. Avokádo to suše okomentuje, že je vidět, že maj kluci půjčený to auto od rodičů, takže ho ani trochu nešetří. Ve městě Kuba kouká do GPSky a prosí kluky, aby nám zastavili v jakési vilové čtvrti. Jsme sice totálně v háji, ale kdybychom se nechali vézt ještě dál, bylo by to jen horší. Nejbližší kemp je od nás vzdálený 7 km. Nemá cenu se zdržovat, takže nahazujem batohy na záda a šlapem. Potřebujeme se dostat dolů z kopce na pobřeží a podél něj na okraj města.
Když míjíme supermarket, velím k pořízení večeře. Zrovna jsme natrefili na nějaký hyperlevný obchod, takže si ho rovnou ukládáme do mapy, že až tudy pojedeme s Amálkou, nakoupíme tu zásoby. A hlavně tu mají sušenky s čokoládovými kousky za 500! Což vlastně není až tak dobré, protože to znamená, že jich zas sežeru strašné množství. V podstatě v Chile nejím skoro nic jiného. V parku kousek od obchodu si sedáme na zídku a v rychlosti večeříme, než se vydáme dolů do města. Už se dávno setmělo a na pobřeží je pořád celkem živo.
Dojdeme až do kempu, kde nám sdělí radostnou zprávu, že mají plno. Další kemp je o 4 km dál a to už se nám ani jednomu jít nechce.Majitel nám nabízí možnost, že za 15 000 pesos můžeme obsadit přístřešek určený pro karavany. Kuba chvíli zkouší smlouvat, ale majitel nám s úsměvem naznačuje, že vrata jsou pár kroků za námi a pokud nemáme o jeho návrh zájem, rád nás k nim (s jeho dvěma psy) doprovodí. Po rychlé poradě souhlasíme.Jurka prohlásíme za karavan a zaparkujeme ho v garáži za 15 000. V Norsku jsme se Sherlockem spali v autě, co bylo prohlášeno za stan a tady budu spát ve stanu prohlášeném za auto. Rovnováha světa je zachráněna. Pozitivní je, že máme na našem místě k dispozici dřez s pitnou vodou, elektřinu a celkem rychlou wifinu, na kterou je hodně hackerům odolné hesloplné teček a nul, které pan majitel píše úplně stejně, takže asi půl hodiny nejsme ani jeden schopný ho zadat správně, až se nad námi majitel konající obchůzku před spaním smiluje a sám nám je zadá.
Zbytek večera si vyřizujeme věci na internetu a Avokádo něco tvoří na počítači. Po chvíli ho začnu podezírat, že se dívá na nemravná videa, ale nakonec zjišťuji, že to si jen sousedi užívají hezký večer. Poprvé na cestě lituji, že nemám špunty do uší.
5. února 2017
Dnes se vstáváním nemusíme spěchat, čehož Avokádo využívá, zatímco já jdu na průzkum okolí a do nejbližšího obchodu pořídit kakao na snídani. Je to příjemná ranní procházka podél přístavu. Po snídani stále není kam spěchat, takže zůstáváme v kempu a využíváme jejich hyperrychlou wifi a teplé sprchy. Kuba se opět vrací porostlý rampouchy. “Ale copak, nejhorší sprcha v tvym životě?”Jako odpovědi se mi dostane ledového úsměvu. Necham ho tedy rozmrzat na sluníčku a jdu balit věci do stanu.
Kolem poledne vyrážíme do města, kde jsme si původně chtěli dát nějaký dobrý oběd, o kterém jsme včera večer hladoví snili (máme pocit, že už si ho i trochu zasloužíme a navíc sušenková dieta už nás drobet omrzela), ale jsme přejezení (sušenek) ještě od snídaně, takže se jdeme jen projít. Suvenirshopy, které jsou uplně všude podél silnice jsou velmi silným lákadlem, takže nakonec neodolám a pořídím si alespoň nové náušnice, protože ty staré jsem ztratila při stopování v La Juntě. Kuba jen kroutí hlavou.
Z tržiště se přesouváme do velkého obchodního centra, kde doplníme zásoby vody a já si pořídím dvoje outdoorové kalhoty místo těch, co mi ukradli. Jen sehnat mojí velikost je dost problém, vzhledem k tomu, že tu 34 berou jako velikost XL. Mezi tím, co já nakupuju, tak Avokádo zjistí, že byl celou dobu přesvědčen, že jdeme na jiné letiště, takže najednou začneme trochu plašit, že to nestíháme. Běžíme do infocentra, kde nám sdělí, že autobusem tam jsme za půl hodiny. To nás dost uklidní, takže vyrážíme na lehký oběd v podobě dvou Empanadas a poté pro lístek na bus.
Ptáme se na informacích, která pokladna je ta pravá. Rozumíme 30 a pak něco. Oba začneme automaticky počítat: „Uno, dos, tres, cuatro, cinco, seis... Dál nevim.“ „Já taky ne, taky umim počítat jen podle Offspringů.“ Nakonec se dobereme k tomu, že to je 38 a koupíme si lístky na pátou odpoledne, abychom byli na letišti v době, kdy přiletí naši zachránci. Protože máme tím pádem ještě dost volného času, jdeme se porozhlédnout kolem. A jak jinak, než že skončíme u cukrárny. Dáváme si čerstvý ananasový džus a donuty a jdeme se s nimi usadit ven na zídku, kde je krásný výhled na moře, obrovský kříž na protějším kopci (ten v noci svítil a hrál všemi barvami) a dvě zaoceáské turistické lodě, od kterých pendlují malé lodičky, které vozí cestující na pevninu. S batohem pod hlavou pak relaxujeme a sluníme se až do odjezdu autobusu. Vzhledme ke stavu místních dopravních prostředků očekávám, že přijede nějaká malá polorozpadlá plechovka a místo toho obrovský velice luxusní autobus.
Na letiště dojíždíme tak akorát včas, abychom si ještě dali zmrzlinu, než se postavíme před východ z příletů. Stoupám si zády ke dveřím, aby byl vidět nápis Aviou Amerikou na zádech a najednou slyším: „Nečekáte na novou ojnici?“
